KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | O uplynulém víkendu to byla snad nejvýraznější zpráva: průzkum pro ČT ukázal, že prezidentovi v koronakrizi nedůvěřují dvě třetiny dotázaných a premiérovi tři pětiny. Legitimita jejich „režimu“ ještě nikdy nebyla tak nízká. Připomíná to situaci za Nečasovy vlády, kdy hluboká deziluze z politiky předcházela velkému pádu. Vlna negativních emocí tehdy bořila a ničila. Tentokrát musí pomoci tvořit!
Za normálních okolností se střídají vlády, ale základy zůstávají. Nespokojenost se správci vede k jejich výměně, ne k rozbourání celé budovy. V roce 2012 důvěra v zastupitelskou demokracii klesla na úplné dno. Vznikly podmínky pro nástup tzv. „2. polistopadové republiky“, k přervání vývoje po roce 1989, který sice nebyl bezproblémový, určitě ale svobodný a demokratický. Dnes žijeme formálně ve stejné zemi, ale hodnoty jako ústavnost, vláda práva nebo nezávislost médií dostávají na frak.
S hořkostí můžeme vzpomínat na texty komentátorů, kteří za časů „Havlovy republiky“ často, rádi a tvrdě tepali „nízkou politickou kulturu“. Staré pořádky zmizely i jejich přičiněním. A kam jsme to dopracovali s politickou kulturou? Nikdo o ní už ani nemluví. Říct ta dvě slova směrem k sestavě, která obývá Pražský hrad a Strakovu akademii, zní stejně nepřípadně jako dovolávat se manželské věrnosti v bordelu.
Jak se to mohlo stát? Jak se stavba české demokracie mohla tak rychle začít hroutit do jakéhosi squatu, kde neplatí pravidla a vše se řídí heslem „teď je to tu naše”?
