Teng Siao-pching, jeho život a doba. K výročí úmrtí duchovního otce moderní Číny

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Popravdě řečeno jsem sám zvědav, zda a případně jak si dnes Čínská lidová republika připomene úmrtí Tenga Siao-pchinga (22. srpna 1904 – 19. února 1997), komunistického vojáka, politika a státníka, který dokázal, navzdory všem mocenským vzestupům a pádům, včetně těch z let hrůzovlády Mao Ce-tunga v době „Velké (proletářské) kulturní revoluce“ ve druhé polovině šedesátých let minulého století, „na stará kolena“ stanout v čele země a nemilosrdně ji zreformovat, takže se stal, bez jakékoli nadsázky, duchovním otcem moderní Číny v té podobě, v jaké ji známe dnes. 

Tengův život, to je jeden z nejpozoruhodnějších příběhů nejen Číny, ale i celých světových dějin 20. století. Posuďte ostatně sami. Narodil se v provincii S'-čchuan ještě za císařství, kdy byla Čína několik málo let po tzv. boxerském povstání (1899–1901) „otloukánkem velmocí“, které vůči ní uplatňovaly tzv. „politiku otevřených dveří“, jinými slovy drancovaly její nerostné zdroje a současně jednostranně bohatly na obchodu s ní. Na přelomu nultých a desátých let, v době hroutící se monarchie a vznikající republiky, Teng coby malý chlapec z rodiny středního vlastníka půdy a jednoho z místních prominentů absolvoval soukromou základní školu a poté „střední školu“ v samosprávném městě Čunking. Vzhledem k ekonomicky uspokojivým rodinným poměrům a také vzhledem k politickým změnám se patnáctiletý Teng v roce 1919 stal členem skupiny několika desítek čunkinských mladíků, kteří odjeli do Francie, aby si zde vydělali na studium a získali západní vzdělání. Právě tato skutečnost do značné míry rozhodla o jeho budoucím osudu.

Ve Francii se Teng jako účastník programu, který financovali čínští anarchisté ve snaze indoktrinovat mladíky z dobrých rodin a přivést jejich prostřednictvím do „říše středu“ vzdělanost a myšlenky socialismu, brzy seznámil s komunistickou teorií i praxí – nejprve vstoupil do Ligy čínské komunistické mládeže v Evropě a v roce 1924 již přímo do komunistické strany. O další dva roky později, v roce 1926, odjel do Sovětského svazu, do Moskvy, kde začal studovat Sunjatsenovu komunistickou dělnickou univerzitu, již organizovala tzv. Kominterna, Komunistická internacionála, a kde se jeho politické přesvědčení dále upevnilo. Mladý perspektivní stranický kádr byl tak říkajíc na světě, připravený na výzvy, jež mu 20. století nabízelo.

Po návratu do Číny v roce 1927 vstoupil Teng do armády a po rozkolu mezi nacionalisty z původně společného hnutí Kuomintang, které po smrti doktora Sunjatsena (1925) vedl generalissimus Čankajšek, a komunisty, stanul, naprosto samozřejmě, na straně těch druhých. Ve druhé polovině dvacátých let Teng působil nejprve ve Wu-chanu, jenž byl v té době hlavním centrem čínských komunistů, a brzy se navzdory svému mládí zařadil mezi významné stranické vůdce. V roce 1929 se podílel na komunistickém tažení proti Kuomintangu v provincii Kuang-si, avšak po těžkých ztrátách, které komunisté utrpěli, se z oblasti stáhl a přesídlil do Šanghaje. Právě tento „útěk“ mu jeho odpůrci během další kariéry opakovaně vyčítali a útočili na něj, mimo jiné i v době tvrdých stranických střetů v provincii Ťiang-si na počátku třicátých let, a dokonce i za legendárného „velkého pochodu“ (1934–1935), během něhož se komunistická armáda stáhla z jihozápadní Číny na sever a vybudovala zde svoji dlouhodobou základnu. V době japonské agrese (1937–1945) působil Teng jako jeden z velitelů tzv. osmé armády na severu země, opakovaně jednal s vůdcem KSČ Mao Ce-tungem a potvrdil svoje postavení mezi respektovanými „stranickými veterány“.

Zakladatel Čínské lidové osvobozenecké armády Ču Te v roce 1937. Vpravo pozdější čínský vůdce Teng Siao-pching

Ani vítězství nad Japonci v pětačtyřicátém roce ale neznamenalo konec bojů – občanská válka mezi nacionalisty z Kuomintangu a komunisty totiž pokračovala dál. Vzhledem k vysoké míře disciplíny, kvalitnímu velení i díky tomu, že se jednotky Kuomintangu fakticky vzato rozpadaly v důsledku neustálých vnitřních sporů, nakonec komunisté v občanské válce zvítězili a 1. října 1949 mohl jejich šéf Mao vyhlásit v Pekingu vznik Čínské lidové republiky. Teng k tomuto „fenomenálnímu úspěchu“ přispěl jako politický komisař dohlížející na druhou armádu maršála Lioua Po-čchenga v S-čchuanu a v dalších oblastech jihozápadní Číny. Ze všeho nejvíce si ovšem cenil jmenování starostou Čunkingu, města, kde v mládí studoval a kde začínal jeho dospělý život. 

