Kovář: Konec legendy. S Laudou mizí éra skutečných mužů | info.cz

Články odjinud

Kovář: Konec legendy. S Laudou mizí éra skutečných mužů

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Jsou zprávy dobré a špatné. Dnes ráno jsme si přečetli jednu z těch nejsmutnějších. Ve spánku, obklopen milující rodinou, zemřel v sedmdesáti letech Rakušan Andreas Nikolaus Lauda známý jako Niki Lauda, trojnásobný mistr světa formule jedna, skutečná legenda motoristického sportu. Jeho smrt nám dává možnost zavzpomínat a ohlédnout se přitom zpátky do časů, kdy Grand Prix F1 přitahovaly mnohem větší pozornost než dnes, kdy benzín či nafta ještě pořádně smrděly či voněly (jak komu), kdy motory řvaly na plné obrátky, až zaléhaly uši (jaký kontrast s dnešní dobou), kdy v padoku pobíhaly spoře oděné slečny a tulily se ke kdekomu, kdo něco znamenal (nad čímž se dnes stejně jako nad řadou dalších starých zvyklostí ve světě F1 rychle smráká) a kdy „piloti“ F1 byli hvězdy srovnatelné s těmi nejzářivějšími ikonami filmu a popmusic.

Laudův životní příběh je dobře znám. Příběh kluka a posléze mladého muže, jehož přitahovalo závodění tak silně, že se vydal za svou touhou, i když přitom musel překonat ostrý nesouhlas konzervativní vídeňské rodiny, nemálo se zadlužit a poté čelit neúspěchům v týmech, které navzdory jeho dechberoucí rychlosti a technice nebyly v F2 či F1 konkurenceschopné (March, BMR). Rozhodujícím zlomem v do té doby nepříliš úspěšné kariéře byl přestup z „říše snů“, přestup do Ferrari, kam Laudu v roce 1974 doporučil kolega Clay Regazzoni (bůhví, zda toho v budoucnu nelitoval). V následujícím roce již Lauda opakovaně triumfoval ve velkých cenách a jednoznačně získal titul mistra světa; jeho dominance byla doslova drtivá, stejně jako na počátku dalšího roku – čtyři vítězství z prvních šesti závodů a opakovaná pole positions nasvědčovaly tomu, že titul šampióna zůstane v jeho rukou. 

První srpnový den roku 1976 ale přišel šok. Většina z nás dříve narozených si bude do smrti pamatovat Laudovu tragickou nehodu na okruhu v Nürburgringu, jeho hořící vůz a statečnost kolegů, kteří jej vytáhli z planoucí rakve. O tom, jakým fanatikem svého sportu, v tom nejlepším slova smyslu, Lauda byl, vypovídá to, že pouhých šest týdnů po nehodě, znetvořený v obličeji a absolutně vyčerpaný, dokončil na čtvrtém místě Velkou cenu Itálie v Monze, což bylo vpravdě šokující sportovní zmrtvýchvstání. Proč titul mistra světa nakonec neobhájil, je další známý příběh – v rozhodující Velké ceně Japonska totiž silně pršelo a Lauda raději po dvou kolech svůj vůz odstavil do boxů s poznámkou, že život je koneckonců důležitější než úspěšně dokončený závod, takže na konci mohl o jediný bod slavit Brit James Hunt. V následujícím roce si ale Lauda všechno vynahradil, třebaže jeho „láska“ s Ferrari postupně uvadala, velcí šéfové z Maranella mu nedokázali odpustit vzdání se z Japonska. Titul mistra světa, již druhý ve třech letech, nicméně získal znovu a nikdo nepochyboval o tom, že je ve správných rukou. 

Následující dva roky u Brabhamu byly pro změnu plné trápení – auto, ve kterém Lauda jezdil, nesplňovalo vysoké nároky, jež na ně kladl, takže se nebylo možné divit, že ztrácel motivaci k závodění. Když v roce 1979 ohlásil konec kariéry, vlastně tím nikoho nepřekvapil. Lauda ale bez „cirkusu F1“ dlouho nevydržel, ve dvaaosmdesátém roce se vrátil do kokpitu největšího rivala „svého“ Ferrari – McLarenu a v roce 1984 v něm získal po nervy drásajícím souboji s Alainem Prostem třetí mistrovský titul. Konec po další sezóně v roce 1985 už byl definitivní. K dalšímu riskování nebyl žádný důvod, léta přibývala a legendou se Lauda stal již zaživa.

Následně se Lauda se střídavými úspěchy věnoval podnikání v letectví, ve formuli jedna působil jako poradce (zejména u Ferrari), jako televizní komentátor i jako nemilosrdný glosátor tamního dění, napsal několik knížek, čas od času válčil s následky zranění z roku 1976 a navíc – dost možná především – kamkoli přišel, tam inspiroval ostatní, ať už svou věčně dobrou náladou nebo svou nevyčerpatelnou energií, pracovitostí a nadšením pro věci, jimiž se zabýval. Právě tak se bude, řekl bych, na Nikiho Laudu nejvíc vzpomínat. Jako na neúprosného fanatika posedlého prací, která mu byla celoživotní vášní, a jako na génia, u něhož se výše zmíněná pracovitost (jaký rozdíl od bohémského Jamese Hunta, jenž mu „ukradl“ titul mistra světa v roce 1976) snoubila s „nebeským talentem“, snad největším, jaký kdo kdy ve světě formule jedna měl. Fandové Ayrtona Senny, Michaela Schumachera a dalších šampiónů mi snad při této příležitosti prominou.

Způsob, jakým se Lauda rval se svými rivaly na trati, před a zejména po zranění, které by drtivou většinu ostatních „vyřadilo definitivně z provozu“, inspiroval nejen ve světě formule jedna. Lauda byl vzorem i pro sportovce v ostatních odvětvích: wimbledonští vítězové Björn Borg (1976–1980) i John McEnroe (1981, 1983–1984) byli jeho velkými obdivovateli, stejně jako Mario Alberto Kempes, „dirigent“ argentinských mistrů světa ve fotbale (1978), anebo krajan Franz Klammer, olympijský vítěz ve sjezdu z Innsbrucku (1976), přezdívaný, mimo jiné, „Lauda na lyžích“…

Lauda ale neinspiroval a nemotivoval jenom jiné sportovce a sportovní hvězdy. Plakáty s jeho charakteristickou ohořelou tváří zdobily i pokoje obyčejných kluků na celém světě (včetně toho mého na sídlišti v Jičíně) a také pokoje na dětských odděleních nemocnic, kde malým i větším pacientům, včetně těch onkologických, dodával jeho příběh sílu a víru v to, že se mohou uzdravit a že je třeba i přijde navštívit, což Niki bez ohledu na svůj nabitý kalendář nezřídka dělal. 

Teď nás tedy Niki Lauda v sedmdesáti letech opustil. Svět je zase o něco chudší, už zase odešel kousek našeho dětství a dospívání, kus našich vzpomínek. Snad se „tam nahoře“ bude mít dobře. Bude tam ostatně mít celou řadu kamarádů a parťáků – nejen Jamese Hunta a Ayrtona Sennu, ale i mnohé další, snad mu tam – pro nebe poněkud nepatřičně – připraví několik „ďábelsky“ rychlých aut, snad tam budou i krásné holky, šampaňské a další věci, které měl tolik rád.

Tak sbohem, Niki, díky za všechno a jednou, doufám, že za hodně dlouho, na shledanou.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud