Ústavní soud definitivně pohřbil dědictví opoziční smlouvy

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Stalo se, o čem se šuškalo. Ústavní soud zrušil část volebního zákona. Jeho pokřivení bylo neblahým dědictvím opoziční smlouvy.

Čeho se na Hradě a ve Strakově akademii děsili, to se stalo realitou: Přestalo platit nesmyslné aditivní kvórum pro koalice, kdy dvě strany kandidující na jedné listině musely překročit ne pětiprocentní, ale desetiprocentní hranici, tři patnáctiprocentní a čtyři dvacetiprocentní. Navíc Ústavní soud zrušil způsob přepočtu hlasů na mandáty, kdy kombinace nestejně velkých krajů a tzv. D’Hondtovy formule způsobovala fatální nerovnosti váhy voličských hlasů.

Pavel Rychetský tímto dokončuje rozchod s Milošem Zemanem. Před dvaceti lety měl jako jeho vicepremiér a předseda legislativní rady vlády na starost zapracování „většinových prvků” do volebního zákona. Coby předseda Ústavního soudu se ale vůči prezidentovi čím dál více vymezoval. Na rozhodnutí vyhovět návrhu senátorů a zničit dílo, na němž se sám podílel, tři roky čekal, ale prosadil ho.

Čtěte taky komentář Bohumila Pečinky, který píše: Rychetský rozjel zákulisní hru, je to politikaření s netušenými následky

Hlava státu dobře věděla, že vyznamenáním předsedu Ústavního soudu od záměru provést definitivní „úklid“ po opoziční smlouvě neodradila a nasadila jiné způsoby. Vyhlášení voleb o vánočních svátcích, tedy nezvykle už tři čtvrtě roku před jejich konáním, nemělo ani tak za cíl poškodit vybrané strany příliš dlouhou kampaní, jako spíš zastavit změny, jež ústavní soudci ve volebních pravidlech chystali. Dovedu si představit, jak teď asi hradní pán zuří. Můžeme se ptát, jak se Pavel Rychetský vyrovná s tím, že to tak trochu vypadá, jako že se v něm ozvalo černé svědomí. To však nechme na něm, jako téma pro jeho paměti a rozhovory. Stejně tak se někdo může divit, proč přišlo rozhodnutí tak pozdě. Nicméně padlo a politika se s ním musí vyrovnat. 

Čas na to parlament má. Argument, že do srpna, kdy se podávají kandidátní listiny, není dost prostoru, aby poslanci a senátoři přijali potřebné úpravy volebního zákona, je lichý. Zrušení aditivního kvóra pro koalice prostě platí a zůstává pro všechny kandidátní listiny rovná hranice 5 %. Co se týká přepočtů hlasů na mandáty, jde o jednoduchou matematiku. Volební kraje zůstávají. Jen je třeba nepřidělit všechny mandáty jen v kraji a spravedlivě je rozdělit v rámci celé republiky. 

Stará volební pravidla pro Sněmovnu nenaplňují v Ústavě zakotvený poměrný systém. V posledních volbách stačilo hnutí ANO získat na jeden mandát 19 tisíc hlasů, zatímco STAN potřebovalo 44 tisíc. To je obrovská nerovnost – hlas voliče Starostů nevážil ani polovinu toho co hlas příznivce ANO. Je potřeba zajistit, aby se narovnaly podmínky a strany obdržely mandáty v poměru k počtu svých voličů.

Zastánci smluvně opozičního pohrobka se ohánějí tím, že šlo o to zajistit silnější vlády. To se jednak nepovedlo a hlavně jde o falešnou argumentaci. Například roztříštěnosti Sněmovny brání samotná uzavírací pětiprocentní klauzule. Její nesmyslné zvýšení pro koalice mělo (stejně jako další změny) jiný cíl: konzervovat monopol velkých stran.

Na prezidentův strach, že měnit volební zákon osm měsíců před volbami je pozdě, lze opáčit, že on se nezdráhal negovat výsledek voleb, které již proběhly. Nyní tak zmeškal dobrou příležitost mlčet. Ovšem když to říkají politologové a právníci znalí Ústavy, tak už to má jistou relevanci. Nicméně platí, že nejde o nijak zvláště složitý problém. Problém nakonec stojí takto: když má jedna strana milion a půl hlasů a jiná čtvrt milionu, měla by ta první mít šestkrát tolik poslanců a ne třináctkrát, jako se to stalo u ANO a STAN. Jen aritmetika, nic víc.

Česko na hraně ústavní krize. Politiky tlačí čas, varuje právník Kudrna

Možností je řada – vrátit do hry druhé skrutinium, kdy se „zbytky“ hlasů z krajů přerozdělují na celostátní úrovni, vzít jinou přepočítávací formuli, nakonec i překreslit velikosti volebních krajů či je pro přepočet na mandáty sloučit, v mezním případě až na úroveň republiky. To poslední už by trochu komplikace byla, sám Ústavní soud k tomu nesáhl. Ať se poslanci a senátoři rozhodnou pro jakoukoli možnost, jde jen o otázku dobré politické vůle. Ti, kteří jsou nyní na Ústavní soud naštvaní, ji prostě nemají – mají ovšem smůlu…

Když se podíváme na rozhodnutí Ústavního soudu s nadhledem, tak vidíme, že momentální komplikace jsou marginální ve srovnání s dlouhodobými zájmy posílení konstitučního právního státu. Ten se tímto verdiktem ubránil zlovolné politické snaze upravovat si pravidla, jak se někomu hodí. Pravda, trvalo to dvacet let, ale mlýny spravedlnosti zkrátka často melou pomalu. Miloš Zeman utrpěl těžkou porážku, nepomohlo mu účelové vyhlášení termínu voleb, vyznamenání předsedy soudu, ani hrozby a nátlak na soudce.

Ústava zakotvuje poměrný systém a soudci vyslali politikům jasnou zprávu: nemůžete si účelově přizpůsobovat systém, jak se vám právě hodí. Za sebe bych neřešil, že to trvalo tak dlouho. Lepší pozdě než později. Jde tu o právní stát. Jak kdysi správně řekl soudce Ústavního soudu České republiky Vojtěch Cepl: „Demokracie není nadvláda většiny nad menšinou, ale vláda pravidel, na nichž se shodnou všichni“. Na tom stojí budova naší civilizace. A k základům této úžasné stavby svobody a práva nyní přibyl důležitý kámen.

SDÍLET
sinfin.digital