Kovář: Odvrácená tvář letního Jadranu je temná a plná krve | info.cz

Články odjinud

Kovář: Odvrácená tvář letního Jadranu je temná a plná krve

Když jsem před týdnem psal o „posedlosti“ Čechů letním Chorvatskem, dostal jsem od čtenářů několik e-mailů, ve kterých mi děkovali za to, jak jsem vystihl, proč se k Jadranu rok co rok rádi vracejí. Někteří z nich mě nicméně laskavě upozorňovali na to, že Chorvatsko má i svoji druhou, odvrácenou tvář a odkazovali přitom k nedávné i starší historii této země. Přiznám se, že mě jejich e-maily potěšily snad ještě víc než ty první – právě o této „druhé tváři“ Chorvatska jsem totiž tou dobou chystal pro INFO.CZ svůj další text. Tady je.

Velký americký spisovatel Ernest Hemingway, jenž by měl, obávám se, v dnešní době politické, genderové a jiné korektnosti s řadou svých textů vážný problém, jednou napsal: „Když nevíš, jak něco co nejvýstižněji vyjádřit, řekni to příběhem“. Proto i já začnu svůj článek o „odvrácené tváři letního Chorvatska“ dvěma příběhy. První z nich spadá do časného léta roku 1980, tj. do času krátce po smrti komunistického diktátora Josipa Broze Tita (1892–1980). Známý, který mi historku vyprávěl, tehdy trávil s rodiči prázdniny na jednom z chorvatských ostrovů u přátel, kteří si zde drželi své „letní sídlo“. „Jeden večer,“ povídal mi po mnoha letech, „se u rodiny, u níž jsme bydleli, sešla větší společnost. Hodně a dobře se jedlo, ještě víc pilo a večer nakonec skončil velkou hádkou“. On sám tehdy podle svých slov srbochorvatsky neuměl tak dobře, aby rozhovoru úplně porozuměl, a proto mu jeho obsah pomáhal „zrekonstruovat“ druhý den ráno otec.

Co se onen večer stalo? Tak jako obvykle, když se po jídle hodně pije, zejména tvrdý alkohol, přišla po všech obvyklých tématech řeč i na politiku, a to tím spíš, že bylo krátce po smrti „velkého maršála“, jenž držel ve formálně socialistické Jugoslávii tvrdou rukou na uzdě všechny národnostní spory, sváry a nenávisti, které vyvřely naplno za druhé světové války (vzpomeňme si, například, na Zafranovićovu „Okupaci v šestadvaceti obrazech“), kdy si především Srbové a Chorvati prováděli navzájem hrůzy, jež snad nejde obyčejnými slovy ani vypsat. „V jednu chvíli, z ničeho nic, když už jsem, lehce opilý po dvou pivech, které jsem si jako čerstvě patnáctiletý kluk směl s dospělými dát, vnímal rozhovor jenom napůl“, vyprávěl mi můj známý, „se najednou stařena v černém, jež vládla celé rodině, rozkřikla na své tři dospělé syny: A až nás všechny pověsí, bude to vaše vina, protože jste si vzali ty srbské čubky!“

„Tehdy jsem vůbec nevěděl, o čem mluví,“ říkal mi známý, „ani když se mi to druhý den ráno snažil můj táta vysvětlit. Teprve mnohem později jsem pochopil, co měla stará paní, která si dobře pamatovala běsy války, na mysli, tj. že po Titově smrti je budoucnost země nejistá, že nikdo neví, co všechno může přijít a že dávno pohřbení mrtví nejsou zdaleka zapomenuti. V devadesátých letech, během balkánských válek, na slova staré paní, tehdy již mrtvé, došlo – téměř celou rodinu našich přátel povraždili jejich chorvatští spoluobčané.“

Ještě teď, když o starém příběhu píšu, mám husí kůži. A vzpomínám si přitom na jiného amerického, původem polského umělce, režiséra Romana Polańského, konkrétně na jeho retro s názvem „Čínská čtvrť“, ve kterém policista jménem Lou Escobar v podání Perryho Lopeze říká hlavnímu hrdinovi, soukromému detektivovi J. J. Gittesovi, jehož skvěle zahrál Jack Nicholson: „Nech to být, Jakeu, tohle je čínská čtvrť, čínská čtvrť, rozumíš…“ V našem případě by se hodilo říct: „Nechte to být, přátelé, tohle je Balkán. Balkán, víte…“

Druhý příběh je mnohem mladší a tentokrát jsem byl jeho očitým svědkem, přesněji řečeno posluchačem já sám. Vyslechl jsem ho zcela mimoděk, v jedné splitské restauraci v Diokleciánově paláci, s výhledem na noční přístav a moře, jehož barva se, příznačně s tím, nač přišla nakonec řeč, měnila z azurovo-smaragdové v temně modrou a poté v černou. Moje žena a přátelé, s nimiž jsme večer trávili, šli už spát, zatímco já jsem zůstal sedět u malého rohového stolku se sváteční cigaretou a skleničkou domácí pálenky. A protože mám rád příběhy, v zásadě bez ohledu na to, kdo je vypráví a o čem jsou, zaposlouchal jsem se do rozhovoru, jehož útržky ke mně doléhaly od sousedního, nepříliš vzdáleného stolu, kde sedělo několik obchodních partnerů.

