KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Svět „hoří“. Náš svět, ve kterém žijeme, s nadsázkou řečeno, „hoří“. Tohle nicméně ani náhodou není text o tzv. klimatickém žalu či tzv. klimatické úzkosti, o nichž tak rádi a s takovým zápalem mluví a píší aktivisté, matoucí hlavy dětem a mladým lidem, které/kteří pak místo do školy chodí raději demonstrovat, a plní tak sny levicových radikálů o destabilizaci společnosti a, to především, nenáviděného systému zvaného kapitalismus. Tenhle text je o několika neuralgických bodech dnešního světa, o problémech a rizicích, které/která neutichají, ba v některých případech dokonce eskalují. Velikonocím, jež jsou nejen hlavními křesťanskými svátky, ale jež by měly být i dobou klidu a míru, navzdory. Pojďme se na ty/ta nejvypjatější z nich podívat.
Ukrajina, Ukrajina!
Z našeho evropského, nebo, snad ještě lépe řečeno, středoevropského úhlu pohledu je logicky nejdůležitější to, co se již druhým rokem děje na Ukrajině. Ruská agrese z loňského února ukázala, že Evropa míru, prosperity a spolupráce, dokonce i mezi státy, jež mají na současný a budoucí vývoj kontinentu odlišný názor, není nic víc než pouhopouhá iluze.
Ruský prezident Putin se z důvodů, o nichž teď nechci psát ani spekulovat (nemluvě o tom, že by to slušelo povolanějším, kupříkladu mému kolegovi Karlu Svobodovi), v každém případě ale veden posedlostí jménem „velké Rusko“, rozhodl pro útok na sousední Ukrajinu a v důsledku toho i na Evropu jako takovou. Jeho slova o tom, že „největší tragédií 20. století byl rozpad Sovětského svazu“, a že „by se Evropa měla vrátit do roku 1997“ se tak z pouhé „standardní postsovětské rétoriky“ změnila v bezprostřední hrozbu pro nás pro všechny.
Současně také ukázala, jak velké bylo selhání evropských politických elit v čele s kdysi adorovanou německou kancléřkou Angelou Merkelovou a francouzskými prezidenty Jacquesem Chirakem, Nicolasem Sarkozym, Françoisem Hollandem i Emmanuelem Macronem, o dalších nemluvě.
Rusko se nyní, puzeno nesmírným apetitem po rozšíření svého území a vlivu, valí (byť pouze krok co krok) na Západ a jasně přitom říká: Naše cíle odmítáme definovat, protože jsou z povahy věci nedefinovatelné; dojdeme až tam, kam nás pustíte.
Nikoli nástupce Merkelové Olaf Scholz, ani stále ještě úřadující Macron, natož nizozemský progresivistický premiér Mark Rutte, nýbrž předseda polské vlády Mateusz Morawiecki je v této situaci novým lídrem Evropy, alespoň té Evropy, která rozumí tomu, co je Rusko zač, oč mu jde a jak nebezpečné je. Kdo to nechápe, nechápe. Na skutečnosti, že se na ukrajinských pláních a v ukrajinských městech bojuje i o Varšavu, o Prahu a o Budapešť (ani Viktor Orbán nezabránil tomu, že se Maďarsko stalo pro Rusy nepřítelem, a že dělal, co mohl), to ale nic nemění, tak to prostě je.
Nikdy od přelomu let 1989-1991 nám nehrozilo větší, akutnější nebezpečí než právě teď, dokonce i těm, kteří to ve své nevědomosti či hlouposti popírají a že jich v naší zemi není úplně málo. To, zda se s ním vypořádáme, nezáleží jenom na nás, ale také nás. Velkou část své budoucnosti však máme ve svých rukou.