Po pravdě řečeno se nebylo co divit, že Tengův respekt i moc ve straně dále rostly. V roce 1952 byl povolán do hlavního města a vzápětí začal zaujímat vysoké pozice ve vládě, včetně funkce jejího místopředsedy, a navíc se stal členem extrémně vlivné Ústřední vojenské komise. Nekompromisně podporoval Maovo stranické vedení, ekonomický krach kampaně zvané „Velký skok vpřed“ (1958–1962) jej však přivedl ke „kacířským úvahám“ o tom, zda by nebylo možné spojit komunistickou ideologii s alespoň některými prvky kapitalistického hospodaření. Díky reformám, které Teng prosazoval spolu s prezidentem Liouem Šao-čchiem (Mao se v té době stáhl „jen“ do pozice stranického šéfa a velitele armády), se podařilo čínskou ekonomiku poměrně rychle „resuscitovat“ a oba dva muži výrazně získali na celonárodní popularitě. Právě ta je však, jak se zanedlouho ukázalo, téměř stála život.

Maův návrat na vrchol mocenské pyramidy, zejména prostřednictvím „Velké kulturní (proletářské) revoluce“ (1966–1969; její vliv nicméně v řadě ohledů přetrvával až do Maovy smrti v roce 1976), pak mimo jiné vyústil v „potrestání soudruhů, kteří sešli ze správné cesty“, včetně Tenga. Maem a jeho nejbližšími spolupracovníky dirigovaná a zdivočelá komunistická mládež z „revolučních gard“ měla během již zmíněných let na svědomí nejen velké množství mrtvých, ale i spoustu nadějných kariér včetně těch nejvyšších. „Revizionista“ a „odpadlík“ Teng vzhledem ke svým „zásluhám o stranu“ unikl trestu smrti, tři roky ale musel pracovat v „politickém vyhnanství“ jako dělník v malé dílně na opravu traktorů a dalších zemědělských strojů v provincii Ťiang-si; jeho syn „vyvázl“ z kulturní revoluce s doživotním ochrnutím dolních končetin, což byl následek jeho defenestrace ze strany příslušníků výše zmíněných gard. 

Politika Velkého skoku (1958-1962) zapříčinila hladomor, který má na svědomí desítky milionů obětí.

Tengova vnitřní síla a vůle k moci však byly naprosto nezlomné. Již v roce 1972 byl znovu jmenován místopředsedou vlády a následně svoji pozici dále posiloval, takže po Maově smrti dokázal přemoci i tzv. „bandu“ či „gang čtyř“, skupinu radikálně levičáckých straníků v čele s vdovou po „předsedovi“ Ťiang Čching. Roku 1978 se Tengovi a jeho lidem podařilo zcela ovládnout stranické vedení a od té doby byl, prakticky až do své smrti v roce 1997, nejmocnějším mužem v zemi, třebaže formálně zastával jen zdánlivě „vedlejší politické funkce“, včetně předsedy Ústřední poradní komise a Ústřední vojenské komise. 

Hlavním Tengovým cílem byla rychlá a efektivní proměna zaostalé Číny v průmyslovou supervelmoc, byť za cenu částečného opuštění do té doby nedotknutelných postulátů o centrálním plánování, státní ekonomice a státním vlastnictví výrobních prostředků. Vznik šesti „zvláštních ekonomických zón“ v provinciích Kuang-tung, Fu-ťien, Sin-ťiang a Chaj-nan a čtrnácti „oblastí rozvoje při pobřeží“ (tj. velkých přístavů) v čele se Šanghají v letech 1980–1984, do nichž proudily obrovské investice za zahraničí a kde platila jiná ekonomická pravidla než ve „zbytku“ komunistické Číny, byl především Tengovým životním dílem. 

O tom, že ve svém „horoucím srdci“ Teng Siao-pching zůst(áv)al pravověrným komunistou, odhodlaným nikdy nepřipustit, aby strana, či, viděno jeho očima, Strana s velkým „S“, nikdy nepřišla ani o zlomek své moci, svědčí brutální zásah proti studentům protestujícím proti politickým poměrům v zemi na náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men) na počátku června 1989, který nemohl proběhnout, aniž by ho Teng přímo přikázal, nebo s ním alespoň vyslovil souhlas. Chtěl-li svět jasný signál o tom, zda se komunistická Čína proměňuje částečně jenom ekonomicky, anebo také politicky, potom se mu tohoto signálu dostalo ve více než jasné míře. Strana a její postavení zkrátka byly pro Tenga až do smrti nedotknutelné a všechny hospodářské reformy včetně vytvoření „zvláštních ekonomických zón“ nebyly ve skutečnosti ničím jiným než pouhým „nástrojem“ k posílení její moci.

Masakr na náměstí Nebeského klidu v červnu 1989

Když Teng Siao-pching na počátku roku 1997 v požehnaném věku umíral, odcházel poslední příslušník „staré gardy“ či „starých bojovníků anebo veteránů“, jak chcete, který však na rozdíl od svých vrstevníků dokázal instinktivně vnímat složité proměny světa a pochopit, že se jim Čína buď alespoň částečně přizpůsobí, anebo zůstane stát „na věky“ stranou. Dnešní ČLR, v politickém smyslu rigidně komunistická, ekonomicky přitom často „kapitalističtější“ než sám Západ, a právě proto tak výkonná, je tedy Tengovým nesporným a nezpochybnitelným politickým odkazem, ať už je názor současných vládců země v čele s prezidentem Si Ťin-pchingem na něj (zejména s ohledem na nejednoznačně vnímaný zákrok na náměstí Nebeského klidu) jakýkoli. Zda a jak si Čína úmrtí svého velikána a jednoho z nejpozoruhodnějších politiků a státníků 20. století připomene, můžete ve chvíli, kdy čtete tento text, sledovat tak říkajíc v přímém přenosu. Jak jsem už naznačil v úvodu, jsem na to sám zvědav. 

SDÍLET
sinfin.digital