Kerles: Proč se Babiš bojí moravských vinařů? | info.cz

Články odjinud

Kerles: Proč se Babiš bojí moravských vinařů?

Jestli je Česká republika ve světě něčím opravdu pověstná, je to výroba piva. Patří k významným vývozním artiklům a některé české pivovary jsou v zahraničí pojmem. Jenže kdo by čekal, že stát si bude tohle své „zlaté pivní prasátko“ nadměrně hýčkat a pomáhat mu v další expanzi na zahraniční trhy, hluboce by se mýlil.

Tím, kdo je ze všech stran podporován, hýčkán a státem uznáván, jsou moravští vinaři. Ti sice v porovnání s pivem prakticky nic nevyvážejí, přesto se k nim ale stát chová, jako by právě oni byli pilířem národní ekonomiky. A zatímco státní kasa vyhlíží nové příjmy z elektronické evidence tržeb (rozšířené na další obory včetně řemeslníků nebo účetních), požádat o peníze moravské vinaře si kabinet stále netroufá. 

Jeden příklad zvýhodňování vína za všechny: Zatímco piva pro vlastní potřebu (tedy bez jakéhokoliv zdanění) si může jedna domácnost v Česku vyrobit maximálně 200 litrů za rok, vinařům stát přiznává právo na „domácí“ výrobu až 2000 litrů, přičemž zákon výslovně zmiňuje, že se jedná o produkci na jednu fyzickou osobu. Na jednoho člověka tak pro srovnání připadá takřka 6 litrů vína na den. Pokud tedy v domácnosti žijí tři spolumajitelé vinohradu, mohou si zřejmě podle zákona vyrobit ročně 6000 litrů vlastního vína, které, jak zákonodárce předpokládá, nebudou prodávat, ale vypijí sami nebo rozdají v rámci rodiny.

Jak je to možné? Ministerstvo financí INFO.CZ potvrdilo, že původně byla v Česku stanovena maximální hranice výroby vína pro vlastní spotřebu na 500 litrů (i to je více než dvojnásobek zmíněného limitu pro pivo), pak ale tuto hranici na základě pozměňovacího návrhu poslanci v roce 2005 zvýšili na čtyřnásobek. Návrh tehdy podal jihomoravský poslanec ČSSD Zdeněk Koudelka, shodou okolností člen dozorčí rady Vinařského fondu. Ministrem financí byl v té době další „Moravák“ Bohuslav Sobotka.

Možnost výroby 2000 litrů vína za rok jen pro vlastní spotřebu ale není zdaleka jediným úspěchem nesmírně podnikavého vinařského lobbingu. Takzvané tiché víno (bez bublinek) totiž na rozdíl od piva nepodléhá spotřební dani. Proč? To je složitá otázka. Vinaři se hájí tím, že tuhle výhodu má víno i v některých jiných vinařských zemích (zdaleka ale ne ve všech), a proto by byl český trh zaplaven levnějším vínem ze zahraničí.

Ministerstvo financí se už v roce 2012 pokusilo tento argument vyvrátit a spotřební daň na víno zavést. Tehdejší tiskový mluvčí ministerstva Jakub Haas svého času vysvětloval, že výběr spotřební daně by zatížil především dovozce nekvalitních krabicových vín ze zahraničí, prodávaných v Česku za minimální ceny. Naopak kvalitní tuzemská produkce by mohla podle Haase ze zdanění profitovat.

Navíc zvýhodňování vinařů odpuštěním spotřební daně v zemi pověstné výrobou piva podle resortu odporuje zdravému rozumu. „Nenajdeme racionální argument, proč by mělo podléhat zdanění pivo a víno nikoli. Přitom pivovarnický průmysl a s ním spojené činnosti zaměstnávají v České republice nepoměrně více lidí a tvoří mnohem výraznější položku českého vývozu,“ napsal Haas v tiskové zprávě, dodnes dohledatelné na stránkách ministerstva.

Jenže u vinařů se tahle argumentace vůbec nesetkala s pochopením. Tehdejší jihomoravský hejtman za ČSSD Michal Hašek vyhrožoval petiční akcí proti „likvidačnímu návrhu ministerstva“, vinaři do médií předpovídali konec moravských vinic a katastrofální nezaměstnanost.  A tak zastánci spotřební daně na víno raději znovu „stáhli krovky“, aby se snad Morava nevzbouřila.

Vinaři jsou přitom v Česku podporováni i mnoha jinými způsoby a kanály, nikoliv jen odpuštěním spotřební daně na tiché víno. Ve zprávě o celkové podpoře výroby vína v Česku, kterou si INFO.CZ vyžádalo na ministerstvu zemědělství, jsou vyjmenovány desítky nejrůznějších dotačních titulů, z nichž mohou výrobci čerpat. Od investic do sudů a kvasných nádob až po dotace na „podporu zvyšování konkurenceschopnosti potravinářského průmyslu“ nebo „restrukturalizaci a přeměnu vinic“. Celkově jde i s evropskými dotacemi o stovky milionů korun.

Vůbec největším „majstrštykem“ vinařského lobbingu ale zřejmě zůstává Vinařský fond. Ten od roku 2004 oficiálně „podporuje marketing vína, rozvoj vinařské turistiky a informuje veřejnost o vinohradnictví a vinařství“ a je štědře dotovaný státem. Loni dostal podle ministerstva zemědělství ze státní kasy přes 37 milionů korun. Vinaři při vzniku fondu opět argumentovali tím, že podobné fondy mají i jiné vinařské země. Jsme ale opravdu v pravém slova smyslu vinařskou zemí jako Francie nebo Maďarsko? V kontextu s výše uvedenými informacemi asi nepřekvapí, že český Svaz pivovarů a sladoven žádné přímé dotace od státu nedostává.

V Česku každopádně Vinařský fond sponzorovaný státem například významně přispěl na film Bobule, prezentovaný jako „letní nevinná komedie“ o víně, v němž víno teče proudem. A který, ať už se nám to tedy líbí, propaguje alkohol. A je přitom úplně jedno, o jaký druh alkoholu se jedná. Dovede si někdo v Česku představit, že by třeba seriál televize Nova „Hospoda“, v němž se parta štamgastů každý den scházela v hospodě u piva, získal státní podporu kvůli tomu, že může u lidí zvýšit chuť na pivo? Těžko. V případě vína to nikomu zvláštní nepřipadalo.

Z výrobců vína v České republice, zejména ale z těch moravských, se stala jakási po všech stránkách privilegovaná skupina, která účinným lobingem přes „své“ politiky dokázala takřka nemožné. S nadsázkou řečeno přesvědčila chudé české pivaře, aby dotovali bohaté moravské vinaře, a ještě jim to přišlo úplně normální. Nejde ale o žádný souboj piva s vínem. Jde o obecný princip a otázku, proč by vlastně jeden druh alkoholu měl mít v Česku taková privilegia?

Vláda Andreje Babiše zavádí elektronickou evidenci tržeb do každé vesnické hospůdky a obchůdku, na vinaře, od kterých by mohla paradoxně získat stamiliony či miliardy, si ale netroufá. Naopak. Ještě jim přispěje. A řemeslníkům, kteří budou mít nově povinnost EET, zbývá jediná útěcha. Pokud dají svému dodavateli nebo komukoliv jinému láhev „tichého“ vína, mohou si tento dar dát do nákladů. I tuhle „výhodu“ si dokázali vinaři v Česku vylobovat. Na basu piva se tato „daňová úleva“ pochopitelně nevztahuje.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud