KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Putin už neprodá ropu dráž než za 60 dolarů za barel. Dohodly se na tom Evropská unie i sedmička největších ekonomik světa. Asi to mohlo být i dříve. Na rozdíl od plynu nás touto surovinou Rusko nemůže vydírat, naopak ji dnes samo obtížně exportuje a její cena tak jako tak padá, přičemž před válkou tvořila až 80 % jeho příjmů za ropné produkty. Neboli tohle hodně zabolí diktátora a nás vůbec.
Jde o důležité politické rozhodnutí. Cestu k němu ovšem umožnila reálná situace na trzích. Ropa se daleko snadněji doveze než plyn, takže už od počátku ruské agrese bylo jasné, že se nemusíme zdaleka tolik bát nedostatku. Tím, kdo se dostal do problémů, byl naopak Putin, protože zjistil, že o jeho „krvavé tankery“ ve světě nestojí a on se musel podbízet s cenou. Nemohl Evropu tlačit ke zdi. Přitom poměr zisků z ropy a zemního plynu se dlouhodobě pohyboval někde kolem 4:1. Nemohl o ně tedy přijít.
Jakkoli se často zdůrazňovalo, že státy EU financují invazi na Ukrajině skrze raketově rostoucí ceny plynu, z hlediska exportní bilance hraje pro Putina prim ropa. V tomto případě je jednoznačně zranitelnější on. U plynu by to bylo podobné, nebýt neprozíravosti Evropské unie, která si včas nezajistila alternativní dodávky suroviny, takže velká část kontinentu závisela na trubkách, které končí v Rusku. Zejména Němci odmítali jak stavbu terminálů na zkapalněný plyn, tak plynovodů vedoucích z jiných zemí, jako Nabucco.
Jak velký vyděračský potenciál jsme svěřili kremelskému diktátorovi do rukou, to zakoušíme na vlastní kůži už rok. První drastické zdražení přišlo před válkou loni v prosinci, kdy Putin jen trochu přiškrtil ventily. Kombinace omezených dopravních tras, rostoucí závislosti na „levném“ ruském plynu vyvolané přechodem na obnovitelné zdroje energie, jež je třeba zálohovat, uzavírání jaderných a uhelných elektráren a systému obchodování s elektřinou způsobila hlubokou krizi.
