V roce stoletého výročí republiky a téměř na den přesně 570 let od dobytí Konstantinopole Turky slaví prezident Recep Tayyip Erdoğan obhajobu svého prezidentského mandátu, k nelibosti mnohých západních liberálních komentátorů a pozorovatelů. Ti totiž nedokáží rozpoznat sílu turecké demokracie, protože ta při ohromující volební účasti nepřinesla jimi kýžené výsledky.
Zatímco Erdoğanovi příznivci místy stále ještě nadšeně slaví, regiony, které Turecko táhnou ekonomicky, zažívají hořké zklamání – pro zajímavost, červené regiony na mapě, kde vyhrál Kemal Kılıçdaroğlu, reprezentují až tři čtvrtiny tureckého HDP. Turecká lira zareagovala na Erdoğanovu výhru rekordním propadem a mnozí ekonomičtí odborníci se obávají, že staronový prezident dovede svojí inflační politikou tureckou ekonomiku ke krachu.
Turecké volby byly v Turecku i mimo něj do velké míry vnímány především jako referendum o Erdoğanovi a nepřesvědčivý výkon opozice, která si nijak nepomohla ani v parlamentu, opět rozvířil spekulace na téma Erdoğanova případného hlubšího propadu směru k autokracii, pokračující erozi základních svobod a zejména také nespolehlivosti Turecka jako aliančního partnera.
Zatímco nejednotná opozice prosazovala alespoň vágní ideu zlepšení vztahů se Západem a upuštění od přehnaného aktivismu za vlastními hranicemi, u Erdoğana lze předpokládat, že bude přinejmenším pokračovat ve svém zahraničně-politickém kurzu „neo-otomanského“ projektu.
To je sice termín, který prezidentova strana AKP nebo i od Erdoğana zběhnuvší ministr zahraničí Ahmet Davutoğlu (muž, který ji léta ztělesňoval a dnes člen opoziční aliance) odmítají, ale který má s ohledem na Erdoğanovu irredentistickou, intervencionistickou a expanzionistickou zahraniční politiku a rétoriku ve východním Středomoří, na Kypru, vůči Řecku, Iráku, Sýrii, ale také v severní Africe, včetně Libye nebo nejintenzivněji na Náhorním Karabachu svoje opodstatnění.
Ďábel, kterého známe
Přes veškeré upřímně míněné starosti o stav demokracie v Turecku a jeho zahraniční politiku je však pro Západ (ale i pro Moskvu) Erdoğanovo vítězství poměrně jednoduchou a do jisté míry i preferovanou variantou. Opozice sice slibovala opětovné sblížení se Západem, ale po pro opozici šokujících výsledcích prvního kola zmizel Kılıçdaroğlův obraz tureckého „Gándhího“ jako pára nad hrncem.
Ta tam byl obraz inkluzivního vyjednavače, který hledá konsensus a vyvede Turecko z autoritářské éry a nastoupil laciný populismus, který se snažil získat přízeň voličů agresivní kampaní vůči syrským uprchlíkům v Turecku. Jeho plákaty hlásaly „Syřané musí jít“ a strašily dalšími 10 miliony uprchlíků, které by údajně Erdoğan v případě znovuzvolení do země přivedl.
Erdoğan oproti tomu označoval masové vyhnání Syřanů za neislámské, přestože i on se bude pokoušet o relokaci alespoň části Syřanů do zdevastované vlasti, ve které na ně nic nečeká. Erdoğan je tak ďábel, kterého ale známe a u kterého se navíc kvůli jeho autoritářskému vládnutí nemusíme upřímně zaobírat otázkou evropské integrace Turecka, což popravdě velké časti Evropanů zcela vyhovuje.
A pokud k sobě budeme upřímní, můžeme být za „vyděračský“ deal, který Erdoğan s EU ohledně migrace uprchlíků uzavřel, rádi, nakonec to byla Angela Merkelová, kdo uprchlíky do Evropy pozval, a částka, kterou EU Turecku za péči o ně svém území platí, ani zdaleka nutně vynaložené náklady nepokrývá; nehledě k tomu, že většina z nich není směřována turecké vládě, ale jde přímo neziskovým organizacím.
Spory o uprchlíky jsou však jen špičkou ledovce vztahů se Západem a pokaždé, když Turecko provede něco, co nám není po chuti, objeví se spekulace na téma, jestli Turecko vůbec patří do NATO. Nutno podotknout, že za Erdoğanovy vlády se tato situace opakuje notně častěji než kdy dříve.
Jen za posledních pět let to byly kromě kritiky autoritářského vládnutí spory ohledně nákupu ruského systému protivzdušné obrany, ohledně tureckého angažmá v Sýrii proti Kurdům – nejlepším spojencům Západu v boji proti ISIS, jemuž Turci nespěchali házet klacky pod nohy, ohledně vstupu Finska a Švédska do NATO, ohledně politiky vůči Libyi a Řecku, kvůli poslání desetitisíců uprchlíků k hranicím s Řeckem a vyhrožování „otevřením migrační brány“ do Evropy nebo ohledně Erdoğanova tvrzení, že vysoká inflace v Turecku je ve skutečnosti výsledek konspirace Západu.
