Smí vzít novináři pravdu do svých rukou? „Rozsudek“ médií nad Trumpem vyvolává otazníky

 FOTO: Reuters

Martin Schmarcz

14. 11. 2020 • 07:00
KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Byla to cenzura! Nebyla! Názory na vypnutí povolebního projevu prezidenta Donalda Trumpa se liší podobně jako názory fandů Sparty a Slavie, když v derby sudí pískne penaltu. Právě o to tu jde. Rozhodčí je tím, kdo rozhoduje o porušení pravidel. Nesmí si je však vykládat svévolně. Ani soudce nesmí svévolně vykládat zákon, ani novinář svobodu slova. „Rozsudek“ médií nad Trumpem tak vyvolává otazníky.

Technicky vzato nejde o cenzuru. Ta je definována jako zásah státní autority, která zabrání komukoli něco říkat či psát. Trump si může říkat co chce, „jen“ ho nikdo neodvysílá. Nicméně ve chvíli, kdy vás jako hlavu státu umlčí takřka všechna důležitá média včetně sociálních sítí, efekt je v podstatě stejný. Rozdíl je v tom, že proti rozhodnutí vlády se nemůžete vzepřít, zde vám zbývají možnosti zkusit oslovit lidi jinak. Ale to není nejpodstatnější. Jde o principiální otázku: co je vlastně svoboda slova?

Svoboda slova je až sekundárním politickým právem odvozeným od základní občanské svobody myšlení a svědomí. Může se zdát, že jde o nepodstatný rozdíl. Ale je zásadní. Svoboda myšlení a svědomí je klasická negativní svoboda. Existuje, dokud vám do ní vláda brutálně nezasáhne. Politická práva jsou chápána ve smyslu pozitivním. Očekáváte určité uspořádání, které vám je „zajistí“. A v tom je ten problém. O tom, že si smíte myslet, co chcete, nemůže být pochyb, ale s „právem“ váš názor šířit je to složitější.

Nezávislá média, stejně jako nezávislé soudnictví jsou důležitými institucemi liberální demokracie. Koncept dělby moci vyžaduje, aby v rukách vládce nebyla kromě politické moci koncentrována i moc nad pravdou a nad spravedlností. Zákony vykládají soudci, veřejnost informují novináři. Záměrně se nepočítá s tím, že by se o rozsudku či obsahu novin mělo hlasovat a tak je případně změnit. Jde o systém vah a protivah. Fanoušci pravidla nevykládají. Ovšemže se předpokládá, že „rozhodčí“ budou pískat rovinu.

Nezávislost soudů a novinářů zaručuje, že mohou rozhodnout proti vůli vládce, nebo názoru většiny, pokud dojdou k přesvědčení, že právo a pravda leží jinde. A to je dobře. Tedy pokud se striktně drží pravidel. Mohou mít různé názory na to, jak je interpretovat (jinak by mohli soudit a psát roboti). Ale nesmějí postupovat tak, že mají předem hotový verdikt a pak účelově hledají skulinu v paragrafech a etice, jak ho zpětně odůvodnit.

Nepleťme si odvahu s aktivismem. Odvaha je hledat vždy pravdu v principech dle hesla „padni komu padni“. Tedy nejen bez ohledu na tlak mocných, ale také – a vlastně hlavně – nezávisle na tom, že výsledek vážení argumentů třeba není v souladu s mým původním názorem, či s tím, co ode mě očekává mé okolí. Aktivista zdůrazňuje jen to první a druhé nahrazuje přesvědčením o vlastní mravní nadřazenosti. Odvážní soudci a odvážní novináři tvoří opěrné sloupy demokracie, aktivističtí soudci a aktivističtí novináři jsou čiré zlo.

Sám jsem příznivcem přirozeného pojetí práva proti právnímu pozitivismu, stejně jako zásady, že média nejsou povinna šířit vše, co politik řekne. Soudci a novináři opravdu nemají být roboti, stroje na verdikty a písmenka. Jenomže, stará pravda říká, že všeho moc škodí. Extrémní výklad přirozeného práva vede leckdy v anglosaském světě k tomu, že soudy zákony nejen vykládají, ale mění a nejsou jen korektivem politiky, ale jejím tvůrcem. S aktivistickými novináři je to daleko horší, neboť ty při vynášení soudů nesvazuje nic.

Novináři a soudci tvoří pojistky proti zvůli, stráží občanské svobody. Pokud si však oni sami vykládají pravidla svévolně, není proti tomu obrana. Jde o jeden z mnoha dokladů, že instituce svobodné společnosti nefungují samy od sebe, nevytvářejí vlastní morálku, ale naopak závisejí na morálce lidí, kteří v nich působí. U soudce či novináře automaticky předpokládáme „dobrou vůli“. Věříme, že vezme nějaké obecné principy a dle nich konkrétně rozhodne. Ne, že má v hlavě hotový konkrétní verdikt a podle něj ohýbá obecné principy.

