KOMENTÁŘ TOMÁŠE ZDECHOVSKÉHO | K případu Evy Michalákové jsem se nechtěl dále vyjadřovat, ale komentář Pavla Houdka v Deníku N mě nutí reagovat. Po přečtení článku mám totiž pocit, že si autor nasadil klapky na oči a jen převzal argumentaci norských úřadů a ani jako právník nevnímá, že se ESLP absolutně nevypořádal s žádným z argumentů Česka a stížnosti Michalákové. A dokonce rozhodl proti desítkám svých dalších rozhodnutí, kdy chtěl, aby se děti stýkaly i s odsouzenými vrahy nebo drogově závislými.
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) není konečný, dokonce ani není ještě pravomocný. Paní Michaláková se stále ještě může odvolat k Velkému senátu (Grand Chamber), který například v kauze Strand Lobben zvrátil předchozí negativní rozhodnutí ESLP.
Jak to bylo?
Rád bych ve stručnosti shrnul, jak se celý případ od začátku vyvíjel. Manželům Michalákovým byli v květnu 2011 náhle a bez varování odebráni synové (šestiletý Denis a ani ne tříletý David) kvůli udání ze školky a podezření na zneužívání ze strany otce. Toto podezření bylo vyvráceno, což posléze konstatovaly i norské soudy. Přesto byli sourozenci umístěni do dvou různých norských rodin.
Matka byla Barnevernem dotlačena k rozvodu, a to pod příslibem, že jí poté budou děti vráceny a získá ubytování v domově pro matky s dětmi. Nic z toho se ale nestalo. Nejdříve obec neměla prostředky na to, aby matce a dětem zajistila slíbené ubytování, dodatečně byla navíc úředníky z pohlavního zneužívání naprosto nedůvěryhodně nařčena i ona – přestože toto závažné podezření policie nikdy nevyšetřovala, protože o něm nebyla ani informována. Děti byly umístěny do trvalé pěstounské péče.
Chybí vysvětlení
Nikdy nebylo vysvětleno, proč nebyly děti vráceny poté, co pominulo podezření z pohlavního zneužívání a vystavování údajnému nevhodnému chování otce. Nikdy nebylo vysvětleno, proč byly děti od sebe odděleny, přestože na to byla norská vláda později oficiálně dotazována vládou ČR, a to opakovaně. Nikdy nikdo nepracoval s matkou, nikdy nedostala odpověď na to, co má zlepšit. Až ZVEŘEJNĚNÝ ROZSUDEK v roce 2016 najednou začal mluvit o medializaci, která ze strany Petičního výboru byla vždy korektní a posléze velmi mírná, čehož si všímali i novináři, z nichž někteří seriózní i dostali možnost nahlédnout do původních rozsudků. Pan Houdek může hádat, proč mezi nimi nebyl.
O styk s dětmi usiloval i český dědeček chlapců, marně, Barnevernet jej odmítal s tím, že děti jsou nervózní ze soudního řízení, anebo mají příliš mnoho práce ve škole. Navzdory iniciativě ministra pro lidská práva Jana Chvojky a Červeného kříže Barnevernet neumožnil ani poslední kontakt dědečka s dětmi přes skype těsně před jeho smrtí. Dětem nemohl poslat ani dopis. Žádost tety, aby byla posouzena, jestli si může vzít chlapce do péče ona místo pěstounů, nikdy nebyla projednána, a to ani poté, co Norsko po 10 letech od vydání konečně přijalo Haagskou úmluvu, kde je základní pravidlo pracovat i s možností umístění dětí do péče příbuzných v zahraničí. A to zlepšení slibovala i sama tehdejší norská ministryně Solveig Horne.
Strašlivé chování rodičů a posudky norských psychologů
Podle pana Houdka jsou „pasáže o chování rodičů k dětem šokujícím čtením a nikdo soudný nemůže o správnosti rozsudku pochybovat“. Přitom až do odstavce 49 jsou v rozsudku čistě jen přepsaná tvrzení Norska, kdy nevím, proč ty najednou mají být 100 % správně a všechno od Michalákové 100 % špatně. Norská sociální služba přitom rodinu nikdy nenavštívila doma a ani nezkoumala poměry přímo v domácnosti. Posudky psali dva na sobě nezávislí psychologové tak, že jeden byl v kuchyni, druhý v ložnici, protože byli životní partneři. Dozoroval to odsouzený pedofil, o němž bylo konstatováno, že vůbec nerozumí potřebám dětí.
Na straně Evy Michalákové přitom byla řada jiných psychologů, např. velmi respektovaný klinický psycholog a předseda Českomoravské psychologické společnosti Jaroslav Šturma, jeho posudek (ehm, vlastně prakticky všechny důkazy v prospěch paní Michalákové) norský soud vůbec nepřipustil a nezajímal ho, protože měl být dostatek podkladů od Barnevernetu. Hlava XXII.
Zajímavá jsou také slova dalšího známého norského soudního znalce Pera Kaalda, který řekl o Evě Michalákové, že v žádném případě není problematickou osobou, je velice příjemným a jemným člověkem, kterému záleží na jeho dětech. Soudním znalcem byl zhruba u osmi stovek případů, kdy se řešila možnost odebrání dětí k opatrovnictví, a u případů konfliktů s rodiči. Pracoval také jako terapeut v kauze masového vraha A. Breivika.
„Myslím, že je tu tendence k ignorování rozdílů mezi kulturami. Eva ty děti nebila, lehce je plácla, a to je velký rozdíl, není to agresívní síla. Jde o přehnanou reakci zdejšího soudního sytému. Eva nebyla člověkem, který by ubližoval dětem. Takových případů je v Norsku víc,“ řekl ve zmíněném rozhovoru Kaald, který u soudu v souvislosti s touto kauzou uvedl, že se stydí, že je Nor.
A čistě selským rozumem, kdyby skutečně byla paní Michaláková tak násilná a nebezpečná k dětem, nechají ji učit ve škole a školce a vychovávat dceru přítele? Mně osobně přijde pravděpodobnější, že se prostě pracovníkům Barnevernetu hodilo to do spisu zapsat, protože mohli, nikdo to nekontroluje. V Česku přitom máme možnost přezkoumání aspoň přes ombudsmana apod. Dále připomínám, že hodonínský soud se znalostí všech podrobností případu děti Michalákové vrátil, ač bohužel jen formálně.
V rozsudcích ESLP jsou obrovské rozdíly
Kromě médií se pan Houdek pustil i do kritiky politiků, kteří chtěli na kauze „vyvařit" politické body. Nechám stranou, že jiní politici zase „vaří body“ třeba na fotkách s dupačkami, jiní zase na propagaci léků pro koně a jen řeknu, že mně na samém počátku prostě připadalo naprosto absurdní, že Michalákové nic neprokázali a děti stejně nesmí vidět, ani nikdo další z rodiny a bratři jsou bezdůvodně rozdělení ve dvou různých rodinách. Proto jsem se rozhodl paní Michalákové pomoci.
Celý ten proces po odebrání byl a je jednoduše špatně a z mého pohledu jde proti lidským právům. Právu dětí znát a žít s biologickými rodiči, pokud k tomu nejsou skutečně závažné důvody, a i tehdy to má být jen přechodné.
Např. v případě T. v. the Czech Republic z roku 2014 Evropský soud pro lidská práva (dále jako ESLP nebo Soud) považoval za porušení práva na rodinný život to, že shodou okolností české úřady nezajistily, aby návštěvní a výchovná práva měl otec, který byl odsouzený násilník a sadistický vrah, kdy dcera byla mj. svědkem toho, jak i její matce vymlátil zuby. Žila kvůli němu i v azylovém domě pro oběti domácího násilí a prokazatelně se otce od začátku (ne až po několika letech v péči pěstounů…) velmi bála.
V rozsudku Schneider v. Germany z roku 2011 pak ESLP kritizoval to, že nebyl umožněn kontakt s dítětem muži, který pouze tvrdil, že je biologický otec syna (matka byla provdaná za jiného muže, kterému říkal otec) a nikdy spolu tak ani nevedli rodinný život. Biologický otec ale podle soudu tvoří část identity dítěte, proto se to mělo zajistit.
V rozsudku Y.I. v. Russia z roku 2020 zase soud kritizoval, že Rusko odebralo rodičovská práva drogově závislému otci. V případě Barnea and Caldararu v. Italy z roku 2017 zase bylo porušením práva to, že nebylo uděláno dost k návratu dítěte do rodiny a dítě se mělo od pěstounů vrátit po 7 letech, protože pokud neexistují skutečně naprosto mimořádně závažné okolnosti, má být pěstounská péče vždy jen dočasná a má se dělat absolutní maximum k obnovení vztahu mezi rodičem a dítětem.
Takže bych se rád pana Houdka zeptal, jestli mu skutečně přijde adekvátní, aby Michaláková dál neměla rodičovská práva za medializaci, když se dítě jinak má dávat i nejtěžším sadistickým vrahům? Osobně skutečně nepochopím, proč je najednou „mimořádně závažná“ okolnost jakákoliv medializace a nevěřím prostě argumentu, že chlapec s češtinou na úrovni ani ne 6letého dítěte (od odebrání česky mluvit nesmí) si ve zhruba 10 letech překládal české články, natož aby to byť jen potenciálně překládali jeho spolužáci…
To spíš uvěřím tomu, že to dítě trpí syndromem zavrženého rodiče, tím, že bylo odebráno od rodičů, rozděleno od bratra, neustále nuceno vypovídat proti rodičům a zapírat všechny své biologické i kulturní kořeny.
Medializace kauzy pomohla změnit norský systém
Autor si také vůbec neuvědomuje, že i díky medializaci případu se začala měnit praxe norských soudů a tamní sociálky. Jak zveřejnilo např. české ministerstvo zahraničí: „Kauza paní Michalákové spolu s několika dalšími případy, které se rovněž týkaly norského systému náhradní rodinné péče, má i tak příznivý dopad. V jejich důsledku Norsko změnilo svoji legislativu v této oblasti a došlo rovněž ke změně judikatury a sjednocení rozhodovací praxe pod vedením norského Nejvyššího soudu, za účelem promítnutí požadavků plynoucích z judikatury ESLP. K Haagské úmluvě o ochraně dětí přistoupilo Norsko již v roce 2016.“
Vrátili dítě např. Češce Šárce S., kde paradoxně nemoc dcery a tím i velmi podrobné lékařské zprávy, pomohly jasně prokázat, jak neskutečné lži do svých vyjádření norská sociální služba uvádí. Podobně se tak podařilo prokázat i v dalších 14 případech souvisejících s Barnevernetem, kde už ESLP rozhodl ve prospěch rodičů. Proto aktuální rozsudek víc než za spravedlivý, považuji za politický. A proto doufám, že právníci paní Michalákové skutečně odvolání k Velkému senátu podají.
Dál totiž věřím ve vítězství, protože paní Michaláková opravdu není žádný násilný vrah – a i ti mají přece podle soudu právo vídat své dítě!
Autor je europoslanec za KDU-ČSL Tomáš Zdechovský.
