Schmarcz: Hongkong vyvrací tezi, že Asiaté nestojí o lidská práva a občanské svobody

Martin Schmarcz

01. 06. 2020 • 08:30

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Čína likviduje poslední zbytky svobody Hongkongu. Ne, že by se to nečekalo. Přesto tato kapitulace Západu před čínským režimem bolí. Potvrzuje, že nemáme na to, abychom elementárně bránili naše hodnoty v malé západní výspě v Asii. A vyvolává otázku, zda budeme schopni ubránit sami sebe, kdyby na to jednou přišlo.

Nový, tzv. bezpečnostní, zákon čínským komunistům dovolí, aby si v Hongkongu jejich represivní složky dělaly, co chtějí. Demokratický a právní systém provincie bude sice dál formálně existovat, ale bude to jaksi jedno. V podstatě se završí proces, kdy Peking postupně a trpělivě, ale důsledně a nezastavitelně okrajuje hongkongskou autonomii a občanské svobody jako salám. Měla je na padesát let garantovat smlouva o předání kolonie, ale britské záruky už zdaleka neváží tolik jako před sto lety. Vlastně neváží nic.

Nemá smysl dělat, že jsme z vývoje kdo ví jak překvapení. Čínský režim je prolhaný a pokrytecký, zároveň však bohužel i mocný a odhodlaný. Bylo jasné, že slogan „jedna země, dva systémy“ není nic jiného než marketing. Nedivme se. Ptejme se, co ještě můžeme pro statečné a svobodné občany Hongkongu udělat. A co můžeme udělat sami pro sebe…

Že bychom mohli zabránit neodvratnému pádu někdejší perly britského impéria do komunistického temna, je iluze. Což výmluvně dokládá krok amerického prezidenta Donalda Trumpa, kterého rozhodně nelze obviňovat, že by vůči čínským komunistům vystupoval servilně. Nicméně jeho jedinou reakcí na „bezpečnostní“ zákon bylo zrušení statusu zvláštních výhod pro Hongkong. Sotva mohl dělat něco jiného, na Čínu beztak tlačí, jak může nejvíc. Což v Pekingu jistě věděli.

Západ samozřejmě bude protestovat, ale to je tak všechno. Viz mrazivě slabá reakce šéfa unijní diplomacie Josepa Borrella, že země EU jsou „velmi znepokojeny“. To ohrožené občany Hongkongu určitě neuklidní. Jedinou reálnou pomocí by mohla být garance vystěhování obyvatel do nějaké svobodné země.

Kousíček Západu v Číně je zřejmě ztracen i de facto, když de iure je pryč od roku 1997. Ale neměli bychom ztratit či obětovat jeho obyvatele, kteří nebudou chtít žít v čínském autoritativním režimu. Právě příběh Hongkongu, stejně jako Tchaj-wanu, totiž vyvrací předsudek, že v prostoru konfuciánské civilizace nelze vybudovat demokracii západního typu, protože v něm neplatí univerzalismus lidských práv a svobod. Sotva které jiné tvrzení může být více arogantní a více alibistické než toto.

Názor „vy si demokratický právní stát nezasloužíte a my vám k němu nebudeme pomáhat“ je snad reakcí na tristní výsledky snah prosadit liberální demokracii silou. Jde však o překlopení do opačného extrému. Tisíciletý vývoj nelze rázem zlomit a vybudovat v jiné zemi přes noc to, co u nás vznikalo během staletí. Systém může v jedinci touhu po svobodě zadusit, ne však zničit. Všichni lidé se rodí svobodní a rovní ve svých právech. Nebo snad zrušíme Všeobecnou deklaraci lidských práv OSN?

Čankajšek rezignoval na pokus vybudovat v Číně parlamentní demokracii. Ale díky delšímu času se mu zdařilo položit její základy na Tchaj-wanu. Jistě, v mnohem menším měřítku, ale s těmi samými konfuciánskými Číňany, kteří prý nemají pro svobodu geny. A podívejme se, s jakou vitalitou, odvahou a vírou v hodnoty se vidiny svobody a demokracie chopili lidé v Hongkongu. Tento sen se „tady a teď“ bohužel nenaplní. Ale jde o naději do budoucna. Nezraďme ji. Zradili bychom tím i sami sebe.

Západ musí před rostoucím vlivem Číny posílit, a to ve všech sférách, protože v trpkém osudu Hongkongu se zrcadlí naše vlastní mocenská, mravní i ideová slabost.

Smutným paradoxem je, že v době, kdy se Západ ještě cítil být mocným, snažil se vší silou zabránit emancipaci Číny pod vedením nacionalistů. Ti však nakonec vytvořili na Tchaj-wanu ostrůvek demokracie, zatímco pevninskou Čínu ovládli komunisté. A těm jsme neprozíravě dovolili, aby získali naše trhy a technologie, vstoupili do Světové obchodní organizace (WHO), stali se pro nás obtížně postradatelnými, a následně se mohli beztrestně vysmívat lidským právům. Před sto lety jsme byli příliš zpupní, nyní jsme příliš odevzdaní.

