KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Dva členové rad Českého rozhlasu a České televize kandidují za extremistické strany do sněmovny, která je volí. A ani se nechtějí vzdát mandátu. To je ošklivá tečka za dvě dekády trvajícím pokrytectvím. Politici tehdy v televizní krizi nechtěli vyhovět přání, aby jako v Německu veřejnoprávní média kontrolovali lidé přímo nominovaní významnými společenskými institucemi. Zvolili paskvil.
Příběh mediálních rad tak trochu připomíná kauzu přímé volby prezidenta. Ta se zrodila z naštvání a hysterie nad průběhem výběru hlavy státu poslanci a senátory. Že se ve výsledku stal prezidentem Miloš Zeman, to není až tak podstatné. Politici prostě tehdy poničili logiku a krásu ústavy a inkorporovali do ní cizí těleso, které se nesnese s její literou, a už vůbec ne s duchem a tradicí. A ať už příště zvítězí kdokoli, vytvořili jsme si k mnoha dalším novou a zbytečnou dělící linii s vypjatě emotivní celostátní kampaní.
Před rokem 2000 se Rady ČT a ČRo volily podobně jako prezident, byť tedy jen v jedné komoře. Strany nominovaly své kandidáty, proběhlo nějaké dohadování a výsledkem bylo poměrně transparentní složení, kdy se alespoň vědělo, kdo za koho kope. Jistě, šlo o handlování a politika je přece „fuj“, jenomže ono to také znamenalo, že partaje cítily za „své lidi“ jakous takous odpovědnost a i když se od nich chtěly během krize třeba distancovat, tak to úplně nešlo, musely je nakonec odvolat.
Starý způsob volby mediálních rad se podobně jako u prezidentské volby poněkud zdiskreditoval. Nicméně jako první požadavek tehdy rozhodně nevznikl nápad, aby zůstal zachován, jen s tím rozdílem, že místo stran budou kandidáty navrhovat nějaké spolky. Což znamená, že lobbování a handlování nezmizí, jen se stane daleko méně průhledným. Tehdy se zrodil návrh, aby stejně jako v Německu byla místa v radách rezervována pro relevantní instituce občanské společnosti, včetně politických stran.
Výhodou tohoto modelu je, že takové kontrolní orgány jsou velmi široké, zastupují skutečně všechny myslitelné skupiny koncesionářů a vše je zcela transparentní. Sám jsem ho tehdy silně podporoval. Jenomže většině politiků se nelíbil. Získali by sice pro své partaje vlastní křesla, jenomže by byli v radách v menšině a přišli by o hračku, tedy o možnost pletichařit při volbě a zajišťovat si skrytým způsobem většinu. Spojence našli v profesních organizacích, zejména u FITES, který v tom viděl šanci, že volbu ovládne on.
Skutečně, producenti, kteří jsou nejvíce závislí na penězích z ČT, dokázali v řadě hlasování zlobbovat poslance a dostat do rad své kandidáty, respektive nominanty, na něž oni dali svůj „štempl“. Od začátku to bylo špatně. Protože opět vítězily úzké skupinové zájmy (byť to byli ti „hodní“). Není asi bez zajímavosti, že široké mediální rady po německém vzoru prosazovali zaměstnanci zpravodajství. Tedy ti, kteří stáli v první linii vzpoury, neměli ve věci finanční zájmy a šlo jim o demokratickou dělbu moci a pluralitu kontroly.
