Teng Siao-pching, jeho život a doba. K výročí úmrtí duchovního otce moderní Číny

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Popravdě řečeno jsem sám zvědav, zda a případně jak si dnes Čínská lidová republika připomene úmrtí Tenga Siao-pchinga (22. srpna 1904 – 19. února 1997), komunistického vojáka, politika a státníka, který dokázal, navzdory všem mocenským vzestupům a pádům, včetně těch z let hrůzovlády Mao Ce-tunga v době „Velké (proletářské) kulturní revoluce“ ve druhé polovině šedesátých let minulého století, „na stará kolena“ stanout v čele země a nemilosrdně ji zreformovat, takže se stal, bez jakékoli nadsázky, duchovním otcem moderní Číny v té podobě, v jaké ji známe dnes. 

Tengův život, to je jeden z nejpozoruhodnějších příběhů nejen Číny, ale i celých světových dějin 20. století. Posuďte ostatně sami. Narodil se v provincii S'-čchuan ještě za císařství, kdy byla Čína několik málo let po tzv. boxerském povstání (1899–1901) „otloukánkem velmocí“, které vůči ní uplatňovaly tzv. „politiku otevřených dveří“, jinými slovy drancovaly její nerostné zdroje a současně jednostranně bohatly na obchodu s ní. Na přelomu nultých a desátých let, v době hroutící se monarchie a vznikající republiky, Teng coby malý chlapec z rodiny středního vlastníka půdy a jednoho z místních prominentů absolvoval soukromou základní školu a poté „střední školu“ v samosprávném městě Čunking. Vzhledem k ekonomicky uspokojivým rodinným poměrům a také vzhledem k politickým změnám se patnáctiletý Teng v roce 1919 stal členem skupiny několika desítek čunkinských mladíků, kteří odjeli do Francie, aby si zde vydělali na studium a získali západní vzdělání. Právě tato skutečnost do značné míry rozhodla o jeho budoucím osudu.

Ve Francii se Teng jako účastník programu, který financovali čínští anarchisté ve snaze indoktrinovat mladíky z dobrých rodin a přivést jejich prostřednictvím do „říše středu“ vzdělanost a myšlenky socialismu, brzy seznámil s komunistickou teorií i praxí – nejprve vstoupil do Ligy čínské komunistické mládeže v Evropě a v roce 1924 již přímo do komunistické strany. O další dva roky později, v roce 1926, odjel do Sovětského svazu, do Moskvy, kde začal studovat Sunjatsenovu komunistickou dělnickou univerzitu, již organizovala tzv. Kominterna, Komunistická internacionála, a kde se jeho politické přesvědčení dále upevnilo. Mladý perspektivní stranický kádr byl tak říkajíc na světě, připravený na výzvy, jež mu 20. století nabízelo.

Po návratu do Číny v roce 1927 vstoupil Teng do armády a po rozkolu mezi nacionalisty z původně společného hnutí Kuomintang, které po smrti doktora Sunjatsena (1925) vedl generalissimus Čankajšek, a komunisty, stanul, naprosto samozřejmě, na straně těch druhých. Ve druhé polovině dvacátých let Teng působil nejprve ve Wu-chanu, jenž byl v té době hlavním centrem čínských komunistů, a brzy se navzdory svému mládí zařadil mezi významné stranické vůdce. V roce 1929 se podílel na komunistickém tažení proti Kuomintangu v provincii Kuang-si, avšak po těžkých ztrátách, které komunisté utrpěli, se z oblasti stáhl a přesídlil do Šanghaje. Právě tento „útěk“ mu jeho odpůrci během další kariéry opakovaně vyčítali a útočili na něj, mimo jiné i v době tvrdých stranických střetů v provincii Ťiang-si na počátku třicátých let, a dokonce i za legendárného „velkého pochodu“ (1934–1935), během něhož se komunistická armáda stáhla z jihozápadní Číny na sever a vybudovala zde svoji dlouhodobou základnu. V době japonské agrese (1937–1945) působil Teng jako jeden z velitelů tzv. osmé armády na severu země, opakovaně jednal s vůdcem KSČ Mao Ce-tungem a potvrdil svoje postavení mezi respektovanými „stranickými veterány“.

Zakladatel Čínské lidové osvobozenecké armády Ču Te v roce 1937. Vpravo pozdější čínský vůdce Teng Siao-pching
Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital