Kvůli Zemanovi a Babišovi začínají být zákony k ničemu. Společnost je brzy přestane akceptovat ve velkém

30. 12. 2020 • 16:30
KOMENTÁŘ JANA JANUŠE | Možná to byl jen další z prezidentových podrazů a umně skryté veto. Možná šlo o typicky škodolibý vtípek hlavy státu, který měl na konci roku zamotat hlavy těch ostatních. Nebo jsme jen dostali další důkaz neumětelství některých prezidentových spolupracovníků i jeho samého? Dopis, který Miloš Zeman poslal ohledně daňového balíčku předsedovi sněmovny, je vším možným, jen ne jasným a srozumitelným aktem prezidenta republiky, který chce jít svým přístupem k legislativě ostatním příkladem. Jde rovněž o symbolickou tečku za rokem 2020, v němž se z práva daného státem stal, zejména kvůli přístupu vlády Andreje Babiše (ANO) k protipandemickým opatřením, minimálně zčásti překonaný fenomém. 

Prezident Miloš Zeman měl několik možností jak se ohledně daňového balíčku zachovat. Pokud s ním nesouhlasí, měl jej mnohokrát vyzkoušeným a zcela otevřeným způsobem vetovat. Nechtěl-li tak učinit, třeba kvůli spojenectví s Andrejem Babišem, mohl jej podepsat a světu dál během svých občasných mediálních výstupů sdělovat, že z jeho pohledu nejde o správnou věc, ale vzhledem k jejímu načasování a celospolečensky složité situaci se snažil chovat státotvorně. Také mohl nechat uplynout k podpisu určenou lhůtu a nic nedělat. Právě takovéto jednání totiž ústavněprávní doktrína od prezidenta v případě zamýšleného „nepodpisu“ očekává. 

Zeman ale udělal něco jiného: zákon dopisem vrátil předsedovi sněmovny i s odůvodněním, proč s ním nesouhlasí, a to „k dalšímu opatření“. Jak jsme již na INFO.CZ popsali, podle řady právníků, jichž v čase spíše přibývá, to znamená jeho vetování. Chtěl-li prezident skutečně posunout zákon rychleji dál k publikaci ve Sbírce zákonů, měl to v dopisu jasně napsat a pro jistotu ještě výslovně konstatovat, že předpis nevetuje. Zeman svým jednáním – a je jedno, kdo pro něj dopis připravoval, za akt ručí prezident – dosáhl jen neuvěřitelné blamáže, která může u mnoha lidí zasadit jeden z posledních hřebíčků do rakve právní jistoty a důvěry v právo.

Bohužel takovéto postupy vidíme v české legislativě opakovaně. Letos už dokonce byly tak časté, že se pomalu stávají smutným standardem. Jde o nadstavbu dřívějšího legislativního kutilství. Sice existují daná pravidla (v tomto případě stanovující, jaké možnosti má prezident v legislativním procesu, v jiném zase třeba konstatující, jak je nutné odůvodňovat legislativu vydávanou k omezení práv), ale když se tomu kterému aktérovi výkonné moci zrovna nehodí, zkusí si to celé udělat po svém. Protože přece ví nejlépe, jak to má být a co je nejlepší pro dobro země – přeloženo pro dobro jeho a jeho politiky. Z dlouhodobějšího hlediska může být ale tento přístup pro právní řád zcela likvidační. Musíme se tak proti němu co nejhlasitěji vymezovat.

Miloš Zeman by se nyní mohl omluvit, vzít podivný dopis zpět a poslat místo něj jasnou zprávu, návod k jejímu sepsání si může přečíst výše. Je sice otázkou, zda by i takovýto krok nebyl právně problematický, myslím, že v České republice neexistuje pro zpětvzetí prezidentského veta mechanismus, ale případný soudní spor by se stal spíše formální možností, byť by jej nešlo vyloučit. 

Prezident by přiznal, že něco udělal špatně a snažil by se to napravit. To by pochopil snad každý, brzy by se na to zapomnělo, nemělo by to žádné trvalé následky. Ale v prvních hodinách se prezident zachoval zcela naopak, prostřednictvím svého mluvčího Jiřího Ovčáčka kolem sebe začal kopat a dělat hlupáky z ostatních. Právně pochybný akt se tak snaží „okecat“ a jeho možným právním důsledkům čelí agresivním protiútokem plným žvástů bez relevantní argumentace, o to ale arogantněji a bohorovněji. Skoro to připomíná snahu o uplatňování práva silnějšího.

Legislativní přešlapy vlády sledujeme od jara takřka nepřetržitě, stejně jako její často nesmyslné výklady. Třeba když bylo podle ministerstva zdravotnictví v pořádku, že obchody mohly mít otevřeno, ale formálně do nich dál platil zákaz vstupu. Premiér Andrej Babiš a někteří členové jeho vlády letos ohledně zákonů a dalších právních předpisů opakovaně mlžili, otáčeli, bezostyšně lhali a uváděli ostatní v omyl. Není divu, že jsme jim tak přestali – snad už ve většině – věřit. Horší ale je, že podobně jsme se začali – tady snad ale ještě v menšině – stavět i k zákonům. 

Revolta některých hospodských, kteří odmítli mít zavřeno, je jen prvním krokem předcházejícím konci práva a právního státu v České republice. Právo přestává být pro některé lidi akceptovatelné. Přidáme-li k tomu, že jej budou znevěrohodňovat i ti, kteří o něm sami rozhodují, začne být zcela k ničemu. Lidé jej přestanou dodržovat a budou postupovat zcela libovolně podle vlastní vůle, protože to tak přece dělá i prezident a vláda, tak co. Ani podle nich tolik nezáleží na tom, jak je to v těch zákonech napsané, nějak se to prostě udělá.  

Dodáme-li k tomu, že takováto zkouška ústavy – která již avizovanou a patrně zítřejší publikací daňového balíčku ve Sbírce zákonů nemusí skončit, Ústavní soud může zákon zrušit třeba i po několika měsících či letech od jeho vydání – přichází v posledních dnech těžkého roku 2020, kdy koronavirová pandemie dosahuje v České republice svého prozatímního vrcholu, musí nám být jasné minimálně to, že právní optimismus si teď skutečně nemůžeme dovolit.