Jen si to zkuste představit: je 1. červenec 2022 a Rakousko-Uhersko, parlamentní monarchie „britského typu“, právě přebírá předsednictví Evropské unie. Pruský kancléř a francouzský prezident přejí z Berlína a z Paříže do Vídně mnoho zdaru a těší na úspěšnou spolupráci. Také Praha bude hrát v rámci konfederovaného habsburského soustátí při předsednictví důležitou roli: vzhledem k ekonomickému výkonu Čech a Moravy, o půvabu velkoměsta na Vltavě nemluvě, se právě tady bude konat řada akcí s ním spojených… Že je to science fiction? Jistě. Ale byla by to čirá fantazie, kdyby Rakousko v létě 1866 vyhrálo nad Pruskem válku, kterou si v těchto dnech na přelomu června a července rok co rok připomínáme?
Jakkoli se jedná o velmi vzdálené časy, které – zdánlivě – už dávno zavál prach, rozhodovalo se právě tehdy, „v létě v šestašedesátém“, v severovýchodních Čechách, nedaleko mého rodného Jičína, z velké části nejen o osudu střední Evropy včetně naší země, ale i o osudu evropského kontinentu jako celku a svým způsobem i o osudu světa v 19., 20. i 21. století. Jak to myslím a proč byla výše zmíněná válka, ke které obě velmoci, usilující o to stát se „středoevropským“ hegemonem, směřovaly již delší dobu, svým způsobem už od vzniku pruského království v roce 1701, tak strašně důležitá? Tak pojďme na to!
Střední Evropa před sebou měla na počátku druhé poloviny 19. století dvě cesty, jimiž se mohla vydat. Na té první jí mohlo dominovat mnohonárodnostní, liberální Rakousko, na druhé konzervativní, junkerské Prusko. Pokud jde o české země, ty byly v té době nedílnou součástí „staré monarchie“ a politický program zvaný austroslavismus hlásal, že jejich zájmy jsou nejlépe zabezpečeny právě „pod křídly“ Vídně; „německé“ prušáctví se ve srovnání s tím jevilo většině českých politiků jako nebezpečné a invazivní nejen z pohledu českého národa, ale i z pohledu Evropy. „Rakouská“ střední Evropa zkrátka slibovala mnohem klidnější, méně konfliktní a ve všech ohledech uspokojivější budoucnost.
Jenže! V legendární bitvě u Sadové na počátku července nakonec oproti všem předpokladům vyhráli Prušáci, a následně dovedli k vítězství, logicky, i celou válku. A důsledky? Fatální, vskutku fatální!
Zatímco Rakousko bylo potupně poraženo (jedním z důsledků porážky bylo i to, že si ambiciózní Uhři či Maďaři, jak chcete, kteří si jaksepatří „odskákali“ neúspěšnou revoltu z let 1848–1849, na oslabené Vídni vynutili vytvoření tzv. duální monarchie, Rakousko-Uherska) a už se – jako velmoc s ambicí dělat skutečně velmocenskou politiku – z této katastrofy v zásadě nikdy nevzpamatovalo, posílené a stále sebevědomější Prusko v čele s králem Vilémem I. Hohenzollernským a hlavně kancléřem Ottou von Bismarckem výrazně pokročilo, nyní již dominantní ve středoevropském prostoru, na cestě k politickému sjednocení Německa.
Vítězství ve válce s francouzským druhým císařstvím Napoleona III. z let 1870 a 1871 (příměří bylo podepsáno v lednu, mír v květnu 1871) pak tento proces dokonalo a následné vyhlášení Německého císařství zcela změnilo politickou mapu Evropy i rámec mezinárodních vztahů. Zrodila se nejen regionální, středoevropská, nýbrž světová (jak ukázala německá touha po koloniích v Africe a v Tichomoří, stejně jako ambice v Číně) velmoc, která na počátku nového 20. století, alespoň co se ekonomiky týče, „přeskočila“ i Velkou Británii a v řadě ohledů konkurovala Spojeným státům americkým.
