Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Negr sem, cikán tam. Jak může hyperkorektnost zabít klasickou literaturu

Negr sem, cikán tam. Jak může hyperkorektnost zabít klasickou literaturu
 

„V Kansasu nejsou žádní lidé, jenom indiáni,“ napsala ve 30. letech minulého století americká spisovatelka Laura Ingallsová Wilderová. Její série knížek o malém domku v prérii platí za americkou klasiku mezi dětskou literaturou. První (bílí) osidlovatelé Spojených států v nich putují krajinou a hledají místo, kde by mohli zapustit kořeny. Jak idylické. Tak moc, že po ní v roce 1954 pojmenovala americká Asociace knihovnických služeb pro děti (ALSC) cenu, jež je udělována těm autorům či ilustrátorům, jejichž dílo znamenalo podstatný přínos pro dětskou literaturu. S tím je ale konec, tedy ne s medailí, ale s jejím pojmenováním po Wilderové.

ALSC po letech nátlaku nakonec souhlasila, že autorka byla rasistka, její knihy šíří stereotypní představy a pro příště se bude cena jmenovat po někom jiném. Ovšem pokud by měla nést jméno po některém z velikánů z řad klasiků, mohli by mít členové ALSC s výběrem trochu problém. Z dnešního pohledu byl totiž rasista kdekdo. Nevěříte? Tak se na to podívejme.

Hlavně rasově ohleduplně

Celá řada literárních děl, která jsou nám nejpozději na střední škole vtloukána do hlav (a jež i kvůli tomu mnozí z nás v životě nevezmou do ruky, natož aby si je skutečně přečetli), by podle dnešních standardů toho, co a jak je a není přípustné psát, neměly nejmenší šanci vyjít. Od jejich autorů by se navíc očekávalo, že se za takovýhle projev půjdou minimálně stydět do kouta a posypou si hlavu popelem.

Návod, jak to udělat, by jim mohl dát třeba (teď už bývalý) šéf komunikace amerického Netflixu Jonathan Friedland. Ten v práci minimálně dvakrát (!) použil slovo negr (které v češtině naštěstí ještě napsat můžeme a nemusíme se uchylovat k lehce perverzně znějícímu anglickému termínu N-word neboli „slovo na N“). Prokázal tak podle oběžníku, jenž přišel zaměstnancům, „nepřijatelně nízkou rasovou uvědomělost a ohleduplnost“. Bizarní na tom všem je, že poprvé Friedlandovi ono slovíčko uklouzlo na jednání s PR týmem, s nímž řešil otázku (ne)používání citlivých slov v pořadech Netflixu. Přes varování si nedal pozor na jazyk a po pár dnech ho použil znovu, tentokrát pro změnu při setkání s černými zaměstnanci Netflixu, s nimiž si celou situaci dovysvětloval. A tak musel Friedland po sedmi letech u společnosti jít. „Cítím se příšerně kvůli potížím, jež jsem svým pochybením způsobil lidem a společnosti, které miluji,“ kál se poté na Twitteru, jeden z lidí, kteří dotáhli Netflix tam, kde dnes je.

720p 360p
Na TV Barrandov je uvaleno 6 správních řízení, Okamura letos přišel už 13krát

Požadavky na korektnost a boj proti rasismu jsou samozřejmě na místě, jsou správné a chvályhodné. Jenže všeho moc škodí. Pokud bychom se pustili do čistky nepohodlných autorů, jejich projev by mohl negativně ovlivnit čtenáře a nenápadně jim do hlavy zasít rasové stereotypy, můžeme se připravit, že by z učebnic zmizeli třeba i takoví autoři jako Shakespeare, Dickens nebo Twaine.

Hned ten první stvořil ve své tragédii Othello stejnojmenné mouřenína, jenž je barvou své kůže předurčen k tomu, aby se stal zápornou postavou. Horkokrevný, žárlivý, podezřívavý, vášnivý – prostě jako každý černoch. Tak tohle by ti, Williame, dneska neprošlo. Velké problémy by měl třeba i Mark Twain se svými Dobrodružstvími Huckleberryho Finna. Autor sám vyrůstal na americkém jihu, jeho strýc vlastnil dvacet otroků a jejich existence byla pro Twaina čímsi samozřejmým. V dospělosti se nicméně přiženil do abolicionistické rodiny a sám začal usilovat o zrušení otroctví. Přesto používal v Huckleberrym Finnovi slovo „negr“, což jeho dnešním kritikům vadí. Vždy napsal „negr“ ne dvakrát jako pan Friedland, ale více než dvě stě krát. Co na tom, že se tehdy běžně používalo. Měl prokázat větší „rasovou ohleduplnost“.

Stejně rasově neohleduplný je také autor Doktora Dolittla, britský spisovatel Hugh Lofting. Zvířecího lékaře si sice kvůli filmové verzi z roku 1998, kde hlavní postavu ztvárnil Eddie Murphy, automaticky představíme jako černocha, ale první vydání literární předlohy z roku 1920 bylo z docela jiného soudku. V něm vystupuje africký princ, který si ze srdce přeje, aby byl bílý a mohl se tak oženit s bílou princeznou. A doktor Dolittle princi Bumpovi jeho přání splní, změní jej v bělocha a učiní z něj tak „materiál na ženění“.

