KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Zákon o státní službě je tím typem normy, o které mnozí říkají, že se prostě „musí“ přijmout. A vy to uděláte, načež zjistíte, že vytváří více problémů, než jich řeší. I na evropské poměry velmi rigidní zákon u nás doslova „zabetonoval“ byrokracii a výrazně zhoršil její efektivitu. Britské komediální seriály Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére jako by se staly smutnou českou realitou.

Zákon o státní službě vyžaduje po členských zemích Evropská unie. U nás o jeho užitečnosti dlouho panovaly pochybnosti (jak se ukázalo, tak právem). Nejhorší je, že když jsme se nakonec kvůli hrozbě zastavení evropských dotací odhodlali k jeho přijetí, byli jsme, jak už to u nás často chodí, papežštější než papež. Norma v podstatě znemožňuje členům vlády řídit své úřady. Nesmyslně totiž stanovuje, že kromě ministra, jeho kabinetu a dvou politických náměstků jsou všichni ostatní byrokraté mimo jeho pravomoc.

Vládnout má vláda, ne byrokracie

Vláda je vrcholným orgánem exekutivní moci. Její největší část sice vykonává úředničinu a je v pořádku, aby se řídila byrokratickými, nikoli politickými pravidly. Ale samotná ministerstva, minimálně od úrovně ředitelů sekcí a náměstků vykonávají politické zadání, k němuž má kabinet mandát z voleb. Oddělení obou činností je v pořádku. Zákon o státní správě se měl zastavit maximálně u funkcí ředitelů odborů. Jenže politici zde byli pod tlakem aktivistů, stejně jako u zákona o registru smluv, který se také nepovedl…

Když řeknete, že ministr nemá právo zcela suverénně personálně a manažersky rozhodovat ani o náměstcích a sekčních šéfech, tak tím paralyzujete a mrzačíte demokracii. Vláda přece slouží občanům, jen jim se odpovídá a jen na základě jejich rozhodnutí přichází a odchází. Paradoxně premiér má dle Ústavy větší kádrovou pravomoc nad členem vlády, než ministr dle služebního zákona nad svým úřadem.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital