KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Zaznamenal jsem ve svém okolí a na sociálních sítích několik udivených či posměšných reakcí na to, že Daniel Landa vystoupil s projevem ve Sněmovně, kde mimo jiné tvrdě kritizoval vládu kvůli boji proti koronaviru. Jakkoliv může oblíbený zpěvák působit mezi zákonodárci nepatřičně, rozhodně bych jeho poselství nepodceňoval. Jeho zásah ve společnosti je násobný ve srovnání s téměř jakýmkoliv voleným zástupcem lidu. To je důvod první, ale nikoliv poslední.
Když byl Landa hostem našeho podcastu Insider, bavili jsme se nejenom o Blanickém manifestu, jenž podepsalo už téměř 20 tisíc lidí, kteří nejen kritizují chování vlády během pandemie, ale také ji vybízejí, aby řešila i další problémy, jako je třeba sucho. První, co mě zarazilo, bylo, že Landa není ani „popírač“, ani „chřipečkář“ a podobně. Tyto pojmy jsou zjednodušeným viděním světa, kde každý, kdo se pustí do kritiky protiepidemických opatření, bývá označen - a bohužel často i médii - za nehodného jakékoliv další diskuse. Zmíněné nálepky jsou pak hned po ruce.
Pokud si poslechnete Landovo vystoupení ve Sněmovně, zjistíte, že nezpochybňuje pandemii, zpochybňuje kompetenci vlády a politiků obecně. „Kvůli papalášství, bezohlednému až nepřátelskému přístupu vlády vůči velkým skupinám občanů posílenému katastrofickou komunikací se tento pocit důvěry a jednoty postupně vytratil,“ upozorňoval, že pospolitost známá z časů jarního lockdownu je dávno pryč. To byste možná podepsali všichni.
Landa je zástupcem skupiny, která byla opatřeními postižena skutečně citelně, což jeho roli mluvčího určité části národa ještě zesiluje. Pokud jej zesměšňujete, pohrdáte jím, to samé činíte i vůči této skupině obyvatel. Dobře jsme to viděli při několika menších demonstracích proti koronavirovým opatřením. Odsouzení v části médií, udivené pohledy, jak někdo může být tak hloupý, že jde teď demonstrovat, volání po přísných trestech a podobně. Samozřejmě, že na každé demonstraci se najde několik lidí, kteří vyčnívají z davu, dělají rozruch, nebo se rovnou přišli poprat, případně ti, kteří podlehli dezinformacím. Jsem ale přesvědčen, že většina budou prostě lidé, kteří nevidí východisko ze své současné situace.
Ta by přitom mohla být o dost lepší, pokud by existovala výše zmíněná kompetence. V tomto případě totiž platí, že tam, kde je kompetence, tam je i legitimita a naopak. Lidé na náměstích, Landa a mnozí další nemusí mít ve své podstatě nic proti pandemickým opatřením, ale vláda a politici jim nutí, že vleklé částečné restrikce pomohou ochránit ekonomiku. Toto je ovšem falešné dilema. Pokud chcete pandemii vymýtit, znamená to, že zasáhnete tvrdě, ochráníte a skutečně podpoříte ohrožené a postižené skupiny obyvatel. Tento postup je ve výsledku mnohem kratší a levnější. V Česku a ostatně ve většině států Evropy jsme ale svědky divoké kreativity, čachrování se statistikami a lajdáctví, které je podpořené domněnkou, že pandemii můžete nějak „očůrat“, abyste ochránili ekonomiku. Nemůžete.
Volání po „otevření ekonomiky“, tak jak jej Landa formuluje, je do značné míry jen výrazem přesvědčení, že opakované celorepublikové uzávěry nejen ztrácejí efekt, ale postrádají smysl. Není to zase tak dávno, kdy se alespoň některá rozhodnutí řídila názory skutečných odborníků. Dnes už je to jinak, ministerstvo zdravotnictví s nimi přestalo komunikovat, realitu si upravuje podle toho, jak se mu zrovna hodí, a každý lockdown je ve výsledku jen bytostné politikum, protože to vlastně není ani lockdown v čistě protiepidemickém smyslu. Tohle všechno si lidé moc dobře uvědomují a jen čekají, kdo za ně tyto myšlenky vysloví. Landa je jeden z nich, byť s ním nemusíte souhlasit ze 100 procent.
Že Landa dosah má dokazuje i jeho píseň Blanický manifest. Tu jen za dva dny na YouTube vidělo více než 400 tisíc lidí, přičemž už zdaleka nejde jen o Landu. Nechybí v ní ani zástupci skupin Kabát, Čechomor a dalších. Refrén je přitom velmi výmluvný - „Moc, to jsem já. Moc, to je tvůj hlas. Mlčení je souhlas. Možná přichází tvůj čas“ – a jen zdůrazňuje nahromaděnou, a nutno říct, že do značné míry pochopitelnou, zlost. To je další důvod, proč bychom neměli Landova slova jen bohorovně přecházet. V lepším případě se tyto emoce projeví až u voleb v rámci standardního politického boje, v horším na ulici.