Stranou nezůstane ani jedna z největších amerických klasik, Jih proti severu, od Margaret Mitchellové. Ta se sice může pyšnit statusem pro mnohé nejmilovanější knihy, zároveň je ale považována za jednu z nejrasističtější knih vůbec. Je pochopitelné, že když se děj odehrává na americkém jihu za otrokářské éry, vlastní tamější majitelé plantáží otroky. Kritiky knihy ale irituje způsob, jakým autorka otrokáře přikrášluje – jak hodní jsou, jak hezky se ke svému majetku chovají, a jak vzorně se ke svým pánům naopak chovají ti, kdo pracují v domě na rozdíl od „kolegů“, již dřou na polích a jsou (kupodivu) neloajální.

A co teprve moderní otroci? Stačí sáhnout po jedné z nejoblíbenějších dětských knih v anglosaském světě, Karlíkovi a továrně na čokoládu britského autora Roalda Dahla. Zatímco u nás se dostala do širšího povědomí až s filmovou verzí, v anglicky mluvících zemích ji zná snad každé dítě. Jenže i Karlík je tak trochu rasistická pohádka. A na rozdíl od předchozích děl vyšla až v roce 1964. To nicméně Dahlovi nebránilo, aby byli v prvních verzích knihy umpalumpové pracující v jeho továrně ztvárněni jako středoafričtí pygmejové. Aby toho nebylo málo, pro výstředního majitele Willyho Wonku pracovali jen za čokoládu. Co by taky ještě chtěli, negři mrňaví? (Pardon, slovíčko na N.)

Žerou děti a kradou kočky

Další skupinou, která je v klasických dílech často zobrazována z dnešního pohledu krajně stereotypně, jsou židé. Hrabivé lichváře, kterými jsou (jak jinak?) židé, najdeme i u největších z největších klasiků: ve zmiňovaném Shakespearovu Othellovi, v Oliveru Twistovi Charlese Dickense, v Bratrech Karamazovech a v Zápiscích z Mrtvého domu Dostojevského. Tam se dokonce objevuje zmínka o židech, kteří na Velikonoce unášejí a pojídají děti. Vrcholným antisemitou byl pak básník T. S. Eliot. Nenávist k židům představovala podle životopisce Anthonyho Julia pro anglického nobelistu živnou energii v jeho tvorbě a nehnul s ním ani holocaust. Naštěstí pro něj se v jeho básních tato „živná“ animosita nijak zvlášť neprojevila.

V českých luzích a hájích se před pár lety vynořila kauza kolem Ladova Kocoura Mikeše. V roce 2010 se sdružení Roma Realia ohradilo proti pasáži z dětské knížky, kde se kocour Mikeš setká u ohýnku s cizími lidmi. Ti se s ním dají přátelsky do řeči, ale než se naděje, skončí v pytli. „Ještě zoufale vykřikl ‚babičko!‘, ale muž jej uhodil a pohrozil mu, že ho zastřelí, jestli ještě mukne! Milé děti, ti lidé byli cikáni!“ stojí v knížce. Předseda sdružení Václav Miko tehdy požadoval, aby se knížka přestala používat ve škole a vyjádřil osobní přání, aby byly všechny Ladovy knihy zakázány, protože autor musel být nevyhnutelně rasista a jako takového bychom ho ve školách neměli vyučovat.

INFOGRAFIKA: Děti a knihyINFOGRAFIKA: Děti a knihyautor: INFO.CZ

Škrtni, přepiš, všechno popři

Ale co s knihami, jejichž obsah a slovník postupem času zastarají, ale jsou stále literárně natolik hodnotné, že si na nich nikdo normální nebude opékat buřty? Můžeme se vydat cestou, kterou po sametové revoluci zvolilo nakladatelství Axióma, jež vydalo reedice nejznámějších dětských knih Bohumila Říhy Honzíkova cesta a O letadélku Káněti. Axióma ve vydáních z let 1991 a 1995 z knih jednoduše vypreparovala veškeré zmínky o družstvech, předsedech a komunistech s argumentem, že křehkou dětskou duši by mohly nenucené ideologické zmínky natrvalo poškodit. Co na tom, že výsledný text místy vůbec nedával smysl?

Stejně dopadl i v úvodu zmiňovaný Malý domek v prérii. Už v polovině minulého století přistoupilo vydavatelství Harper’s Publishing ke změně textu a dnes se korektně dočtete, že „v Kansasu nebyli žádní usedlíci, jen indiáni“. Jenže i tak si jedna z postav nenechává pro sebe životní moudro o tom, že „jediný dobrý indián, je mrtvý indián“, a Afroameričani jsou prostě „barevní“.

