Vraždu Josefa Toufara a „číhošťský zázrak“ nemůžeme komunistům nikdy odpustit. Pravou tváří 50. let byl knězův mučitel Mácha, nikoliv filmový revizor Anděl

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | V těchto dnech si připomínáme událost z 11. prosince 1949, kdy došlo, na třetí adventní neděli, v kostele Nanebevzetí Panny Marie v do té doby neznámé vesnici poblíž východočeské Ledče nad Sázavou k tzv. „číhošťskému zázraku“. „Zázraku“, jenž stál na počátku akce komunistické Státní bezpečnosti, která v rámci celostátního boje proti církvi připravila krutě o život faráře Josefa Toufara. Celá záležitost je dobře známa i proto, že o ní jeden z největších českých spisovatelů 20. století Josef Škvorecký napsal slavný román „Mirákl“.

Na Toufarův příběh a na „číhošťský zázrak“ se lze podívat z mnoha úhlů pohledu. Za prvé je na místě třeba alespoň ve stručnosti připomenout, zrekapitulovat celou událost. Zajímavé je, že co přesně se v Číhošti 11. prosince 1949 stalo, není dodnes zcela jasné, třebaže si téměř dvě desítky tamních věřících byly jisté, že se během kázání Josefa Toufara několikrát „sám od sebe“ pohnul kříž na hlavním oltáři tamního kostela. Další události již historikové „zmapovali“ velmi dobře. V následujících dnech se pověst o „zázraku“ rychle rozšířila po okolí, takže se o ní doslechla i komunistická Státní bezpečnost. V lednu 1950 její příslušníci Toufara zatkli a prostřednictvím brutálního mučení se z něj pokusili dostat přiznání, že vše záměrně zinscenoval. Právě za tímto účelem s ním v Číhošti natočili i filmovou „rekonstrukci“ jeho údajného „provinění“ (s názvem „Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení“) a navíc se chystali uspořádat „monstrproces“, jenž by diskreditoval nejen jeho, ale celou katolickou církev v naší zemi; na ten již ale nedošlo, Toufar totiž 25. února 1950 na následky mučení v Praze zemřel. 

Za druhé pokládám za důležité říci, proč je o „číhošťském zázraku“ i po mnoha letech třeba psát a nezapomínat na něj. Důvod je prostý. Jedná se totiž o téměř dokonalou ilustraci poměrů, které v tehdejším Československu panovaly, o jasný důkaz o systematickém teroru, jejž komunistická moc vedla proti národu ve snaze podřídit si jej a zlomit odpor všech, kteří se jí chtěli a byli schopni nějakým způsobem protivit. Tato připomínka je o to důležitější, že žijeme v době, kdy nejen v politice, ale i v některých vědeckých a vzdělávacích institucích včetně univerzit dochází stále častěji k relativizaci komunistických zločinů, ať už z 50. či ze 70. let, abych uvedl alespoň dvě nejodpornější dekády jejich vlády. 

Československý komunistický režim byl totiž ve skutečnosti přesně takový, jak(ý) se předvedl – mimo jiné – v případě „číhošťského zázraku“. Jeho pravou tváří nebyl ani náhodou dobromyslný revizor Gustav Anděl z dobře známých a dodnes, což je poněkud bizarní a takřka neuvěřitelné, oblíbených komedií „Dovolená s Andělem“ a „Anděl na horách“ z let 1952 a 1955, nýbrž příslušník Státní bezpečnosti Ladislav Mácha, který spolu s dalšími estébáky doslova utloukl číhošťského faráře Josefa Toufara k smrti. Ano, ten Ladislav Mácha, jenž byl v roce 1963 „potrestán“ stranickou důtkou (!) za mučení a propuštěn z ministerstva vnitra, ten Ladislav Mácha, jemuž se na vrcholu „doby tání“, tj. v roce 1968, nepodařilo u soudu prokázat Toufarovu vraždu (zneužití pravomoci bylo promlčeno), ten Ladislav Mácha, jenž byl nejprve k pětiletému a poté pouze k dvouletému odnětí svobody nepodmíněně odsouzen až v letech 1998, respektive 1999 a který nakonec strávil ve vězení pouhý rok, pročež byl podmínečně propuštěn, aniž svých činů jakkoli litoval.

Snaha bagatelizovat zločiny lidí, jako byl Mácha, s tím, že se jednalo o „pouhé politováníhodné selhání jednotlivce“, není ve skutečnosti ničím jiným než nepřiznanou snahou relativizovat zločiny z krvavého konce 40. a počátku 50. let jako celek, což je naprosto nepřijatelné, stejně jako je nepřijatelná snaha jakkoli omlouvat, zpochybňovat či legitimizovat komunistickou diktaturu z časů normalizace. Je to celé zvláštní. Titíž lidé, kteří nad komunistickými zločinci, majícími na rukou lidskou krev, u nás i po listopadu 1989 nejednou mávli rukou s poznámkou, že si na těchto starcích „stejně nemáme co vzít“, si totiž něco podobného nedokázali ani náhodou představit, byla-li řeč o zločinech nacistů z časů Třetí říše. Jako by zločiny estébáků s rudou hvězdou byly něčím kvalitativně jiným než zločiny gestapáků s hákovým křížem. Ve své podstatě nebyly, samozřejmě že nebyly; oba režimy k sobě měly ve skutečnosti mnohem blíž, než se na první pohled zdálo, i proto byly ostatně schopné dohod jako nechvalně proslulá smlouva Molotov-Ribbentrop z konce léta 1939. Také proto je o „číhošťském zázraku“ a podobných událostech třeba psát i dnes. 

V neposlední řadě chci „zázrak“ připomenout z toho důvodu, že se stal námětem pro zřejmě nejlepší román již rovněž zmíněného Josefa Škvoreckého „Mirákl“. Autor legendárních „Zbabělců“ (napsaných v letech 1948–1949 a vydaných v roce 1958) publikoval rozsáhlou knihu, jež se odehrává v několika časových rovinách, celkem pochopitelně až po odchodu do kanadského exilu, konkrétně v roce 1972 v nakladatelství ᾽68 Publishers, které založil s manželkou Zdenou Salivarovou, a byla to opravdová „literární bomba“. Nešlo zdaleka pouze o to, že Škvorecký ve svém majstrštyku dokázal skvěle evokovat atmosféru z přelomu 40. a 50. let (jakkoli to udělal „po svém“, takže se čtenáři eskapádám jeho románového hrdiny Dannyho Smiřického také hodně nasmáli) a připomenout řádění StB včetně umučení románového faráře Doufala (Josefa Toufara), ale i o to, že, zřejmě nejlépe ze všech českých literátů, vystihl všechny iluze, naděje, zklamání a paradoxy „československého roku 1968“. 

Právě tato pasáž románu, líčící mimo jiné, jak jsem už také naznačil, nedotažený pokus o prošetření „číhošťského zázraku“ včetně akce StB a jednání jejího příslušníka Máchy, se stala nejčastějším předmětem polemik mezi těmi, kteří se k vzácné exilové knížce dostali. Část čtenářů byla téměř nekriticky nadšená a psala Škvoreckým, jak víme z jejich knihy „Samožerbuch“ (1977), do Kanady o „miráklu české literatury“, část byla pobavená tím, jak nesentimentálně a ironicky autor vylíčil tzv. Pražské jaro, další část, včetně řady skutečných osobností, které se v románu, byť s mírně a rozpoznatelně pozměněnými jmény, objevila, byla dotčená, a část vysloveně naštvaná, téměř rozzuřená („Zbabělci nasrali celej Náchod, Mirákl celej národ“, referoval Škvoreckým za „velkou louži“ jiný čtenář), protože v knize spatřovali „záštiplný, zlý výsměch ušlechtilému pokusu o vybudování socialismu s lidskou tváří“. 

Ať tak či tak, je to právě „Mirákl“, román inspirovaný „číhošťským zázrakem“, jehož popisem začíná a jehož výročí si v těchto dnech připomínáme, který spolu se „Zbabělci“ (viz výše) a s „Příběhem inženýra lidských duší“ (1977) tvoří jakousi neformální trilogii a který je zároveň, řečeno s Pavlem Tigridem, jakýmsi „neoficiálním průvodcem inteligentního čtenáře po poválečných dějinách Československa“. Právě díky těmto Škvoreckého knihám ze ᾽68 Publishers (stejně jako díky knihám dalších exilových autorů, které toto nakladatelství vydalo), přeloženým do angličtiny, případně do dalších jazyků, si mohli v zahraničí udělat představu o tom, jak vypadal v uplynulých desetiletích reálný život za „železnou oponou“, aniž museli studovat rozsáhlé vědecké práce na dané téma. Myslím, že pokud spisovatel dokáže „tohle“, je to víc, než si mohl kdykoli přát. 

Na závěr už jen jednu poznámku. Kdyby byl dnes Josef Toufar naživu, troufnu si vzhledem k tomu, co o něm vím, říci, že by svým trýznitelům a jejich stranickým souputníkům velkoryse odpustil. My bychom to ale dělat neměli. Jsou činy a věci, které se ani při nejlepší vůli odpustit nedají a nesmějí. Zločiny komunismu z let 1948–1989, z přelomu 40. a 50. stalinistických let zvlášť, patří mezi ně. 

Proč se objevují kruté antisemitské útoky? A proč Židé vyvolávají tolik nenávisti? Rozebíráme to v Magazínu I

Dnes jsem jako ostatní… Zítra budu Jude. Renia Spiegelová a její mrazivý deník z válečné Přemyšli

Polsko a odkaz „muže, který svrhnul komunismus“. Třicet let od zvolení Lecha Wałęsy prezidentem

SDÍLET
sinfin.digital