Schmarcz: Socánek, nejlepší přítel člověka. Ale co ten Pirát… | info.cz

Články odjinud

Schmarcz: Socánek, nejlepší přítel člověka. Ale co ten Pirát…

Schmarcz: Socánek, nejlepší přítel člověka. Ale co ten Pirát…
 

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Autoritář hledá nepřítele. Demokrat protivníka. V tenise kvalita hry roste s velikostí soupeře. A platí to i v politice. Dokud proti sobě stály dvě velké tradiční strany, které si vyměňovaly tvrdé údery, leč respektovaly soupeře a hlavně levou a pravou stranu kurtu, byl svět ještě v pořádku. Nemá smysl brečet, že z tenisu je dnes hospodská rvačka. Má však velký smysl zkusit s tím něco dělat. Protože demokratická pravice zkrátka potřebuje demokratickou levici.

Rozvrat „starého dobrého světa“ paradoxně nastal ve chvíli, kdy ho opoziční smlouva chtěla násilím tesat do kamene. To, co mohlo pokračovat zcela přirozeně, najednou dostalo punc diktátu, navíc doprovázeného nepříjemným smrádkem zneužívání moci, protekcionismu a korupce. Tam někde se zrodila šance pro populisty, kteří začali nabízet „nové pořádky“. Vůbec nejsmutnějším paradoxem je, že dva dinosauři 90. let, kteří z opoziční smlouvy silně těžili – Zeman s Babišem – nám dnes jménem těch „nových pořádků“ vládnou. Zatímco opovrhované tradiční strany se z velké části očistily a mají nové vedení, jež s devadesátkami nemá nic společného. 

Nerozumím pravičákům, kteří se radují z propadu ČSSD. Osud demokratů všech barev jsou spojité nádoby. O tom nás snad dostatečně poučila naše pohnutá historie. Abych parafrázoval známý citát: „Žádná demokratická strana není ostrov sám pro sebe. A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“ Demokrat by se neměl škodolibě radovat, když jeho soupeře převálcuje populista. Ostatně Andrej Babiš v jedněch volbách přejel ODS a v druhých ČSSD. Tady neplatí, že nepřítel mého nepřítele je mým přítelem. Spíš nečiň (či nepřej) druhým, co nechceš, aby se dělo tobě.

Vidíme nejen u nás, ale i jinde v Evropě, jak velkým problémem jsou populistické, bezhodnotové, čistě marketingové strany. Prostě proto, že nikdy nic nebudují, jen využívají toho, co je. Ve skutečnosti ani nehájí ničí zájmy, jen profitují z konfliktů. Vytěží ze situace co nejvíc, a když už není kde brát, tak se zlehka přesunou na jiné pole. Jako kobylky. Zklamali jsme pravici? Jdeme doleva. Je málo migrantů? Vezmeme zavděk Romy, těmi lze také dobře strašit. 

Najde se hromada rozumbradů, kteří budou demokratům vyčítat, že mají špatný „marketing“. Jenomže v tom to primárně není. Hodnotové tradiční strany nemohou s bezhodnotovými populisty soupeřit jen silou marketingu. Tím ztratí svou komparativní výhodu, jíž je právě důraz na nějaké zásady, ideje a program. V takové hře budou vždy poraženy. Protože to není jejich hra. Asi jako kdyby špičkový tenista přijal výzvu dvoumetrového stopadesátikilového soupeře proměnit kurt ve wrestlingový ring.

Jedinou šancí je vrátit do politiky hodnotové soupeření místo marketingového vytěžování konfliktů. Možná se to nepovede, v tom případě by to však znamenalo nejen konec tradičních stran, ale i demokracie, svobody a právního státu, jak je známe… Opravdu zdaleka nejde jen o ta pověstná koryta, ale o národní a státní zájem a hlavně zájmy občanů.

„Konzerva“ hraje nejlíp, když má proti sobě na druhé straně kurtu starého dobrého „socana“, od kterého ví, co může čekat. Nebylo hezké ani moudré, když na Staromáku při demonstraci pískali na zástupce sociální demokracie. Jistě, jeden pohled říká, že spolupracuje ve vládě s Andrejem Babišem a nechá se podporovat KSČM. Ale když se na věc podíváme s nadhledem, tak je ČSSD v kabinetu jediným výsadkem tradiční demokratické scény, který brání vládu práva, zahraniční orientaci země, ale i nějaký program a hodnoty. A udržení polistopadového režimu je důležitější, než stranické soupeření.

Stalo se módním tvrdit, že levice a pravice neexistují. To není tak docela pravda. Strany se mohou měnit všelijak. Ale lidé a jejich zájmy zůstávají stejné a jen tak se nemění. Pořád tu jsou zhruba tři pětiny voličů, kteří vyžadují levicová řešení. Ti pravici volit nebudou, ta si může sáhnout jen na ty méně vyhraněné z nich, aby mohla vůbec někdy vládnout (hurápravičáci, kteří dodnes vyčítají Topolánkovi rozkročení do středu, se zřejmě nenaučili – slovy Klause staršího – dopočítávat do jedné).

