Putinův nerozlučný parťák. Kdo je Igor Sečin, druhý nejmocnější muž Ruska?

Karel Svoboda

10. 11. 2019 • 13:00

KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | Nebude asi žádným překvapením, že ruská politika funguje trochu jinak, než jak bývá zvykem v jiných zemích. Zatímco roli prezidenta jako nejdůležitější osoby ruského státu zpochybňuje málokdo, u druhé nejdůležitější osoby už to tak jednoznačné není. Po formální stránce by jí měl být premiér Dmitrij Medveděv, ten ale slouží spíše jako hromosvod hněvu ruských obyvatel kvůli nepopulárním opatřením. Ostatně i u penzijní reformy se Vladimir Putin tvářil, že o ní vlastně nic nevěděl a že to všechno vymyslela vláda, v jejímž čele stojí právě Medveděv. Nicméně obecně převažující mínění ukazuje na jinou postavu, a to Igora Sečina, tedy bývalého vicepremiéra a nyní šéfa Rosněfti.

Sečinova role se odvíjí od dlouhodobé známosti s Vladimirem Putinem z dob, kdy ruský prezident působil v Petrohradě, respektive v té době ještě Leningradě. Sečin měl přitom za sebou již barvitou minulost, kdy jako vystudovaný lingvista se specializací na portugalštinu působil oficiálně jako tlumočník ve válkou zmítaných zemích, jako byla Angola či Mosambik.

Putin nicméně s tím, jak se posouval na žebříčku moci nejdříve v Petrohradě, následně i v Moskvě, bral Igora Sečina všude s sebou. Ten pak vystoupal až do role prvního zástupce šéfa prezidentské administrace a následně také do role vicepremiéra.

V mocenském rozestavení ruského státu platí Igor Sečin za nejdůležitější postavu neformální skupiny nazývané silovici. Ta se opírá hlavně o silová ministerstva a další složky, nicméně do jejího okruhu patří i osoby z byznysu. Sečin je přitom sám velmi konzervativní, nijak se ani netají tím, že liberalismus považuje za zhoubu Ruska.

Stál podle všeho i za některými akcemi, ve kterých měli právě silovici hlavní slovo, ať to byla likvidace Michaila Chodorkovského v roce 2003 nebo odstavení premiéra Michaila Kasjanova v roce 2004. Toho přitom, poněkud typicky, obviňoval z korupce.

Sečin hrál hlavní roli i v případu Alexeje Uljukajeva, kterého obvinil z vydírání a úplatkářství. Případ vzbudil velké pochyby, protože prakticky nikdo nebral vážně verzi, že by se řadový ministr pokusil vydírat Sečina o dva miliony eur.

Ostatně i Sečin sám případ zpackal, když nebyl schopen donutit Uljukajeva do jakéhokoli výroku, který by byť i jen naznačoval, že požaduje úplatek či dokonce aspoň ví, co je v brašně, kterou si z budovy Rosněfti odnáší. Nic z toho Uljukajevovi nepomohlo a vše skončilo jeho odsouzením na osm let.

Sečin má pověst naprosto bezohledného workoholika, který je pro svůj cíl schopen jít přes mrtvoly. Ostatně si k tomu vybírá i spolupracovníky, ať je to v Rusku pověstný svými výpady proti svým oponentům Michail Leonťjev jako jeho mluvčí, bývalý německý premiér Gerhard Schröder či speciálně pro případ Uljukajev najatý bývalý generál FSB Oleg Feoktistov. Všichni mají poměrně jasné role, ať je to strhávání mediální pozornosti často za hranu jdoucí rétorikou, prosazování zájmů Rosněfti a jejího šéfa na mezinárodní scéně či likvidace protivníka.

Sečin se jako manažer soustředí hlavně na extenzivní růst. Rosněfť vyrostla nikoli díky kvalitě managementu a zlepšování efektivity své práce, ale spíše neustálým pohlcováním konkurentů. Ostatně i z likvidace Jukosu měla největší prospěch právě Rosněfť. Sečin dokáže často až nemožné. V případě privatizace Bašněfti do rukou Rosněfti dokázal prosadit logiku, že Rosněfť není ve skutečnosti státní firma, ale firma ze sta procent vlastněná státní firmou.

Nebylo přitom důležité, že proti byl například ministr ekonomického rozvoje, kterým nebyl nikdo jiný než Alexej Uljukajev (podle většiny pozorovatelů bylo právě toto důvodem pro jeho vězení) či že dokonce sám Vladimir Putin vyslovil pochybnosti, nakolik je privatizace do rukou státem vlastněné firmy privatizací. Sečin si prosadil svoji.

Vliv Igora Sečina se neomezuje jen na vnitřní politiku. Rosněfť je aktivní i v zahraniční politice. Současné sbližování Ruska se Saúdskou Arábií se nese zcela pochopitelně ve znamení ropy, a tedy i Rosněfti. Ostatně ruské angažmá ve Venezuele a masivní podpora Madurovu režimu je silně ovlivněna právě zájmy Rosněfti a její snahou o ovládnutí venezuelských nalezišť. Rusko jako stát přitom poskytlo Madurovi úvěry, ze kterých následně těží Rosněfť. Ne všechna angažmá jsou ale takto otevřená. Činnost Prigožinovy Wagnerovy soukromé vojenské společnosti silně kopíruje zájmy ruských společností zaměřených na těžbu surovin, a to včetně Rosněfti. Sečin jako by se tak vracel zpátky do svých mladých let a jeho působení v afrických zemích.

Sečin s oblibou používá obvinění z korupce proti svým nepřátelům, přitom jemu samotnému se podezření z nekalostí nevyhýbají. Už v minulosti se objevily materiály obviňující šéfa Rosněfti z výstavby domu, který zdaleka nemohl ze svého platu financovat. Sečin se tenkrát domohl odstranění materiálů ze stránek deníku Vedomosti.

Nicméně v současnosti, podle všeho, staví ještě honosnější dům. Ten má stát, i na poměry současné ruské elity výjimečných 20 miliard rublů (abychom mu nekřivdili, jedná se o cenu i s pozemky a přilehlými budovami). Na tuto částku by, pokud by se vycházelo z jeho příjmů šéfa Rosněfti, musel šetřit 23 let.

Pochybnosti o původu peněz jsou tak obrovské, přičemž důkazy určitě silnější než v případě Uljukajev. Stejně se dá ale odhadovat, že se Sečin bude soudit, podobně jako v minulosti, o vymazání všech zpráv o své usedlosti. A vzhledem k jeho moci a míře „nezávislosti“ ruských soudů zřejmě uspěje.

SDÍLET