Mohli jsme to udělat pořádně, ale to bychom to nemohli udělat po svém!

GLOSA MARTINA MALÉHO | Pojďme konečně přestat říkat to klišé o schopném národu, který vedou nemehla. Schopné národy si totiž nemehla do čela nevolí!

Nepopírám to. Jsou chvíle, kdy trocha improvizace nezaškodí, kdy dokáže výrazně pomoci a překlenout zdánlivě neřešitelné situace. Třeba když je nouze a nedostatek (tomu se mimochodem věnuje nové číslo magazínu INFO.CZ). Když jste na pustém ostrově a potřebujete bez sirek rozdělat oheň, můžete zničit dvoje hodinky a ze sklíček udělat lupu, kterou zapálíte troud. Nebo když žijete kdesi v socialistické zemi a o mascarpone si můžete nechat jen zdát, a tak uděláte náhražku tiramisu. Je to sice z nouze ctnost, ale co... Kutilství v době nouze, to se dá pochopit.

Bohužel vždy hrozí hypertrofie improvizačního přístupu, který se z přiznané výjimky stane životním postojem. Ony „zlaté české ručičky“ snad kdysi popisovaly situaci, kdy byli všichni v koncích, když tu přiskočil fikaný našinec, pohotově zaimprovizoval a problém vyřešil. Jenže pak se z toho stal obrozenecký národní kýč a foukání na nacionální ego. Z přiznané „vychytávky“ pro výjimečné situace se stal standard, a nakonec se vše transformovalo do pocitu, že improvizace je nejlepší z tvůrčích postupů a pouhé provizorium je nejlepším výsledkem.

Jaké další mýty o skvělém českém národu musí padnout? Komentář Michala Půra

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital