KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Na počátku byla mapa. A na ní průměrné slovenské mzdy podle okresů. Z celkové relativní chudoby vyčnívaly jen dvě metropolitní oblasti: bratislavská a košická. Jak se ukázalo o pár hodin později, byla to jediná dvě místa, kde vyhrálo Progresívne Slovensko. Neporazila ho ale ruská propaganda, či snad dokonce dezinformace. Slováci zkrátka volili peněženkou.
Je skutečně hodně vypovídající, jak moc se povolební vybarvení okresů podle vítězné strany shoduje s rozložením příjmů. Když ho CNN Prima News ještě před uzavřením volebních místností ukázala, instinktivně jsem prohlásil, že lidé by měli ve svém zájmu volit na základě socioekonomických otázek. A že mě mrzí, jak jsou tyto otázky překryty kampaní, zdůrazňující témata typu kdo je provýchodní a kdo prozápadní, případně záležitosti tzv. „kulturních válek“, jako je LGBT, nebo generační otázky – třeba přístup ke klimatu.
ČESKÁ JÍZDA — Slovensko po volbách
Jak se později ukázalo, Slováci ve skutečnosti dali důraz na vlastní životní úroveň. Určitě to nebylo jediné hledisko, ale evidentně převažovalo. Zato velkou část z nich nezajímalo, že se o Ficovi píše jako o ruském agentovi a mafiánovi, ani že z Bruselu i z Prahy zaznívají silné obavy a varování před důsledky, kdyby se stal premiérem. Spíše nostalgicky vzpomínali na dobu, kdy vládl, sliboval sociální jistoty a přinejmenším byl zárukou určité stability.
Podle všeho právě tohle rozhodlo volby. Velké části Slováků se nedaří nijak dobře, a přestože drtivá většina z nich pracuje (nezaměstnanost je podobně nízká jako u nás), nemají ani takové platy jako v českých „vyloučených“ pohraničních oblastech. Rozdíly jsou obrovské. Zatímco v Bratislavě jsou mzdy „jako v Praze“, mimo metropoli je to samozřejmě o poznání horší a průměrná mzda dosahuje v přepočtu necelých 32 tisíc korun. A k tomu chaotická Matovičova éra…
Není divu, že mnozí voliči mohli mít pocit (výsledky tomu odpovídají), že za Fica „šlo všechno lépe“. Nezafungoval argument, že ani on nezařídil všem pohádkové platy. Pro řadu Slováků i tak představoval alespoň nějakou jistotu – zatímco po něm naplno propukly zmatky, rozbroje v kabinetu řešené na očích veřejnosti a nakonec přišly předčasné volby.
Fico před lety odcházel v temné atmosféře masových protestů po mafiánské vraždě novináře a jeho družky, po kauzách v řadách bezpečnostních složek a po vynuceném konci v čele kabinetu. Tehdy se mohlo zdát, že je s trojnásobným premiérem konec. Jeho strana ale přesto získala osmnáct procent hlasů a skončila druhá, což vzhledem k té bezprecedentní situaci nebyl vůbec špatný výsledek.
Nyní v součtu Ficův Smer a Pellegriniho Hlas získaly zhruba 38 %. Sice méně než rekordních 44 % v roce 2012, ale pořád o dost více než 28 % v roce 2016. Někdo se tomu diví – jenže oni přece ti levicoví, sociálně demokratičtí voliči nikam nezmizeli. Zatímco u nás ČSSD skončila debaklem, protože jí příznivce přebralo ANO, slovenští levičáci neměli kam jít. Nikdo jiný než Fico – a také jeho bývalý spolustraník Pellegrini – je nedokázal oslovit. Oni jediní pro ně představovali naději, že se o ně vláda „postará“.
Jde přitom o běžný instinkt člověka, který je takříkajíc „dole“. Kdyby za nimi přišel někdo s podobným „vtipem“, jaký si neodpustila autorka pořadu 168 hodin na veřejnoprávní České televizi – „Gratulujeme Rusku k vítězství na Slovensku“ –, koukali by na něj přinejmenším nechápavě, v horším případě by ho hnali vidlemi.
Aby bylo jasno: Slováci chovají k Rusům daleko větší sympatie než Češi a také jen menšina z nich (40 %) vnímá Kreml jako viníka války na Ukrajině; zatímco u nás je to plných 71 %. Ale nezaměňujme příčinu a následek. Fico říkal to, co říkal, prostě proto, že si to myslí jeho voliči. Ostatně viděli jsme, že Pellegrini, jehož Hlas má se Smerem v zásadě stejný program, mluvil daleko umírněněji, protože cílil na více ‚proatlanticky‘ orientované občany.
Tohoto rozdílu jsem si všiml při předvolební debatě TV Joj. Řekl jsem pak, že to na mě působí, jako by si ti dva rozdělili role. Fico bude oslovovat tvrdé národovce, zatímco Pellegrini zkusí urvat středovější levicové hlasy, jež by jinak mohly uniknout k Progresívnemu Slovensku (PS). Výsledky voleb naznačují, že ten scénář mohl zafungovat. V každém případě působili oba socialisté jako funkční a efektivní tým. Zato tandem Michal Šimečka (PS) a Richard Sulík (Svoboda a Solidarita) tvořil nesourodou a podivnou dvojku.
Fico v té diskusi, o které se zmiňuji výše, několikrát zdůraznil, že on je levičák, zatímco Sulík a s ním i Šimečka jsou pravičáci. Dobře věděl, co u jeho potenciálních voličů rozhoduje – a že to není vztah k Rusku, ale k sociálnímu státu, respektive jeho štědrost.
Mnozí pozorovatelé se v odhadu situace šeredně zmýlili. Poráželi „kremelský narativ“, ale Smer a Hlas prostě jely osvědčenou „socanskou notu“, tedy slibovali lepší platy, školy, zdravotnictví… Prostě se opět jednou ukázalo, že voliči nejsou tak sofistikovaní jako armáda poučených analytiků, politiků a novinářů.
