KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Byla to cenzura! Nebyla! Názory na vypnutí povolebního projevu prezidenta Donalda Trumpa se liší podobně jako názory fandů Sparty a Slavie, když v derby sudí pískne penaltu. Právě o to tu jde. Rozhodčí je tím, kdo rozhoduje o porušení pravidel. Nesmí si je však vykládat svévolně. Ani soudce nesmí svévolně vykládat zákon, ani novinář svobodu slova. „Rozsudek“ médií nad Trumpem tak vyvolává otazníky.
Technicky vzato nejde o cenzuru. Ta je definována jako zásah státní autority, která zabrání komukoli něco říkat či psát. Trump si může říkat co chce, „jen“ ho nikdo neodvysílá. Nicméně ve chvíli, kdy vás jako hlavu státu umlčí takřka všechna důležitá média včetně sociálních sítí, efekt je v podstatě stejný. Rozdíl je v tom, že proti rozhodnutí vlády se nemůžete vzepřít, zde vám zbývají možnosti zkusit oslovit lidi jinak. Ale to není nejpodstatnější. Jde o principiální otázku: co je vlastně svoboda slova?
Svoboda slova je až sekundárním politickým právem odvozeným od základní občanské svobody myšlení a svědomí. Může se zdát, že jde o nepodstatný rozdíl. Ale je zásadní. Svoboda myšlení a svědomí je klasická negativní svoboda. Existuje, dokud vám do ní vláda brutálně nezasáhne. Politická práva jsou chápána ve smyslu pozitivním. Očekáváte určité uspořádání, které vám je „zajistí“. A v tom je ten problém. O tom, že si smíte myslet, co chcete, nemůže být pochyb, ale s „právem“ váš názor šířit je to složitější.