Aby ovšem vůbec pravice mohla provádět nějakou smysluplnou politiku, potřebuje nejen dobrý program a marketing, což zvládne, ale také soupeře který dodržuje pravidla a je v tomto smyslu předvídatelný. Proti jeho hře se pak může vymezovat. Takovým protihráčem je pro pravici jednoznačně ČSSD, která historicky nese konkrétní hodnoty.

Doufám, že v centrálách pravicových stran vládne nadšení nad tím, že se sociální demokraté pustili do tvrdé hry a požadují po ministryni financí za ANO 20 miliard korun navíc, především na sociální výdaje. Jistěže se nám takové rozhazování nelíbí, ale ČSSD jen dělá svou práci. Pravice může zase dělat tu svou. Sociální demokracie je momentálně jediná strana, která skutečně prosazuje program staré levice a zájmy několika milionů levicových voličů. Buď tím na úkor ANO posílí, nebo ho dotlačí o kilometry více doleva. V obou případech se vyděsí a aktivizují pravicoví voliči.

Opravdu prosím pravičáky, aby se povznesli nad svou přirozenou nechuť k levicovým přístupům. Jako země máme totiž jen dvě možnosti. Buď si spolu zase zapinkají demokratická pravice a levice, nebo si populisté budou lobovat nad jejich hlavami o to, kdo napálí míček demagogie výš. Jako v Itálii Liga a Hnutí 5 hvězd. Extremisté dobře vědí, že potřebují protějšek. Ultrapravice a ultralevice sice používají tu druhou jako strašáka a občas se i poperou, ale vzájemně se de facto podporují. Proč by se pak nemohli v zásadních věcech v zájmu republiky a jejích občanů podporovat demokraté?

Ještě dlužím vysvětlením toho „piráta“ v titulku. To se má tak. Máme tu dvě nové protestní strany, které se velmi ostře vymezují vůči „demožumpě“ – ANO a SPD. A pak Piráty, kteří s těmi dvěma v podstatě sdílejí rétoriku a odpor k tradičním stranám. Na druhé straně se s demokratickou pravicí někdy spojí a v každém případě silně profitují na odporu značné části veřejnosti k Miloši Zemanovi, Andreji Babišovi a Tomiu Okamurovi.

Pravice by měla trvat na tom, že se Piráti musejí „vyhranit“, a měla by je k tomu tlačit. Ať se jasně postaví buď na stranu „nových pořádků“, nebo tradičních stran. Logika vývoje v republice by je měla vést k pravicové opozici, ale spíš se od ní štítivě odtahují. A když už s ní vládnou, jako v Praze, chovají se k ní přezíravě, s falešným pocitem mravní nadřazenosti. (Ono tedy i ANO, pokud chce být něčím víc, než hnutím na jedno použití, by si mělo perspektivně vybrat nějakou ideologii a někam se zařadit, ale to je na delší povídání…)

Ať tak či tak, Piráti si nemohou donekonečna vybírat to nejlepší z obou světů. Jak napsal Dante Alighieri: „Nejtemnější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kteří zachovávají nestrannost v časech morální krize“. Je to i v zájmu samotných Pirátů. Po posledních volbách jim lavírování prošlo díky tomu, že ANO, SPD a KSČM měly tak jasnou převahu, že jejich hlasy beztak nemohly nic změnit. Po těch příštích mohou být poměry jiné. Strany, které se nechtějí někam transparentně postavit, moc dlouho nevydrží. Takže by mohlo dojít na název onoho filmu, z nějž pochází hláška o vyhranění se: „Vrať se do hrobu…“

Pokud má pravice naopak z hrobu vstát a vrátit se do hry se vší parádou, nejlépe jí to půjde, když na druhé straně kurtu bude mít tradičního soupeře. A nemůže si dovolit, aby jí hlasy kradli Piráti. Přinejmenším dokud nebude jasné, pod jakou vlajkou se plaví (oni řeknou, že pod svou, ale za korzáry nakonec skoro vždy stála nějaká vyšší autorita). Samozřejmě, jsou tu jiní hráči, a dokonce i zcela jiné hry. Pravice nemá zdaleka vše ve svých rukách. Ale vědět, co chci hrát a podle toho se chovat, je dobrý začátek.

Za současného stavu může tento text působit trochu jako sci-fi. Ale státník se pozná podle toho, že nereaguje na situaci, leč mění ji. Že nehraje hru soupeře nýbrž mu vnutí tu svou. Ostatně Andrej Babiš uspěl právě tím, že měl odvahu porušit pravidla, která se od roku 1989 zdála nezměnitelná. Napřed je tedy potřeba znovu nastavit polistopadová pravidla hry. A pak si to se socánky rozdat na férovku, jako Federer s Nadalem.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud