Pirátský zázrak. Přichází po deseti letech rozvratu renesance stranictví?

 FOTO: ČTK

Martin Schmarcz

22. 10. 2020 • 13:16
KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Když se v roce 2017 dostala do sněmovny poměrně silná Pirátská strana, řekl jsem si: „Vás jsme tu ještě tak potřebovali! Jako by nám nestačili Babiš s Okamurou. Další nová partička, co si chce vyřídit účty s tradičními stranami. Takhle se česká polistopadová demokracie nevzpamatuje snad nikdy.“ Po třech letech musím přiznat, že jsem se mýlil. A je to dobře. Piráti totiž naopak stranictví rehabilitují.

Tak zhruba rok to vypadalo, že jsem měl pravdu a že hlavním cílem a přímo smyslem existence Pirátů je jít „starým“ stranám po krku stejně jako Babiš s Okamurou. Postupně ale začínalo být vidět, že přišli do parlamentu s nějakou pozitivní agendou a učili se ji prosazovat. Napřed s nimi nikdo nechtěl mluvit, protože nezvládali základní abecedu vyjednávání, včetně toho, že zveřejňovali obsah schůzek. Nakonec se do politiky „vpravili“. Což ovšem neznamená, že se zbavili odstupu od těch, kteří do ní přišli před nimi.

O tohle tu jde: o důvěru. Respektive o nedůvěru. Ve volbách 2010 začal český stranický systém erodovat. Zatímco ještě v roce 2006 samotné dvě nejsilnější strany získaly přes dvě třetiny hlasů, o čtyři roky později měly ČSSD a ODS spolu jen něco přes dvě pětiny. Do sněmovny se na jejich úkor dostaly TOP 09 a Věci veřejné, s celkovým ziskem 27,5 % hlasů. Po dalších třech letech pak ČSSD, TOP 09, ODS a KDU-ČSL dostaly 47 procent hlasů. Babiš s Okamurou přes čtvrtinu. Tehdy ještě silní komunisté měli skoro 15 %.

Když se v roce 2017 do sněmovny probojovali se skoro 11 procenty Piráti, tak polistopadový stranický systém doslova umíral – ODS, ČSSD, KDU-ČSL a TOP 09 nedostaly dohromady ani celých třicet procent. A to počítám mezi „tradiční partaje“ i TOP 09, která je také novým projektem, nicméně způsobem vzniku a chováním patří spíše ke „starým“ než „novým“. Ti druzí – tedy ANO, Piráti, SPD a STAN – obsadili 128 křesel, tedy ústavní většinu. Tak obrovská vlna nedůvěry občanů postihla polistopadové vládce.

Toto je ovoce „velké protikorupční revoluce“ zahájené roku 2010. Řekněme si rovnou, že celá ta „válka s 90. lety“ mnoho dobrého nepřinesla. Vlna revanšismu dosadila Zemana, smetla legitimní vládu, posadila do sedla Babiše. Nakonec vyplavila na sněmovní souš Piráty. No řekněte, čekali byste něco dobrého od někoho, kdo se vylodil v politickém přístavu spolu s „náplavou“ toho nejhoršího, co v této zemi existuje? S populisty, demagogy a nacionalisty? Jenomže oni překvapili, a to velmi příjemně. Byť to nešlo hned.

Rozkoukávající se Piráti se na novém území snažili zachovávat cosi jako neutralitu. Což vzhledem k dominanci ANO a SPD de facto znamenalo stát na straně silnějšího a pomáhat mu v jeho účtování s 90. lety. Což se ostatně shodovalo i s jejich agendou. V té době je bylo dost těžké odlišit od ANO, neboť jejich protikorupční rétorika a zjevná nechuť ke starým partajím z nich činila něco jako „Babiše pro slušné lidi“ – prostě nabízeli velmi podobný obsah bez vzteklých a hulvátských výlevů.

V té době projevoval šéf ANO k Pirátům poměrně velké sympatie a dovolával se jakési „solidarity nových proti starým“. Nicméně Bartoš a spol. se mu vysmekli a neprojevili stejnou naivitu, jako před nimi mnozí aktivisté, novináři a známé osobnosti, kteří se nechali Babišem využít, zneužít a odhodit. Požírač firem a dotací postupuje v politice stejně, jak je zvyklý z byznysu, takže by Piráty prostě „mravně vytuneloval“, převedl na sebe jejich aktiva „morálně zdravé společnosti“, vymačkal jak citrón a vyhodil jako odpad.

Piráti se nakonec vůči premiérovi velmi silně vymezili a naopak se stali lídry boje proti jeho masivnímu střetu zájmů. O tom, jak moc tím Babiše naštvali, svědčí mimo jiného jeho povzdech po krajských volbách, kdy evidentně rozladěný poznamenal, že s Piráty původně počítal jako se spojenci, ne hlavními protivníky. Pravdou je, že se nacházejí v trochu schizofrenní pozici. Mají silný instinktivní odpor ke stranám, které vládly v 90. letech, zároveň ale nechtějí mít vůbec nic společného s vůdcem ANO.

Tato ambivalence po roce 2017 vcelku nevadila, protože vzhledem k politické konstelaci nemohli Piráti ovlivnit dění natolik, aby dejme tomu díky nim vznikla vláda bez podpory extrémních sil. Situace se však mění a jim samotným výrazně rostou preference. Čili je jasné, že tentokrát si musejí vybrat. Zdá se, že v tom ale neváhají. Dokonce v zájmu sestavení demokratické většiny vážně chystají integraci se STAN, kterou vlastně nepotřebují, protože jsou sami dost silní.

Ano, Piráti jsou dnes, alespoň dle průzkumů, nejsilnější demokratickou stranou. Dokonce se dá říci, že po sedmi letech jsou to oni, kdo zde konečně rehabilituje instituci stranictví. Jako jediní z těch, kteří přišli do Sněmovny po roce 2010. Babišovo ANO a Okamurova SPD jsou neideologické podnikatelské subjekty, jejichž programem jsou bohapustý populismus, demagogie a nenávist. Hnutí STAN je slabé a hodnotově neukotvené. TOP 09 hodně stála na Schwarzenbergovi a Kalouskovi a bez nich hledá směr.

Pirátská strana je jediná, která vyrostla zdola na trpělivé a soustavné práci, nepotřebovala ke vstupu do nejvyšších pater politiky nikoho jako „nosiče“, ani nákup osobností a poslanců vychovaných jinou partají, ani hromadu peněz, ani nemusela útočit na nejnižší pudy voličů. Po ODS jde o vůbec první silnou polistopadovou demokratickou stranu, která zde nově vznikla. Protože ty ostatní se buď obnovily, odštěpily, nebo nešlo o demokratické strany založené na idejích, ale o nejrůznější účelové projekty.

Piráti sahají po dvacetiprocentní hranici a jsou tak v současnosti jedinými, kdo pracují politickými prostředky a mají s tím úspěch. Ostatní buď nelze označit za standardní demokratické strany, nebo nejsou moc úspěšní. Po třiceti letech představují novou stranickou generaci a především pro mladé jsou tím, čím pro nás kdysi byla třeba ona ODS. A právě schopnost vytvořit s ní po příštích volbách funkční vládu se může stát prubířským kamenem dospělosti Pirátů (i míry sebereflexe občanských demokratů, leč o nich tu není řeč).

Mezi stranami, které reprezentují zcela odlišné politické vesmíry, panuje oboustranná podezíravost. Pokud se dnes mluví o „válce generací“, tak pro Piráty a ODS to platí takřka beze zbytku. Ta „nezodpovědná mládež“ a „pošetilí starci“ (myšleno „služebně“, nikoli fyzickým věkem) jsou však jedinými, kdo mohou zaručit po roce 2021 demokratickou většinovou vládu. Když je někdo jediný, který může něco udělat, tak to udělat prostě musí.

Kromě nalezení modu vivendi s ODS se Piráti musejí poprat ještě s jedním problémem, pokud chtějí sehrát v dějinách vládnutí v České republice pozitivní roli. Je jím radikalismus některých členů. Vedení to nerado slyší a je pravdou, že v dnešním poslaneckém klubu se nikdo takový nenachází. Ale kdyby se někdo, koho lze označit za „neomarxistu“, kdo má třeba nepřátelský vztah k Izraeli, nebo k NATO, dostal za Piráty do významné funkce, způsobilo by to hodně zlé krve. Ono kmotrů bylo v ODS taky jen pár…

Jinak už má Pirátská strana jen samé přednosti. Nemá dluhy, ani není závislá na ohromných sponzorských darech, nestojí za ní byznysové zájmy. Za tři roky se dokázala profesionalizovat, její legislativní návrhy bývají propracované a pirátští politici připravení a vybavení argumenty. V debatách jsou osvěžením, protože mluví věcně, zbytečně neútočí, zároveň ale mají dost sebevědomí, aby se nenechali například Babišovými lidmi, vybavenými standardní demagogií od jeho PR týmu, tlačit do kouta.

U toho posledního se zastavme. Jistěže v politice byste měli mít program. Co potřebujete určitě, je sebevědomí. A také důvěra, kterou Piráti přirozeně mají jako transparentní strana bez skandálů. Proto snadno získávají hlasy, jež je těžké získat pro ODS, která má sice nové vedení, ale v očích mnohých voličů ji tíží hříchy minulosti. Pirátské sebevědomí ovšem nestojí jen na momentální síle, ale evidentně také (a možná hlavně) je podloženo tvrdou a dlouhodobou politickou prací. Z ní plynoucí klid a sílu by jim mohli závidět mnozí matadoři.

A co ten program? Babiš a Okamura jsou příkladem, že ho k úspěchu vůbec nepotřebujete. Ale když chcete být skutečně demokratickou stranou, je nutná celá triáda: tedy ideologie, sebevědomí a důvěra lidí. Poslední dvě hodnoty vás klidně můžou dostat do vlády, ale dlouhodobě s nimi nevystačíte. Piráti jsou spíše instinktivními liberály, kteří sázejí na jednotlivé kampaně, v nichž se řídí jakýmsi ideovým kompasem. Nemají (a asi ani mít nemohou) tak usazený dlouhodobý program jako třeba lidovci.

To neznamená, že Pirátská strana je bezhodnotová. Nemyslím protikorupční agendu a boj za „transparentnost“. To není ideologie v pravém slova smyslu a dnes to říká kde kdo. Z čeho se dlouhodobý program stát může, to je obrana osobních svobod, důraz na vzdělání a modernizaci země, inovace a zelené investice, větší zapojení občanů a zlepšení jejich postavení vůči státu, a to i díky promyšlené digitalizaci. Čeho by se naopak měli vyvarovat, je ultralevičáctví jejich evropských souputníků, které u nás nemá zázemí.

Pokud proplují všemi nástrahami, mohou se Piráti stát gravitačním centrem české liberální politiky. Nadšení jim rozhodně nechybí. Teď k té korzárské odvaze ještě přidat rozvahu. Pirátský zázrak nebude mít dlouhé trvání, pokud se jim nepodaří ukotvit v hlavách velké skupiny voličů vědomí, že hájí jejich zájmy a vždy stojí na jejich straně. To je princip stranictví, u nás v listopadu 1989 znovunalezený a nyní bohužel skomírající. Pokud jeho renesance přijde s Piráty, koupím si láhev dobrého rumu…

SDÍLET