Tohle že je prezident USA? Bidenova vláda se pro většinu Američanů mění v „noční můru“

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Umíte si představit, že by kterémukoli prezidentovi USA jeho lidé v Bílém domě vypínali na tiskových konferencích zvuk, protože „nejsou rádi, když hovoří spatra“? Umíte si představit, že by kterýkoli z prezidentů USA nepronesl při dvacátém výročí 11. září projev na veřejnosti, a ta by se musela spokojit s předtočeným videem? Umíte si představit, že by kterýkoli prezident USA včetně toho největšího nešťastníka Jimmyho Cartera přivedl svou zemi k takovému debaklu, k jakému došlo v létě v Afghánistánu? A umíte si představit kteréhokoli prezidenta USA včetně Donalda Trumpa, jehož lídři EU až na výjimky nesnášeli, že by jim „provedl“ něco takového, jako je předem neohlášená „ponorková dohoda“ o vojenském a bezpečnostním spojenectví USA s Austrálií a Velkou Británií? A to nemluvím o humanitární katastrofě na jižní hranici USA, ani o dalších vážných věcech… Tak tohle všechno, přátelé, tohle všechno dokázal Joe Biden za necelých osm měsíců v úřadu.

Pochybnosti o Bidenově schopnosti zastávat prezidentský úřad panovaly již od okamžiku, kdy loni v listopadu vyhrál volby. Jeho kritikové upozorňovali na to, že nejde jen o pokročilý věk, ale hlavně o to, že v kampani, během níž se vzhledem ke koronaviru prakticky nekonaly velké předvolební „túry“ a mítinky a kdy i televizní duely měly „jiný“ formát než obvykle, nemusel projít nesmírně náročným martyriem, které nemilosrdně odhalí, kdo na to, zjednodušeně řečeno, má, a kdo nemá, což bylo v jeho případě zvlášť důležité. Nadšení drtivé většiny médií nad tím, že Biden přece jen porazil liberálními elitami nenáviděného Trumpa, ale naprosto převládlo, svět se zdál být už zase v pořádku a budoucnost Ameriky růžovější než kdykoli předtím, všem problémům, s nimiž se potýkala, navzdory.

Inaugurace nového amerického prezidenta Joea Bidena

Po osmi měsících je všechno jinak. Prezident USA je očividně nezpůsobilý řídit cokoli, natož stále ještě první světovou velmoc, a popírat to může jen jeho ideologicky zaslepený stoupenec nebo úplný cvok. To, co jsem popsal v úvodu, není žádná science fiction, žádná crazy komedie od Monty Pythonů, nýbrž děsivá skutečnost. Oni ho, chápete to, prostě vypnou, když mluví k novinářům! A co? Nic! Nikdo nedostane padáka, noviny to nedrží na titulních stránkách palcovými titulky až do té doby, než se „něco“ stane, nic. Joe se usmívá, upřeně hledí do čtecího zařízení, občas zapumpuje rukou či pěstí a jede se dál. Ještě starší šéfka Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová, o jejíž politické příčetnosti více či méně pochybuje téměř každý kromě demokratického (stranicky demokratického, aby bylo jasno) establishmentu, radikálů z BLM a #MeToo, označí „stažení z Afghánistánu“ za „fantastický, fenomenální úspěch“, podobně jako ministr zahraničí Antony Blinken, a, světe div se, jede se dál. A pojede se dál, pokud „Ospalého Joea“ (Sleepy Joe) netrefí šlak, až do podzimu 2022, kdy republikáni s vysokou pravděpodobností ovládnou obě komory Kongresu a pak vyrazí na úspěšnou zteč Bílého domu, nejspíš s Donaldem Trumpem v čele.

Že je to nereálný scénář? Ale kdeže! Může to tak být, dokonce i kdyby „afghánský malér“ tak říkajíc vychladl, jak píší někteří komentátoři. Jsou totiž témata, která nevychladnou. Kromě covidu-19, na který umírá v USA v posledních týdnech více lidí než v loňském roce, což svědčí o tom, že Bílý dům epidemii, navzdory tomu, co tvrdil, nezvládl (ne že by to bylo překvapení), je to především drama, jež se odehrává na jižních hranicích země. Drama, které oslovuje obyvatele USA, ať už pocházejí odkudkoli, protože to je bytostně „americké drama“, drama, jež mělo skončit s Trumpovou vládou a jež místo toho eskaluje do rozměrů, o jakých se ještě před rokem nikomu ani nezdálo.

Americká přistěhovalecká politika v čase

Oním tématem, ve Spojených státech nesmírně citlivým, je přirozeně přistěhovalectví, a proto si na tomto místě dovolím, než se mu budu věnovat podrobněji, malý historický exkurz. Migrace, zejména nelegální imigrace do země, trápila USA po dlouhá desetiletí, zcela mimořádně pak na konci 19. století, kdy se vláda prezidenta Benjamina Harrisona (1889–1893) rozhodla počet přistěhovalců regulovat a mít jej, pokud možno, pod kontrolou, a proto zřídila na Ellis Islandu v newyorském přístavu federální imigrační stanici, jež se pro následující léta stala hlavní „vstupní branou“ do země. V prvních dvou dekádách 20. století pak Kongres schválil hned několik de facto (anti)migračních zákonů, především zákon o omezení přistěhovalectví z roku 1924 (The Immigration Act of 1924), podle něhož směli přistěhovalci nadále přicházet do USA jen na základě kvót, striktně stanovených pro jednotlivé země, fakticky podle etnika a rasy, aby nedošlo k narušení etnického profilu hostitelské země.

Imigranti připlouvající do USA (1924)
Zbytek textu je pro předplatitele
dále se dočtete:
  • Jakou lavinu spustil svými vyjádřeními v kampani Joe Biden?
  • Jaká humanitární katastrofa se teď odehrává na amerických hranicích?
  • A proč se Bidenova vláda mění pro většinu Američanů v „noční můru“?
sinfin.digital