Komunistická Čína je dnes největší hrozbou pro náš způsob života. Radikální islám, migrace či klimatické změny bolestivě jitří západní veřejné mínění, a i proto poutají daleko více naší pozornosti i prostředků. Ale to jsou nakonec jen větší či menší kameny na cestě, které lze odvalit. Rudý asijský obr na ní však trůní jako skála, která nás může vykolejit a zcela změnit řád existence, na který jsme zvyklí. Prezident Miloš Zeman kdysi řekl, že někteří by si kvůli Číňanům nechali zešikmit oči. A jak pravil, tak se dnes i hradní skvadra chová.

Ano, motivací ke kupčení s čínskými komunisty je vidina zisku. Funguje účinněji než sovětské zastrašování, jež Západ nedemoralizovalo, ale naopak posilovalo jeho vůli k obraně. Ale jen málo velkých společností raději oželelo čínský trh, než aby přijaly potupný čínský diktát. Čínští představitelé přitom na tolik vzývaném byznysu jednostranně vydělávají více a „vylepšili“ tím i temný sarkasmus Klementa Gottwalda, který prohlásil, že kapitalista prodá i provaz, na kterém ho komunisté oběsí. My si ho v Číně dokonce sami koupíme…

Nakupujeme, ustupujeme, oslabujeme. Během koronakrize jsme zjistili, jak nezdravě moc závisíme na Číně. Snad nás to probere z letargie. Necháváme přesouvat stále více a více strategických tlačítek do země, jejíž státní ideologie je nepřátelská ke svobodě, demokracii, právnímu státu, konceptu lidských práv i liberálnímu kapitalismu. Tedy ke všemu, co dělá Západ Západem. A namlouváme si, že nás to nijak nezasáhne a že můžeme vedle této země s hegemonickými ambicemi dál v klidu žít jako dřív. To je bláhová iluze.

Západ může přežít jen tehdy, když zbytek světa přijme za své jeho základní hodnoty. Nebo pokud ti, kteří je nepřijmou, budou výrazně slabší. Dříve platilo to druhé, v 90. letech jsme začali doufat v to první. Pro dnešní Čínu neplatí ani jedno. Přesto s ní jednáme, jako by šlo o demokratický právní stát. To je nerozumné, protože jsme tak čínským autoritářům umožnili získat v posledních třiceti letech značnou hospodářskou moc, která je v jejich rukou nástrojem zla.

Pro Hongkong dnes nemůžeme nic udělat. Ale proč tomu tak je? Dovolili jsme totalitnímu státu získat strategické ekonomické postavení. Nejprve si vezměme zpět své technologie, nasaďme po vzoru USA sankční cla, dokud Čína nepřijme férová pravidla volné soutěže a nepřestane nám krást patenty, nedovážejme z Číny nic, čím nás může držet v šachu, například látky pro výrobu léků či IT systémy. Je jedno, co to bude stát. Závislost na Číně stojí Západ nekonečně více – ztrácíme díky ní naši svobodu jednání.

Za druhé se důsledně držme politiky lidských práv. Ta totiž není nějakým luxusem, idealistickým snem „pravdy a lásky“. Je ryze pragmatická. Bez ní neobhájíme vlastní existenci, ani nebudeme mít páku na země typu Číny. V univerzalismu lidských práv máme komparativní výhodu. Platí-li za nosný princip mezinárodní politiky, stává se pádným argumentem, kterým můžeme „špatné hochy“ tlačit do kouta. Neplatí-li, sami se ocitáme v koutě.

Smutný osud Hongkongu ukazuje, kam to povede, když Západ ztratí hospodářskou a mravní sílu. K tomu, abychom napravili naši mocenskou a morální slabost, ale napřed potřebujeme obnovit ideovou sílu. Čína má jasný cíl, za kterým si „dlouhým pochodem“ jde – aby její kultura na planetě dominovala. To jí nelze dovolit, Západ si musí znovu uvědomit, že jeho bezpečí a blahobyt závisí na superioritě idejí, z nichž povstal.

Když nebudeme obhajovat svobodu a rovnost všech lidských bytostí, neobhájíme vlastní existenci. Prostě proto, že globální prostředí bude drasticky jiné než to, ze kterého se zrodila síla Západu. Hlavně nepodlehněme pokřiku cyniků, kteří tvrdí, že v jiných kulturách o lidská práva nestojí. V Hongkongu o ně bezpochyby stojí a určitě by si to rádi vyměnili s oněmi rozumbrady, kteří rozšafně filosofují o netečnosti Asiatů k občanským svobodám z pohodlí evropského gauče. 

Tóra nás učí, že „vyvolenost“ není dána rodem, leč skutky. Někdo se ve svobodě nenarodil, ale touží po ní, někdo ji má, ale neváží si jí. V každém případě je svoboda univerzální hodnotou, která překračuje hranice kultur a času. Co bylo „břemenem bílého muže“ po jistou dobu, je stejně tak a trvale břemenem černého či žlutého muže i ženy. Někteří u nás by ho možná už rádi ze sebe shodili, ale lidé v Hongkongu by ho nesli s radostí.

SDÍLET