KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Patří politika do sportu? Smějí agresoři na olympiádu? Mohou vlády mluvit do národní reprezentace svých zemí? Nebo bafuňáři rozhodují „autonomně“? Tyto všechny otázky otevřela snaha Mezinárodního olympijského výboru pootevřít Rusům a Bělorusům dveře k účasti na hrách Paříži, přes pokračující invazi na Ukrajinu. Vše vyostřil jeho předseda Thomas Bach, když demokratům vzkázal, aby drželi ústa.
Demokratické politiky skandální rozhodnutí MOV rozezlilo, u nás se proti postavili prezident Petr Pavel, premiér Petr Fiala, ministr zahraničí Jan Lipavský a další. Hlasitě protestovalo i Polsko. Premiér Mateusz Morawiecki slíbil, že se pokusí vybudovat koalici států, které budou tlačit na to, aby Bach a spol. své rozhodnutí zrušili. Šéfovi MOV ujely nervy a ještě přitvrdil. „Je zavrženíhodné, že některé vlády nechtějí respektovat většinu v olympijském hnutí a mezi všemi zainteresovanými stranami, ani autonomii sportu,“ řekl.
Že Rusové a Bělorusové na hry nepatří, je zřejmé. Jako zástupci zemí, které vedou agresivní dobyvačnou válku, se ocitají v ostrém rozporu s Olympijskou chartou. „Cílem olympismu je zapojit sport do služby harmonického rozvoje lidstva s cílem vytvořit mírovou společnost, která dbá o zachování lidské důstojnosti,“ píše se v jejím druhém článku, který invaze na Ukrajinu hrubě pošlapává. Kdo tohle nechápe, toho nepřesvědčíte. Podívejme se ale na Bachův argument, jímž hájí svůj postup. Opravdu sport nesouvisí s politikou?
Historicky se politika ze sportu zrodila. První strany ve starém Římě mají svůj původ v cirku a své názvy odvozovaly od barev družstev gladiátorů. Dnes jsou reprezentanti novodobými rytíři, kteří bojují za svůj národ na poli cti a slávy. Což, přiznejme si, je mnohem příjemnějším vyjádřením vlastenectví, než kdyby museli porážet soupeře na poli bitevním. Sportovní klání jsou náhradou reálného boje. Některé indiánské kmeny místo aby vedly války o zdroje, sehrály o ně zápas v lakrosu, což bylo o něco méně krvavé.
Neptejme se, zda politika patří do sportu. Jsou jedno a totéž. Respektive soutěžení v dresu své země je jednou z mnoha podmnožin veřejného života. Mluvíme zde přece o národních týmech. Thomas Bach byl zvolen za předsedu Mezinárodního olympijského výboru, který má právo na ochrannou známku s pěti kruhy, to je fakt. Nemůže se ale tvářit, že k ní také patří národní reprezentace. Nesmí upírat české vládě právo do toho mluvit s pokryteckým zdůvodněním, že nadnárodní bafuňáři mají většinově jiný názor.