Nejhlasitěji mluvili muži, kteří – jak jsem z hovoru, myslím, že správně, vyrozuměl – pracovali v jižní Itálii, oba dva Chorvati, a jejich americký kolega, snad z Floridy, nejsem si ale jist. Řeč byla o kšeftu, o plánech do budoucna a poté o rodinách, o dětech, o ženách, jak o manželkách, tak o milenkách, a také o turistickém ruchu, v němž muži, jak se mi zdálo, nějakým způsobem podnikali. Stejně jako na terase rodinného domu, kde trávil v roce 1980 dovolenou můj známý, i u sousedního stolu ve splitské restauraci v polovině desátých let našeho století se hodně vypilo. Pro mě rozhovor skončil ve chvíli, kdy jeden z obou Chorvatů na větu žoviálního Američana o tom, že k tomu „zatracenému (bůhví proč „zatracenému“) Jadranu“ jezdí lidé snad z celého světa včetně Srbů, odpověděl: „Srbové. To nevadí. Stejně je jednou všechny zabijeme.“ A vzápětí se hlasitě rozesmál.

Jak už jsem řekl, byla to poslední věta, kterou jsem od vedlejšího stolu slyšel. Rychle jsem dopil, zaplatil a odešel, aniž bych se na své sousedy podíval. Druhý večer jsme šli na můj popud večeřet jinam. Inkriminovaná věta, třebaže byla pronesena v opilosti a nejspíš nebyla myšlena vážně, ve mně nicméně zůstala. „To nevadí. Stejně je jednou všechny zabijeme…“ Tohle je Balkán, příteli, nech to být, říkal jsem si s již zmíněným Louem Escobarem, ale nedokázal jsem to. Prostě jsem to nedokázal. Od onoho večera jsem o tom mluvil s několika přáteli z bývalé Jugoslávie a někteří z nich mi potvrdili, že věty podobné té, která mě šokovala, už také slyšeli, a to jak z chorvatských, tak ze srbských úst.

Naposledy jsem si oba příběhy připomněl v loňském roce, kdy se chorvatský národní tým v čele s Lukou Modrićem překvapivě probojoval do finále fotbalového mistrovství světa v Rusku. Skvělý srbský tenista, světová jednička Novak Djoković, tehdy – nevím už, zda na facebooku, instragramu, twitteru anebo v nějakých novinách – popřál hodně štěstí svým „chorvatským přátelům“. Četné reakce, jichž se v rodném Srbsku dočkal, mě jen utvrdily v tom, že národnostní animozity, zášti a nenávisti, touhy po odplatě a po pomstě za dávno spáchané zločiny anebo „zločiny“, nejsou ani náhodou věcí minulosti a že „slupka civilizace“ či „civilizovanosti“, díky níž se snažíme sami sebe přesvědčit o tom, že alespoň náš evropský svět je poklidný a naprosto bezpečný, je mnohem křehčí, než se na první (a možná i druhý) pohled zdá.

Nemohu si zkrátka pomoci, ale když George Friedman, v Maďarsku narozený šéf respektovaného amerického soukromého zpravodajského think-tanku Stratfor, ve své knize „Flashpoints“ (český vyšla pod názvem „Ohrožená Evropa“) napsal, že se Evropané na mnoha místech starého kontinentu z dějin nijak nepoučili, nic si nezapomněli a nic si neodpustili, měl, bohužel, pravdu. Balkán, východní Ukrajina – to všechno byla a je „naše Evropa“, stará dobrá Evropa, a přesto se tu ještě před nedávnem děly věci, nad nimiž zůstává rozum stát.

O Čechy tolik milovaném Chorvatsku, naší nejoblíbenější letní dovolenkové destinaci, platí totéž. „Strejdo, tady se střílelo? Kdy se tady střílelo? Proč se tu střílelo? A střílí se tu ještě?“ Přesně tak se mě ptal můj desetiletý synovec, když jsme v loňském roce cestou z Mariboru do Splitu opustili dálnici a projížděli (v první řadě kvůli vinnetouovským scenériím) hluboké chorvatské vnitrozemí, kde byly na zdech řady domů v zapadlých vesničkách dobře patrné stopy po kulkách. „To už dávno,“ odpověděl jsem mu, „dneska už se tu nestřílí, neboj se.“

Pro dnešek to docela jistě platí. Co bude zítra, ale nikdo neví.

První text M. Kováře o Chorvatsku čtěte zde >>>

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud