KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Čas je jediný skutečně vyčerpatelný zdroj. Nyní se to sešlo, že dramaticky bojujeme o čas na více frontách. Na covidové bráníme zahlcení nemocnic. Na dluhové brzdíme deficity, aby nenarostly tak, že už je nezvládneme splácet. Ve válce s uhlíkem jde o to mít technologie dříve, než redukce emisí zaškrtí průmysl. V deglobalizační bitvě musíme rychle snížit naši závislost, než nás pohltí Čína. Všude hrajeme o vše.
Poslední dobou se naše civilizace řítila jako neřízená střela. Nedělali jsme si s ničím starosti, věřili jsme, že naše peníze, naše technika, naše demokracie si poradí s každým problémem, potíží a překážkou. Jako by čas nad námi neměl moc. Pak udeřil koronavirus a ukázal nám, že vteřinu si nekoupíme, že Mefistova formule smlouvy s Faustem stále platí, že slova „okamžiku postůj, jsi tak krásný“, jsou cestou do pekel. K tomu jsme nadělali šílené dluhy, potýkáme se s dopady Zeleného údělu a globální mocí Číny.
Rostoucí blahobyt mohl vést k omylu, že jsme konečně zvítězili nad historií. Že cyklický vývoj dokážeme nahradit exponenciálním růstem. Před touto ďábelskou zkratkou varovali filozofové, sociologové, teologové a nakonec i někteří ekonomové. Až epidemie nám rázně předvedla, jakou hrozbu ukrývá geometrická řada – najednou prostě mohou rychle dojít zdroje. V tomto případě jde o nemocniční lůžka a hlavně personál, který pečuje o nemocné. To, co je v delším intervalu řešitelné, se stává fatálním, když vám schází čas.
Virus nelze zcela zničit, celou dobu zápasíme právě o čas. Napřed jediným způsobem, jak ho získat, byla karanténa, umrtvení života a tím „zpomalení“ jeho běhu. Nyní máme ke stejnému účelu daleko lepší zbraň: vakcíny. Je neuvěřitelné, kolik lidí se vzpírá v této bitvě hrát s námi. Odmítají se očkovat a tím de facto dezertují do zákopů nepřítele, protože svou nezodpovědností urychlují průchod epidemie populací. Jako by nepochopili všeplatnou pravdu života a vesmíru – „kdo má čas, má všechno“.
