Kovář: Severoatlantická aliance a my. Několik poznámek k výročí vstupu Česka do NATO | info.cz

Články odjinud

Kovář: Severoatlantická aliance a my. Několik poznámek k výročí vstupu Česka do NATO

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Včera uplynulo jednadvacet let od dne (12. března 1999), kdy se Česká republika stala členským státem Severoatlantické aliance (NATO). Je to výročí nenápadné, nekulaté, a tak trochu ztracené ve zprávách o šíření koronaviru a jeho obětech, o uprchlících na řecko-tureckých hranicích a v řeckých záchytných táborech, o demokratických primárkách ve Spojených státech amerických atd. Ve skutečnosti je ale nesmírně důležité, neboť připomíná jeden ze zásadních kroků v dějinách naší moderní státnosti.  

Málokterá instituce či organizace sehrála v poválečných dějinách Evropy tak významnou roli jako NATO. Když Američané se svými spojenci alianci v dubnu 1949 zakládali, bylo jejím hlavním cílem, jak to s nadsázkou, nicméně trefně vyjádřil její první generální tajemník, britský generál Hastings Lionel Ismay, „udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi“. V první řadě šlo nicméně o to postavit se efektivně hrozbě šíření komunismu ze strany Sovětského svazu. První poválečná léta byla totiž zároveň prvními léty studené války, kdy – zejména v době první berlínské krize (1948–1949) – nebylo vyloučeno, že studená válka přeroste ve válku „horkou“, skutečnou; v době konfliktu v Koreji (1950–1953) k tomu ostatně došlo.

V této situaci bylo pro budoucnost západní Evropy rozhodnutí americké vlády zůstat politicky, ekonomicky i vojensky na „starém kontinentě“ naprosto klíčové. Tři hlavní „pilíře“ amerického evropského angažmá v poválečné éře a současně hlavní garance bezpečnosti západní Evropy na několik desetiletí, tvořily Trumanova doktrína (o zadržování komunismu) z roku 1947, Marshallův plán na rekonstrukci válkou zdevastované Evropy zahájený v roce 1948 a, konečně, NATO (ustavující smlouva byla podepsána ve Washingtonu 4. dubna 1949). Právě na základě jeho doktríny Američané na jaře 1949, symbolicky řečeno, „rozevřeli nad západní Evropou jaderný deštník“, který umožnil její nerušený politický a hospodářský vývoj a s tím související vysokou životní úroveň jejích obyvatel. Především proto byla léta 1949–1989 v zemích na západ od železné opony všem dílčím problémům navzdory mimořádně úspěšným a šťastným obdobím.

Tato skutečnost vynikala zejména ve srovnání se životem lidí v tzv. „lidových demokraciích“, mezi něž patřilo rovněž Československo. Diktatura jediné (komunistické) politické strany, nezpochybnitelná ideologická (komunistická) doktrína, represivní aparát s všemocnou státní bezpečností, likvidující nemilosrdně jakýkoli náznak opozice, stále patrnější hospodářské zaostávání za nejvyspělejšími zeměmi světa a mizerná životní úroveň, všude šeď, beznaděj a zmar, deprese a pocity bezvýchodnosti – právě tak lze ve stručnosti charakterizovat život v zemích tzv. „sovětského bloku“ na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Po Stalinově smrti v roce 1953 sice postupně docházelo k jisté liberalizaci politických a společenských poměrů, jakýkoli náznak změny systému (či dokonce jen výraznější změny v rámci systému) ale Moskva nebyla ochotna ani v nejmenším tolerovat, jak ukázalo krvavé potlačení maďarského (1956) a československého pokusu (1968) o emancipaci.

Když se na přelomu osmdesátých a devadesátých let sovětský blok v důsledku faktického ekonomického krachu a naprosté ideologické vyprázdněnosti zhroutil, po čemž následoval i rozpad samotného SSSR (1991), bylo jedním z hlavních cílů vlád postkomunistických zemí zajistit do budoucna svoji bezpečnost. Pokud jde o Českou republiku, vstup do Severoatlantické aliance již zmíněného 12. března 1999, o nějž usilovaly vlády Václava Klause (1992/93–1997), Josefa Tošovského (1998) i Miloše Zemana (1998–2002), byl zřejmým naplněním tužeb takřka celé první polistopadové politické generace (včetně prezidenta republiky Václava Havla) i velké části veřejnosti. Důležitým faktorem, jenž umožnil náš vstup do NATO, byla kromě vstřícnosti Washingtonu a dalších spojenců též dočasná neschopnost jelcinovského Ruska, utápějícího se v ekonomických potížích, rozšíření aliance efektivně vzdorovat.