Ono je samozřejmě snazší literární lásky přetřít na bílo (pardon, tak třeba na neutrální modro), než prostě vzít jako fakt, že naši oblíbení autoři vnímali černochy jako negry, židy jako podlé lichváře, cikány jako zloděje a indiány vůbec nepovažovali za lidi. Koneckonců jsou to teprve dva týdny, co na ikonu humanismu a moderní fyziky, Alberta Einsteina, vyplavaly jeho cestovní deníky z putování po Blízkém a Dálném východě. A ukázalo se, že obzvlášť o Číňanech nesmýšlel tento velikán zrovna v dobrém. Jestlipak se mu jeho poznámky o národu, který „se nedokáže naučit logickému myšlení a obzvláště pro matematiku nemá žádné vlohy“ a v němž i „děti vypadají apaticky a omezeně“ nepostarají o to, aby bylo jeho jméno smazáno z jedné ze sedmi cen, jež jsou na jeho počest udělovány? Škoda, že tu už není, mohl by se zkusit omluvit na Twitteru.

 

Vláda stopla utajovaný program, na kterém závisí životy českých vojáků v Afghánistánu

Ministr vnitra Milan Chovanec loni zastavil utajovaný program přesídlování místních tlumočníků, kteří pomáhají českým vojákům na misi v Afghánistánu. Podle zdrojů serveru INFO.cz toto rozhodnutí způsobilo nedostatek klíčových spolupracovníků české jednotky na neklidném bojišti. Vláda tak ohrozila nejen životy afghánských překladatelů a jejich rodin, ale zřejmě i bezpečnost českých vojáků, kteří se bez tlumočníků obejdou jen stěží. Konec programu podle všeho způsobil incident v pražské nemocnici na Bulovce, po kterém byl syn již přemístěného afghánského spolupracovníka obviněn ze znásilnění.

Čeští vojáci jsou zoufalí, tvrdí zdroje serveru INFO.cz. Nedaří se jim do svých služeb získat afghánské tlumočníky, které jsou pro fungování jednotky nepostradatelní. Ti se k Čechům nehrnou, Praha jim totiž počínaje loňskem odmítá po skončení nebezpečné služby pomoci na cestě do Evropy. Zahraniční armády působící v kulturně cizím prostředí místním spolupracovníkům i jejich rodinám běžně nabízejí přesídlení, a to z velmi dobrých důvodů. Tlumočníci i jejich blízcí jsou logickým cílem radikálů, kteří na jejich hlavy nezřídka vypisují i finanční odměny – jsou si totiž dobře vědomi jejich důležitosti.

Link

Kupříkladu Američané odvážejí lokální tlumočníky po skončení mise prý nejen z Afghánistánu, ale třeba i z Iráku. Autor tohoto textu pobýval v roce 2009 u české jednotky na základně v Lógaru, kde se s místními překladateli setkal. Na jejich výslovné přání je nefotografoval a dříve pořízené snímky z aparátu vymazal. Kvůli jejich utajení. Radikální povstalci z hnutí Tálibán totiž za jejich smrt nabídli slušný obnos.

Na tuto situaci ve své interpelaci ze dne 11. září upozornila poslankyně ODS a předsedkyně výboru pro obranu Jana Černochová. Místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček na její dotaz ohledně programu pro afghánské spolupracovníky odpověděl 8. října. „V současnosti žádný program pomáhající afghánským tlumočníkům a spolupracovníkům Armády ČR s přesídlením do České republiky neprobíhá,“ konstatuje předseda české sociální demokracie. „Pokud jde o aktivity realizované v nedávné minulosti, ty jsou předmětem utajení ve stupni vyhrazené,“ dodal Jan Hamáček.

5033675:article:true:true:true

Může za konec programu konflikt z pražské Bulovky? 

A proč byl program – v armádách jiných zemí zcela obvyklý – v Česku zastaven? Zdroje oslovené serverem INFO.cz se shodují v tom, že tehdejší sociálnědemokratický ministr vnitra Milan Chovanec tímto způsobem reagoval na kauzu údajného znásilnění v nemocnici na pražské Bulovce. Tam se syn již do Česka přesídleného afghánského tlumočníka dostal do nejasného konfliktu se zdravotní sestrou, která mladíka obvinila ze znásilnění. Soud nakonec rozhodl, že se dvacetiletý Afghánec Sabawoon Davizi trestného činu nedopustil.

Případu se ale chytla média, která v době uprchlické krize zveřejňovala nejen údajné podrobnosti nepotvrzeného útoku, ale i jména přesídlených Afghánců. Detaily utajovaného programu se dostaly na veřejnost a ministerstvo vnitra se tehdy zřejmě z politických důvodů rozhodlo v přesídlování tlumočníků nepokračovat, aby prý nebylo konkurenčními politiky obviněno z podpory migrace.

Čeští vojáci se v Afghánistánu dostávají do střetů s islamistickými povstalci stále častěji. Letos v srpnu zahynuli při sebevražedném útoku tři vojáci, tuto středu bylo na hlídce zraněno pět českých vojáků, jeden z nich těžce. Zvýšená aktivita Tálibánu zřejmě souvisí se snahou získat před možnými mírovými jednáními se Spojenými státy pod kontrolu co nejvíce území.

Link

37232