Zemanovsko-babišovský „režim“ krvácí, nastal čas obětovat náčelníky

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | O uplynulém víkendu to byla snad nejvýraznější zpráva: průzkum pro ČT ukázal, že prezidentovi v koronakrizi nedůvěřují dvě třetiny dotázaných a premiérovi tři pětiny. Legitimita jejich „režimu“ ještě nikdy nebyla tak nízká. Připomíná to situaci za Nečasovy vlády, kdy hluboká deziluze z politiky předcházela velkému pádu. Vlna negativních emocí tehdy bořila a ničila. Tentokrát musí pomoci tvořit!

Za normálních okolností se střídají vlády, ale základy zůstávají. Nespokojenost se správci vede k jejich výměně, ne k rozbourání celé budovy. V roce 2012 důvěra v zastupitelskou demokracii klesla na úplné dno. Vznikly podmínky pro nástup tzv. „2. polistopadové republiky“, k přervání vývoje po roce 1989, který sice nebyl bezproblémový, určitě ale svobodný a demokratický. Dnes žijeme formálně ve stejné zemi, ale hodnoty jako ústavnost, vláda práva nebo nezávislost médií dostávají na frak.

S hořkostí můžeme vzpomínat na texty komentátorů, kteří za časů „Havlovy republiky“ často, rádi a tvrdě tepali „nízkou politickou kulturu“. Staré pořádky zmizely i jejich přičiněním. A kam jsme to dopracovali s politickou kulturou? Nikdo o ní už ani nemluví. Říct ta dvě slova směrem k sestavě, která obývá Pražský hrad a Strakovu akademii, zní stejně nepřípadně jako dovolávat se manželské věrnosti v bordelu.

Jak se to mohlo stát? Jak se stavba české demokracie mohla tak rychle začít hroutit do jakéhosi squatu, kde neplatí pravidla a vše se řídí heslem „teď je to tu naše”?

Vysvětlení musíme hledat právě v oněch na černo obarvených emocích, v deziluzi, co ovládla Česko a kterou kromě hašteřivého, zkorumpovaného a upadajícího demokratického vládnutí vydatně živila globální krize.

Zeman a Babiš celých sedm let staví svou sílu a legitimitu na totální negaci a odmítnutí „starých pořádků“, i když jsou s nimi sami spojeni. Vždy, když jsou tito představitelé „nových pořádků“ v úzkých, sáhnou po osvědčené zbrani: „chcete snad zpátky ODS a Kalouska?“ Dosud to fungovalo, protože z té doby si mnoho lidí, zejména těch, kteří se už beztak pokládali za „poražené listopadem“, pamatuje strach z bídy, mediální hon na „korupčníky a kmotry“, vládní nemehla… A samozřejmě spektakulární puč, který delegitimizoval demokratické politiky podobně, jako kdysi lidové soudy keťase a kulaky.

Dlouhodobé pocity křivdy velké části obyvatel a znechucení z politické situace vytvořily koktejl silných negativních emocí, který zastupitelskou demokracii otrávil. Daří se suverénním sólistům s autokratickými sklony. Nyní se ale Zeman a Babiš sami stali terčem znechucení a naštvanosti lidí. Koronakrizi ani jeden z nich naprosto nezvládl. Prezident má podle průzkumu STEM/MARK podporu jen třetiny lidí, což je v českých poměrech unikát, a premiér drtivě prohrává na body s koaličním Janem Hamáčkem.

Nebýt prvního vicepremiéra, jemuž věří přes 60 % respondentů, mohli bychom říct, že virus prostě zabíjí důvěru v politiky. Ono to tak ale opravdu není. Naopak v Německu i Rakousku popularita kancléřky Angely Merkelové a kancléře Sebastiana Kurze vzrostla. Krizi zvládají a lidé si v těžké chvíli cení skutečných vůdců – i přesto, nebo spíš právě proto, že se cítí být ohroženi. Babiš se Zemanem propásli šanci. Místo aby upevnili svou pozici, ztrácejí půdu pod nohama.

Best in covid? Na čísla se historie neptá

Strach je silný cit a je pochopitelné, pokud se někdo při sledování Babišových kroků opravdu začíná bát. Chaotické, arogantní vystupování bez náznaku východiska a stopy lídrovství. Poprvé za celých sedm let se „emocionální výhoda“ může přehoupnout na stranu opozice. Ta ale nemůže spoléhat na to, že se tak stane automaticky, musí si to „odmakat“. Otevře se tím i cesta k renesanci stranické demokracie a k obnově hodnot „Havlovy republiky“.

Integrace opozice do „konzervativně-starého“ a „liberálně-nového“ bloku je prvním krokem. Zachovává možnost volby a zároveň zbavuje voliče strachu z propadnutí hlasu a omezuje obavu, že ti „jejich“ se zase nedostanou do vlády – lidé chtějí volit vítěze. Nakonec, ale zdaleka ne v poslední řadě, umožňuje toto uspořádání sjednotit do dvou uskupení jak ty, kteří stále odmítají volit „staré“ strany, tak ty, kteří jim zůstali věrní.

Opravdu je důležité vnímat, že alternativu zemanovsko-babišovskému táboru představují Piráti, ODS, KDU-ČSL, STAN a TOP 09 pouze společně. Přes logické programové rozdíly a soupeření o hlasy je nutné dávat voličům najevo, že tyto strany jsou připraveny a schopny vytvořit spolu po volbách dobrou a kompaktní vládu. Což znamená nejen vyvarovat se zbytečných kontroverzí uvnitř a mezi oběma bloky, ale také představit principy společného „programu obnovy“.

Další odklad sjezdu KSČM? Dobře pro Babiše, špatně pro komunisty

Co je potřeba? Rozjet zase ekonomiku, chránit zdraví lidí a znovusjednotit národ. To třetí může působit nadbytečně či nerealisticky, ale nezapomínejme, z čeho pramení zlo: z rozdělení lidí na „vítěze“ a „poražené“, z rozhádanosti vlád, z marginalizace hlasu menšiny, z obav mnohých, že ztratí svou důstojnost… K tomu poslednímu je třeba říci, že značný počet voličů zůstává u Babiše, protože se bojí zahanbení. Netlačme je do kouta a dejme jim alternativu „čestného“ odchodu - třeba k Pirátům či ČSSD. 

Babiš se Zemanem v koronakrizi selhali. Nedokázali lidem dát pocit bezpečí ani naději. Hráli vlastní hry, neprojevili empatii a naopak ještě peskovali občany a házeli na ně vinu. Arogance, samolibost, sobectví… Všechny špatné vlastnosti, které jim procházely v čase, kdy se zemi extrémně dařilo, udeřily v krizi (nejen) jejich voliče naplno a s o to větší silou.

Babiš se Zemanem ztrácejí legitimitu. Oba uměli vždy hrát na nejnižší pudy a negativní pocity, ale dostihl je prastarý instinkt všech lidských společenství: obětovat náčelníka, který zklamal v čase krize. Je třeba tak učinit chladně, bez emocí, s velkým pochopením pro jejich voliče a s jasnou pozitivní vizí pro lepší budoucnost Česka.

SDÍLET
sinfin.digital