V roce 1999, respektive v roce 2004, kdy se jeho členy staly i bývalé republiky Sovětského svazu – Estonsko, Litva, Lotyško, však bylo NATO, přirozeně, již zcela jinou organizací než v době svého vzniku. První zásadní změna nastala v letech 1989–1991. Studená válka skončila, poražený nepřítel přestal existovat. Před vedoucími představiteli aliance tak vyvstala řada zásadních otázek, včetně formulace nové politické a vojenské doktríny. Ta se v praxi poprvé projevila, včetně jejího humanitárního rozměru, ještě v devadesátých letech, kdy NATO, primárně ve snaze bránit masakrům civilistů, vojensky zasahovalo za válek v zemích bývalé Jugoslávie (nejprve v letech 1993–1995 v Bosně a Hercegovině a poté, v roce 1999, v Kosovu), stejně jako v Afghánistánu (po roce 2001), během mise v Iráku (2003), v Somálsku (2009) a v Libyi (2011).

Tyto akce, podniknuté vesměs bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN (což vyvolávalo četnou kritiku), na jejíž půdě je vetovaly, jak jinak, Čína a Rusko, ukázaly, že rozpad, řečeno s Ronaldem Reaganem, komunistické „říše zla“ neznamená, že by nastal fukuyamovský „konec dějin“ či „konec ideologie“, jakkoli někteří politologové píší v souvislosti s dnešním světem o „postideologické éře“. Západ a Východ, tak jak jsme je znali z let 1945/49–1989/91, existují i nadále, podobně jako jejich hodnoty, zájmy, preference a sféry vlivu. Stejně tak je víceméně jasné, která země kam patří, třebaže zejména Západ (Spojené státy americké, Evropská unie i Velká Británie, jež z ní v letošním roce odešla), prochází v současné době nanejvýš složitým obdobím. To se projevuje, mimo jiné, tím, že nemalá část obyvatel v tamních zemí ztrácí, v kontextu poválečného vývoje zcela bezprecedentně, víru v tradiční politické elity, v jejich legitimitu i v jejich jednání, v důsledku čehož je budoucnost toho, co nazýváme Západem, mnohem nejistější než kdykoli dříve.

Situace, v níž se NATO nachází, je dnes o to komplikovanější, že mezi jeho členské státy patří i Turecko. Ambiciózní regionální velmoc ve východním Středomoří a na Blízkém (a Středním) východě se za vlády prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana jednak proměňuje v autoritativní režim, opouštějící stále viditelněji demokratické standardy členských států aliance, jednak se snaží uplatňovat svůj vliv a realizovat své představy o novém mocenském uspořádání v oblasti, nezřídka v souladu a ve shodě s putinovským Ruskem. Vedoucí představitelé aliance i jejích členských států se, alespoň prozatím, snaží evidentní problém řešit tím, že jej prostě neřeší, především proto, nutno uznat, že žádné smysluplné řešení nemá. Turecko je zkrátka strategicky i mocensky příliš důležitá země, než aby je bylo možné nějakým způsobem „trestat“ či je, v extrémním případě, z aliance vyloučit.

Vraťme se ale ještě k Západu jako takovému. Slova, vyřčená výše na jeho adresu, totiž platí do značné míry i pro Českou republiku. Stejně jako v USA a hlavně v západoevropských zemích ozývají se i u nás hlasy kritizující nejen členství v NATO, ale i jeho doktrínu, jeho jednotlivé akce i jeho smysl. Ponecháme-li stranou komunisty a další extrémisty, kteří jí logicky nemohli přijít na jméno nikdy, je tomu tak již od angažmá aliance ve válkách na Balkáně v devadesátých letech minulého století, respektive od jejích zásahů na Středním východě a v severní Africe v novém tisíciletí.

Jestli ale něco spojuje české polistopadové vlády, je to skutečnost, že ani jedna z nich naše členství v NATO a závazky z něj vyplývající nezpochybnila, třebaže se v některých případech (faktické odmítnutí americké radarové základny na našem území, ostudná neschopnost dostát závazku ve výši 2 % HDP na obranu atd.) nechovala a nechová jako úplně vzorný spojenec. Na druhé straně – čeští vojáci sloužící v misích NATO v Iráku a v Afghánistánu mají dlouhodobě vynikající hodnocení a jejich služba je v rámci aliance velmi oceňována; může-li být česká armáda a Česká republika v současné době na něco hrdá, je to právě jejich misijní angažmá pod hlavičkou NATO.

Co říci závěrem? Jakkoli Severoatlantická aliance prochází, stejně jako celý Západ, jak jsem již řekl, komplikovaným obdobím, poskytuje nám nejen v našich moderních dějinách unikátní bezpečnostní garanci. S jistou, avšak nepříliš velkou nadsázkou lze říci, že neochrání-li naši zemi členství v NATO, neochrání ji nikdo a nic. O tom, že naše malá a, přiznejme si to, de facto bezbranná země nějakou ochranu potřebuje, přitom, myslím, není pochyb. Představy některých politiků a části veřejnosti, že by se Česká republika mohla stát jakýmsi „středoevropským Švýcarskem“, je tak dětinská a naivní, že ani nestojí za komentář. Co bude dál, samozřejmě nikdo z nás neví, v současnosti ale výše řečené, ať chceme nebo nechceme, platí bez výhrad.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud