Proč pohrdáme vlastními velikány? Naše dějiny jsou plné iluzí a mýtů a nenávist vítězí nad objektivitou

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | S ohledem na to, kolik nás je, máme tolik významných postav jako málokterý národ. A přesto trpíme komplexy a připadáme si „malí“. Už Čapek se divil, proč to tak je, když je naše historie plná velikánů, zatímco třeba Norové mají jen Ibsena či Griega, a přesto se považují za hrdý evropský národ. Nabízím vysvětlení: neuznáváme své krajany podle jejich velikosti, ale soudíme je – na základě našich vlastních sympatií či antipatií.

Pořád trpíme romantickou iluzí „malého národa, který vzdoruje všem“. Obrozenci nám v 19. století vytvořili alternativní dějiny, které spíše než vědou jsou jakousi národoveckou ideologií. Nejsme sami, Němci na tom byli stejně. Měli bychom si uvědomit, že nacionalismus, který stvořil napřed Německou říši a později Třetí říši, má stejný základ, jako naše adorace husitských válek.

Obrozenecký pohled na českou historii působí dodnes. Toto pojetí se velmi hodilo i komunistům a bolševikům, kteří na něj naroubovali své mýty. Národ, který falšuje a překrucuje svůj vývoj a postavení mezi ostatními, má ovšem sklon „cenzurovat“ i vlastní příslušníky. Od paradigmatu „vnějšího nepřítele“ se snadno sklouzne k hledání nepřítele „vnitřního“. 

Snad u žádného jiného národa není tak propastný rozdíl mezi historií a jejím pokřiveným obrazem v kolektivním nevědomí. Obyvatelé zemí, které vždy patřily mezi strategické a jejichž panovníci bývali mocní, si připadají jako opomíjené, ukřivděné společenství holubičích povah. Jak se to stalo? Na vině je jistě totalita, ale vše začalo už dřív. Palackého historiografie převzatá Masarykem se jednostranně vymezovala vůči všemu německému a katolickému. Tisíc let dějin bylo přepsáno dle národoveckých not.

Češi v historii zkrátka dodnes nehledají pravdu, ale potvrzení sdílených, hluboko zažraných předsudků. Když k tomu přičteme, že od pozdního středověku u nás proběhlo mnoho vln pronásledování, vyhánění, či rovnou likvidace elit (což nebyla vždy naše vina), pak se asi nelze zase tak moc divit, že objektivní hodnocení velikosti jednotlivých postav u nás často ustupuje předpojatému pohledu. Výjimkou jsou jen ti, kteří nevadí nikomu, jako třeba Karel IV. Jeho syn Zikmund už má ale smůlu... 

Místo abychom si vážili kompletního panteonu českých velikánů, hrajeme s nimi kuželky a metáme proti nim různobarevné koule ideologií a doktrín. Vybíjíme tu jedny, tu druhé… Týká se to minulosti i současnosti. Zmíněný Karel Čapek, jeden z největších světových spisovatelů 20. století, se stal obětí štvanice národovců – čímž se mu dostalo kruté odpovědi na jeho otázku, proč Češi trpí komplexy. 

Vynechme specifickou komunistickou éru, i dnes vidíme, jak nenávist vítězí nad objektivitou. Férově vzato jsou třeba takový Petr Pithart a Václav Klaus velkými postavami polistopadové politiky. Asi ale najdeme jen málo lidí, kteří si váží obou – spíše uvidíme dva tábory, jež budou tupit jednoho či druhého a vzájemně se napadat. Když jsem v pondělním textu postavil vedle sebe Václava Havla jako největšího státníka České republiky a Petra Kellnera coby největšího podnikatele, u mnohých to vzbudilo rozčilené reakce. Podle jedněch jsem tím ponížil prvního prezidenta, podle druhých zakladatele skupiny PPF… 

Na jedné straně jsem trochu takovou reakci čekal, na druhé straně mi však přijde absurdní. Šlo prostě o konstatování skutečnosti, ne nějaké subjektivní hodnocení. Nebo by se snad našel někdo, kdo by vážně chtěl momentální „tabulky politiků a byznysmenů“ začít jinými jmény? Neumíme zkrátka odlišovat mezi kritikou konkrétních kroků a uznáním faktu, že je někdo velká osobnost, byť není bez chyb. Samozřejmě mezi velikány nepatří například „slavní“ Klement Gottwald nebo Radovan Krejčíř – to jsou zločinci.

Dokud v pohledu na naši dávnou i nedávnou historii a současnost bude převládat partajničení, či „partičkaření“, budeme asi těmi komplexy méněcennosti a ukřivděnosti trpět dál. Škoda. Protože tyto rituální popravy vlastních velikánů jsou možná tím jediným, co nám brání dosáhnout skutečné velikosti.

sinfin.digital