Pět fází smutku premiéra Babiše a země v rukách šílence

 FOTO: Dan Materna / MAFRA / Profimedia

Martin Schmarcz

13. 10. 2020 • 16:00
KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Dívám se na vládní tiskovku po jednání o karanténních opatřeních. A říkám si, že bude velmi těžké k tomu něco napsat. Vidím to, co všichni: končícího premiéra, který v těžké době selhal a nezvládl svou funkci. Což je jasná informace, která se komentuje sama a není k ní moc co dodat. Přesto to zkusím: Co tohle všechno říká o nás?

Jako člověk, který poměrně zblízka pozoruje českou politiku třicet let, musím říci, že za posledních sedm roků prošla strašlivou proměnou, a nikoli k lepšímu. Je hůře úplně ve všem, co dělá demokratické vládnutí demokratickým vládnutím. Nevládnou nám osobnosti. Nevládnou nám demokraté. Nevládnou nám lidé s úctou k právu. Nevládnou nám lidé, kteří rozumí ekonomice. Nevládnou nám politici, kteří by museli čelit skutečně důsledně kritickému hodnocení jejich práce. To poslední je naše vlastní vina.

Pátý bod je nejhorší. Vlastně jedinou podstatnou výhodou demokracie, která vyplývá z její samotné podstaty, a ne z dalších nutných předpokladů, je, že lid může vyměnit vládu. Což je jiná formulace Machiavelliho přesného postřehu, že „každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží“. Máme-li tak dlouho v čele lidi, jakými jsou Andrej Babiš a Miloš Zeman, můžeme si za to sami. Faktem je, že za posledních sedm let drasticky zeslábla kritická síla médií. Ještě hůře je na tom schopnost voličů orientovat se v politice.

Jednou bude čas na to, aby moudří lidé sepsali eseje, disertační práce a knihy o tom, jak a proč v České republice mezi lety 2013-2020 přestala fungovat základní funkce demokracie, tedy její samočistící mechanismus. Zde se omezme na konstatování, že Zemanovi a Babišovi prošly věci, z nichž zlomek by každého jejich předchůdce stál křeslo. Možná za to může i propad důvěry v zastupitelskou demokracii k nule a jakási touha mnoha lidí po vládě pevné ruky. A když jednou nasednete na tygra, těžko se sesedá.

Výsledkem je, že člověk v roce 2020 nevěřícně zírá na obrazovku a sleduje muže, kterého prostě nemůže považovat za předsedu vlády. Ale on jím je. Byť místo diktátora dnes vidíme spíš fňukátora. Andrej Babiš od léta prodělal všech „pět fází umírání“, což je psychologický model chování člověka, který si nechce připustit, že něco končí. Vezměme je popořadě.

1. fáze: Popírání. Na konci léta se objevila varovná data o počínajícím nárůstu epidemie. Premiér, který do té doby tvrdil, že jsme „best in covid“ a slíbil, že už nikdy nezavede plošná opatření, si je však odmítal připustit. Říkal, že se občané nemusejí ničeho bát, to jen nezodpovědná opozice straší druhou vlnou. Neuměl se postavit k situaci čelem, jistě i kvůli blížícím se krajským volbám a jako chlap přiznat omyl (který by mu každý odpustil). Tím dokázal, že není osobnost.

2. fáze: Hněv: Po několika týdnech musel Babiš připustit restriktivní opatření, která v létě zarazil. Vyhodil tedy ministra zdravotnictví, který udělal tu chybu, že ho poslechl, a dal volnou ruku „plukovníkovi karanténa“. Což ve snaze odvrátit nepříznivý dopad na volby doprovodil slovy ve smyslu: „Něco se děje, ale může za to nezodpovědná opozice a neposlušní občané“. Nedokázal převzít odpovědnost za vlastní rozhodnutí a z vlastního selhání obvinil nakonec lidi, čímž dokázal, že není demokrat.

3. fáze: Smlouvání: Když premiérovi došla vážnost situace, včetně toho, že vina padá na něj, snažil se jako vždy tvářit, že je obětí nepřátelské kampaně. Začal se hájit: „Já jsem o ničem nerozhodl, zavést nošení roušek jsem nezakázal, a kdyby ano, tak jen proto, že mi nikdo nedal správná čísla“. Jistě, možná také nedorazila jeho kartářka. Tím Babiš dokázal, že nemá smysl pro právní řád a rozdělení moci ve státě, kdy prostě objektivně za exekutivu odpovídá premiér.

4. fáze: Deprese: Posléze si šéf kabinetu uvědomil, že vše jde šejdrem a on se z toho tentokrát tak snadno nevykroutí. Místo aby alespoň nyní prokázal státnickou rozvahu a začal zachraňovat, co se dá, což by mu nakonec mohlo přinést plusové body, propadl zoufalství. Znělo od něj zhruba toto: „Na další záchranu hospodářství nemáme peníze, čísla jsou opravdu špatná, uvidíme, co navrhnou epidemiologové, já nic nevím a o ničem nerozhoduji“. Tím dokázal že není manažerem, který by rozuměl alespoň ekonomice.

5. fáze: Smíření: Nakonec, na včerejší tiskové konferenci, působil Andrej Babiš zcela rezignovaně, jako by se už loučil. Žádná rozhodnost, jistota ani schopnost vést zemi v této těžké době z něj nevyzařovaly. Když byl novináři konfrontován s důsledky svého selhání, jen se chabě bránil ve stylu: „No, asi jsem to opravdu dokopal, ale podívejte se, lidi umírají pořád, třeba na rakovinu, tolik lidí co zatím na covid u nás umře za tři dny…“ Tím dokázal, že nemá základní schopnost kritického myšlení a hodnocení faktů.

A co my? Dokážeme konečně vzít do hrsti nikoli „zdravý“, ale kritický rozum? Vždyť už jsme na tom málem hůře než monarchie. I ta by dokázala ve chvíli, kdy se do jejího čela dostane evidentní šílenec, byť z „boží milosti“, provést alespoň palácový převrat a dosadit na jeho místo někoho moudřejšího a schopnějšího.

Tak jak dál? Za sebe říkám, že těch pět fází umírání demokratického lídrovství už nechci zažít znova.

SDÍLET