Absolutní pravda je jen jedna a nedokonalé lidské bytosti se k ní mohou pouze blížit. Ve svobodné demokratické a právní společnosti pravda neleží v přesvědčení, že ji mám, ale v dodržování univerzálně platných norem při jejím hledání. Formalismus je důležitý. Když dodržím postup „od pravidel k verdiktu“, mohu se sice mýlit, ale omyl lze vždy napravit. Což nejde v případě, že jdu obráceně, tedy „od verdiktu k pravidlům“.

Když si soudce Nejvyššího soudu vezme do hlavy, že potrat je dobrá věc, prosadí ho klidně bez ohledu na znění ústavy. Když novinář „ví“, že Trump lže, a to dříve, než se pokusí zjistit, zda skutečně nemohlo dojít k volebním podvodům, tak ho preventivně vypne. Když je Miloš Zeman přesvědčen, že jeho prezidentský mandát z voleb stojí nad mandátem Poslanecké sněmovny, nerespektuje výsledek svobodných voleb. Když se čeští aktivističtí novináři cítí být předurčeni k vymetení korupčníků, nectí při lovu na ně lidská práva.

Upřímně řečeno, sám si myslím, že Donald Trump, Miloš Zeman či Andrej Babiš lžou velmi často a velmi nestydatě. Ale jsem také přesvědčen, že porušováním pravidel bych neuškodil jim. Uškodil bych v první řadě sám sobě. A nakonec i svobodě a demokracii, které bych chtěl ochránit nasazením předběžné cenzury. Těm dokonce dvakrát. Jednak tím, že právě tyto typy politiků se v bahně, kde neplatí žádná pravidla, umějí pohybovat daleko lépe než demokraté. Za druhé, každá akce vyvolává reakci…

Je otázka, zda američtí žurnalisté jednají moudře. Nakonec oni svým aktivismem, nadutostí, přesvědčením, že jsou vlastníky jediné správné morálky a pravdy zahnali mnoho lidí do kouta, kdy měli pocit, že ztrácejí svou důstojnost a právo na reprezentaci, či vůbec na vlastní názor a hodnoty. Liberální média tak pomohla stvořit fenomén trumpismu. Uhlazení republikáni se náhle konzervativním voličům začali zdát jako příliš konsensuální a málo razantní, aby chránili občanské svobody před diktátem politické korektnosti.

Velmi podobně u nás aktivisté a moralisté stvořili zemanismus a babišismus. Vlastně ještě účinněji. Nejen, že ignorováním prostého faktu, že ne každý se považuje za vítěze sametové revoluce, frustrovali polovinu obyvatel. Navíc napomohli nástupu komunistického revivalu. Vedlejším efektem nezdravého politického aktivismu jak v USA, tak v Česku je pokles důvěry v mainstreamová média. Voliči Trumpa či Zemana jim prostě nevěří.

Tlak vždy vzbuzuje protitlak. Snaha zadupat konzervativce a jejich názory a hodnoty do země vytlačila do Bílého domu Trumpa. Poučili se američtí novináři? Ani náhodou. Respektive nepřiznali si vlastní vinu na vyvolání války, jen se postarali, aby v ní napodruhé měli silnější zbraně. Nynější prezident před čtyřmi lety obešel tradiční média skrze sociální sítě. Letos ho tam začali mazat a zakazovat. Možná to zabralo. Co je ale výsledkem pojetí svobodných voleb coby osudové války „dobra“ se „zlem“? Ztráta víry v demokracii.

Nyní mají v USA sedmdesát milionů naštvaných voličů, z nichž mnozí jsou přesvědčeni, že jim bylo ukradeno vítězství. Vinu nesou obě strany. Nejen Trump, ale i velká liberální média. Protože ona se podílela na tom, že se svátek demokracie změnil v džihád. Nikoli Joe Biden, korektní politik ze staré školy. Docela by mě zajímalo, jestli odpovědní editoři vzali v úvahu, že když oné mase lidí vypnou „jejich prezidenta“, tak tím nezabrání šíření poselství, jež pokládají za lživé, ale pouze eskalují beztak rozhořčenou svatou válku.

Novináři měli nechat na každém, zda svůj přístroj vypne či přepne na jiný kanál. To je svoboda. Já to tak dělám před každým projevem Miloše Zemana. Televize neměly stávající hlavu státu preventivně utínat. Těm, kteří beztak dlouho mají pocit, že jejich země už není jejich, daly arogantně najevo, že nejsou pány ani vlastního ovladače. To je špatně a bez ohledu na definici jde o cenzuru. Rozsudek i komentář mohou být tvrdé, ale ne svévolné. Soudce nesmí vzít zákon do svých rukou a novinář nesmí vzít do svých rukou pravdu.

SDÍLET