KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Právě dnes, 27. května, je to rovných osmdesát let od okamžiku, kdy výsadkáři Operace Anthropoid, Jozef Gabčík a Jan Kubiš, zaútočili v Praze Libni na zastupujícího říšského protektora, SS Oberguppenführera, generála policie a šéfa Říšského bezpečnostního úřadu Reinharda Heydricha, který na následky zranění, jež mu způsobili, za několik dní zemřel. Význam útoku, pro který se i dnes většinou používá slovo „atentát“, aniž by většina lidí vnímala toto označení negativně (jak tomu mělo být podle nacistické propagandy), byl dalekosáhlý, a to jak pro obyvatele Protektorátu Čechy a Morava, tak pro budoucnost československého státu i pro nacisty v celé jimi okupované Evropě.
Osmdesát let je (nejen) v historii moderní československé, respektive české státnosti dlouhá doba. Je tomu tak tím spíš, že si naše země během těchto let prošla nesčetnými peripetiemi – již zmíněným protektorátem, nadějíplným osvobozením a třemi roky iluzí o šťastné budoucnosti, stalinistickou diktaturou po únoru 1948, celospolečenským „táním“ v šedesátých letech, tzv. Pražským jarem, okupací armádami Varšavské smlouvy v létě 1968, následnou normalizací, pádem komunistického režimu v roce 1989, vznikem suverénní České republiky z roku 1993, jejími vážnějšími i méně vážnými krizemi a – v posledních dvou letech – covidovou pandemií… Atentát na Reinharda Heydricha patří mezi několik málo vskutku přelomových, kruciálních událostí celých těchto desetiletí, což ostatně výtečně odráží vášnivé diskuse o jeho významu a dopadech, trvající do dnešních dnů.
Ponechám-li stranou ideologicky jednostranně motivované interpretace, zejména ty z komunistické éry našich dějin (tj. z let 1948–1989), jejichž autoři měli na iniciátory útoku na Heydricha a na jeho vykonavatele tak říkajíc spadeno už jen proto, že jej organizoval Benešův londýnský „buržoazní“ odboj, točí se většina z nich kolem otázky, zda zabití zastupujícího říšského protektora stálo za všechny oběti nacistických represí z následujících dnů, týdnu a měsíců, tj. z časů tzv. heydrichiády včetně tragédie Lidic, Ležáků atd. Ještě než přejdu ke svému osobnímu názoru, bych rád řekl, že tuto klíčovou otázku s konečnou platností nikdy nikdo nezodpoví, že každá odpověď, ať už ji vysloví kdokoli, bude vždy osobní, přísně individuální a že je třeba, nebude-li obsahovat nepřijatelné argumentační fauly, ji respektovat.
Osobně mám za to, že i s přihlédnutím ke všem hrůzám, jež Němci po útoku na Heydricha a po jeho smrti na území protektorátu spáchali, měl tento čin hluboký smysl. Reinhard Heydrich byl jedním z klíčových mužů nacistického režimu (slovíčko „zastupující“ v jeho funkci vyvolává mylný dojem, že se jednalo o jakéhosi „náhradníka“ na důležitém postu, pozor na to!) a jeho zabití ukázalo protektorát a protinacistický odboj ve zcela jiném světle než dosud, což bylo pro budoucnost Československa nesmírně důležité. Podle řady historiků se jednalo o jeden z významných faktorů pro nulifikaci Mnichovské dohody (v Británii k ní sice bylo nakročeno již od roku 1940, oficiálně k ní nicméně došlo až v srpnu 1942, ve Francii pak v září téhož roku) a pro poválečné obnovení země v hranicích téměř předmnichovské republiky (s výjimkou Podkarpatské Rusi, o kterou nás připravil Sovětský svaz), nemluvě o morální vzpruze pro národ, deptaný a deprimovaný dlouhou okupací se vším, co s ní souviselo.
