KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Nebyl to, veškeré parádě navzdory, pěkný pohled ani dobrý pocit. Washingtonský „vnitřní okruh“ se ve středu změnil v nedobytnou pevnost, kterou hlídalo pětadvacet tisíc příslušníků Národní gardy, o dalších bezpečnostních složkách nemluvě. Samotné inauguraci amerického prezidenta přihlížela vzhledem ke koronavirové pandemii pouhá tisícovka „pečlivě vybraných“ diváků-příznivců. Zato Donald Trump chyběl. Inaugurační projev Joea Bidena byl sice povinně optimistický a vstřícný, a proto logicky dobře přijatý, jeho prezidentství bude ale i tak spíše než cokoli jiného „Mission Impossible“.
V přímém přenosu se nám naskytl jeden z nejsmutnějších pohledů na Kapitol v době inaugurace vůbec. Fakt, že exekutiva musela aktivovat desítky tisíc příslušníků bezpečnostních složek, aby zajistila „nezpochybnitelné bezpečí“ prezidenta a dalších prominentů, má velkou vypovídací hodnotu o tom, jak jsou americké politické elity paralyzované strachem a jak je americká společnost rozpolcená. „První světová demokracie“ tak před celým světem přiznává, že je dnes v lecčems křehčí, než se na první pohled zdá, a to je všechno jenom ne dobrá zpráva.
Pokud jde o nastupujícího prezidenta, jeho inaugurační projev a první kroky se nesly zcela v duchu, který již mnohokrát naznačil. Biden slíbil, že bude prezidentem těch, kteří ho volili, i těch, kteří stáli proti němu (stejně jako to tvrdil Trump před čtyřmi roky) a vzápětí revokoval řadu rozhodnutí svého předchůdce, jež pokládal za kontroverzní, či přímo špatná. Znovu se přihlásil k pařížské klimatické dohodě a ke Světové zdravotnické organizaci, zrušil zákaz vstupu do USA pro občany z několika převážně muslimských států a (po)zastavil výstavbu pohraniční zdi s Mexikem bytostně spojené s Trumpem. Kromě toho vydal, respektive připravuje řadu protikoronavirových opatření, počínaje nařízením o povinném nošení roušek v budovách a na území spadajících pod jurisdikci federální vlády přes „národní očkovací plán“ a konče balíčkem ekonomické „protikoronavirové pomoci“ v celkové výši 1,9 bilionu dolarů. Nakolik bude možné tyto ambiciózní plány, zejména ty, které závisí na vysokých vládních výdajích, prosadit, se teprve uvidí. Vzhledem k rozložení sil v Senátu je ale dost dobře představitelné, že to půjde jen velice ztuha.
Válka proti nadřazenosti bílých
Některé pasáže z Bidenova inauguračního projevu a z dalších vystoupení budí od prvních chvil rozporuplné reakce. Nový prezident mimo jiné „vyhlásil válku“ politickému extremismu, vnitřnímu terorismu a „nadřazenosti bílé rasy“. V Americe už to tak bývá, termín „vyhlásit válku“ je relativně běžný a realita většinou nebývá až tak „válečnická“. V šedesátých letech vláda „vyhlásila válku“ chudobě, v osmdesátých letech drogám, v nultých letech mezinárodnímu terorismu, nyní tedy došlo na „nadřazenost bílé rasy“. Co si o těchto slovech myslí desítky milionů bílých Američanů z nižších středních a nižších vrstev, převážně řadoví zaměstnanci a dělníci ve firmách a subalterní úředníci, je asi zřejmé. Řeč je o „zapomenutých bílých mužích (nejen) z amerického Středozápadu“, kteří se v posledních letech cítili všelijak, ale rozhodně ne jako privilegovaní, což byl mimochodem hlavní důvod, proč volili Trumpa. A ti teď na jazyku jistě nemají reakci, která by Bidena potěšila.
Jakkoli Bidenovi a symbolice této (v řadě ohledů oprávněné) věty či sloganu dobře rozumím, jedná se o zbytečně prvoplánovou proklamaci, o jednu z prvních „splátek“ demokratické levici, která prezidenta (spolu)vynesla do úřadu. Ve skutečnosti jsou to ale právě taková slova, která udrží Trumpovy stoupence „sešikované“ za bývalým vládcem Bílého domu a která budou bránit tomu, oč Biden podle mě upřímně usiluje, tj. o celoamerické smíření a znovunabytí národní jednoty. O odstranění „nadřazenosti bílých“ lze usilovat i bez okázalých a pro leckoho obtížně stravitelných vět.
Z výše uvedeného je, doufám, zřejmé, proč pokládám Bidenovu prezidentskou misi bohužel tak trochu za „Mission Impossible“. Kromě frustrovaných Trumpových převážně bílých příznivců, přesvědčených i nadále o tom, že jim bylo ukradeno vítězství ve volbách, se vůči prezidentovi budou vymezovat i stoupenci radikální levice, kteří ve středu večer v Portlandu zaútočili na sídlo tamních demokratů, křičeli nenávistná hesla a volali po „pomstě za policejní vraždy, imperialistické války a fašistické masakry“. Právě tato událost, podobně jako protesty v Seattlu, ukazuje, že bezezbytku uspokojit oba tábory nelze. Platí to tím spíš, že zatímco Joe Biden volá po smíření, jemu nakloněná liberálně progresivistická média dál ze všech sil „šijí“ do „trumpovců“ obecně, nikoli jen do výstředních skupin útočníků na Kapitol. Vyvolává to logickou reakci na druhé straně.
Proti Bidenovi mluví i to, že je absolutním ztělesněním washingtonského establishmentu, mužem, který zasedal desítky let v Kongresu a který osm let sloužil jako viceprezident ve vládě Baracka Obamy, jež byla, snad s výjimkou toho, že relativně dobře zvládla důsledky hospodářské a finanční krize z let 2008–2009 a že dokázala dopadnout Usámu bin Ládina, všechno jenom ne úspěšná. Bidenových skutečných stoupenců je navíc nepochybně méně než těch, kteří stojí za Trumpem. V listopadových volbách novému prezidentovi dala hlas spousta lidí, kterým prostě stačilo, že není Trump; o jejich skutečných sympatiích ale můžeme pochybovat. I to je třeba, je-li řeč o podpoře a případném úspěchu Bidenova prezidentství, vzít v potaz.
Element Trump
Další nesmírně důležitou otázkou je, co bude dál se 74letým Donaldem Trumpem, pokládaným momentálně mezi „slušnými lidmi všeho věku, pohlaví a barvy pleti“ za jednoho z největších „vyvrhelů“ a „gaunerů“ v západním světě. Jeden z jeho posledních vzkazů před odchodem z Washingtonu zněl: „V nějaké podobě se vrátíme“. Pokud by politiku opravdu neopustil a místo, například, budování mediálního impéria, zaměřil svoje úsilí na kampaň za znovuzvolení v roce 2024, zamotal by tím hlavu nejen nyní vládnoucím demokratům, ale i mnoha spolustraníkům.
Pokud jde o demokraty, ti volají, obrazně řečeno, po Trumpově krvi, právě v obavách z jeho možného comebacku, proto také ve Sněmovně reprezentantů s pomocí jedenácti republikánů protlačili jeho druhý impeachment do Senátu. Jejich motivace je jasná: Senzační porážka, kterou utrpěli v roce 2016, kdy se Trump jako outsider probil do Bílého domu proti vedení vlastní strany a proti všeobecně favorizované Hillary Clintonové, a také skoro 75 milionů hlasů, jež získal v loňských volbách, děsí demokraty natolik, že chtějí jeho politickému návratu stále zabránit za každou cenu. Impeachment je nejjistější cesta, jak toho docílit.
Budou to mít ale velmi těžké; získat na svou stranu nejméně sedmnáct republikánů, které potřebují ke dvoutřetinové senátní většině, půjde, jak se alespoň zatím zdá, jen stěží. Mnozí republikáni jsou sice z Trumpa rozčarovaní, či přímo znechucení, jenže, jak to ve středu řekl Rand Paul (senátor za Kentucky od roku 2011): „Mám za to, že se ze strany demokratů jedná o čistě účelovou, stranickou záležitost. Republikáni, kteří jdou s nimi, chtějí zničit naši stranu. Donald Trump pro naši stranu neznamená všechno, ale přivedl do ní velké množství lidí…“ Osobně předpokládám, že na argumenty tohoto typu bude většina republikánských senátorů slyšet, a proto pro impeachment ruku nezvednou. Prakticky jedinou nadějí demokratů je, že by se mezi republikány už teď našel někdo s dostatečně velkou autoritou a zároveň s touhou kandidovat v roce 2024 na prezidenta, z kteréhožto důvodu by se chtěl Trumpa stejně jako oni zbavit. To ale není příliš pravděpodobné. Cejch, který by na takovém člověku ulpěl, by mu totiž mohl odradit velké množství trumpovců, bez nichž by kandidatura nemohla uspět. Krajní možností je, že Donald Trump republikány opustí sám a pokusí se vytvořit nějakou novou politickou stranu či hnutí, jak několikrát naznačil.
Jakkoli se to tedy zdá s ohledem na to, jak nehezký až devastující odkaz po sobě Donald Trump (zejména v posledních třech měsících vlády) zanechal, není úplně vyloučeno, že o něm v budoucnosti ještě uslyšíme. Netvrdím, že to tak bude, jenom připouštím, že je to rozhodně možné. Zcela jistý jsem si pak tím, že Trumpa v politickém smyslu přežije tzv. trumpismus, ať už znamená cokoli (téma na jiný, možná už brzký samostatný text). Toto před pěti lety neexistující „hnutí“ zapustilo u desítek milionů Američanů překvapivě hluboké kořeny, a kromě toho ukázalo republikánům, že mohou vyhrát prezidentské volby i s apelem na převážně bílé voliče, což bylo podle drtivé většiny politologů a komentátorů po druhém vítězství Baracka Obamy v roce 2012 údajně nemožné. Dost možná, že právě toto bude – viděno s časovým odstupem – hlavní politické dědictví, které po Donaldu Trumpovi zbude. Uvidíme.
