Masivní barbarský útok Hamásu na Izrael a jeho obyvatele překvapil mnohé. Zatímco Západ poměrně pohotově odsoudil terorismus a podpořil Izrael, jeden z dominantních aktérů světové politiky dlouho přešlapoval na místě, aby nakonec vydal nicneříkající prohlášení. Jako by Peking, donedávna samozvaný světový „mírotvůrce“, nedokázal rychlou eskalaci zpracovat a zohlednit. Svědčí to o „nevyzrálosti“ čínské zahraniční politiky? Nebo je to celé jinak a je za tím jen chladný pragmatismus?
Jednalo se zřejmě o jednu z nejočekávanějších tiskových konferencí letošního podzimu: Mluvčí čínského ministerstva zahraničí měla světu sdělit stanovisko Čínské lidové republiky k násilí proti Izraeli.
Dokonce i často poměrně váhavá Evropská unie přišla s reakcí na násilí rozpoutané Hamásem v řádu hodin, o USA nemluvě. Peking ale mlčel až do 8. října. Tehdy vydal jen velmi krátké prohlášení v odpovědi na položenou otázku. Vyjádřil znepokojení nad celou situací a vyzval obě strany, aby se zdržely násilností a zabránily tak další eskalaci. Jediný zásadní bod představovala výzva k pokračování mírových rozhovorů, jež by měly vyústit v přijetí varianty dvou států a ustavení nezávislé Palestiny.
Bližší postoj Číny k celé situaci, návrhy na deeskalaci, odsouzení teroristických činů, potvrzení či vyvrácení zpráv o zajatých čínských občanech – to vše chybělo.
Od zmíněné tiskové konference se proto očekávalo, že dá jasnější odpovědi. Ano, Peking se na jednu stranu zdržuje zásadnějších kroků i v rusko-ukrajinském konfliktu, ale o Blízkém východě se donedávna spekulovalo jako o nové aréně Číny. O prostoru, v němž Čína bude nadále nadmíru aktivní a zaplní tak (za drobné asistence Ruska) velmocenské vakuum způsobené pasivitou USA a novým zacílením jejich zahraniční politiky směrem k Indopacifiku.
V tomto duchu se ostatně nesla i sebeprezentace Číny potom, co se jejím diplomatům podařilo vyjednat historické sblížení mezi Saúdskou Arábií a Íránem a obnovení diplomatických styků mezi nimi. Nic naplat, že se vzápětí objevily zprávy o tom, že čínská role nebyla v celé věci tak dominantní, značným dílem přispěly i ostatní státy včetně Iráku a Ománu a výsledná dohoda postrádá významnější praktické kroky. Čína si zkrátka připsala body k dobru a stvořila legendu o vlastní nepostradatelnosti v rámci blízkovýchodního regionu.
Ta teď dostala trhliny. Tiskovka z 9. října přinesla zklamání, Čína prakticky jen rozvedla a zopakovala, co se objevilo v předchozím prohlášení. Vyzvala k ochraně civilních životů, volala po ukončení násilí a varovala před eskalací konfliktu. Je podle ní potřeba cílit na udržitelné a dlouhodobé řešení v podobě vzniku samostatné Palestiny. „Legitimní požadavky“ a obavy obou stran by přitom měly být vzaty v potaz.
Pravdou je, že daná slova do značné míry odpovídají čínské rétorice z klíčových zahraničně-politických dokumentů posledních let, včetně trojice globálních iniciativ prezidenta Si Ťin-pchinga (rozvojová, bezpečnostní a civilizační), v nichž Čína zdůrazňuje potřebu dialogu, respektování potřeb jednotlivých aktérů a vznik mírových „společenství sdílené budoucnosti“.
Spřízněná duše Jásir Arafat
Historicky vzato, Peking pojí mnohem hlubší přátelství s Palestinci – jejich Organizace pro osvobození Palestiny se těšila podpoře z Číny hned od svého založení v roce 1964, přičemž kupříkladu Jásir Arafat byl dlouhodobě vnímán jako ideově spřízněná duše. Čína podporovala palestinské úsilí i diplomaticky, když na půdě OSN mnohokrát žádala stažení Izraele a následně v roce 1989 navázala plné diplomatické styky s Palestinou.
Idea palestinské státnosti měla být dle Pekingu založena na hranicích z roku 1967, přičemž čínští diplomaté nejednou označili izraelské osady na Západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě za porušení mezinárodního práva. Po úspěchu s Íránem a Saúdskou Arábií přišlo „Království středu“ dokonce s nabídkou zaštítění vyjednávání mezi Palestinci a Izraelem. Vztahy s Palestinou pak prohloubila návštěva prezidenta Mahmúda Abbáse (z hnutí Fatah) z června tohoto roku, při níž bylo v Pekingu podepsáno strategické partnerství mezi oběma stranami.
Ale musíme zmínit i druhou linku. Jak se Čína modernizovala a rozvoj hospodářství se stal jednou z klíčových priorit komunistického vedení, začal se Izrael jevit jako velice zajímavý partner.
