Zdechovský: Proces s Miladou Horákovou dopadl tvrdě i na lidovce

Tomáš Zdechovský

03. 07. 2020 • 14:04

Nedávno jsme si připomněli 70. výročí procesu a justiční vraždy Milady Horákové, která byla jednou z nejznámějších obětí komunistického bezpráví. Ve vykonstruovaném politickém procesu se skupinou Milady Horákové, který probíhal od 31. května do 8. června 1950 však nebyla jedinou odsouzenou. Odsouzených bylo tehdy dohromady 13. Mezi nimi vstoupil snad nejvíce ve známost novinář a literární kritik Záviš Kalandra.

 

Málo se ale ví o tom, že mezi odsouzenými byli vedle osmi národních socialistů (včetně Horákové) a dvou sociálních demokratů, také dva členové Československé strany lidové, Bedřich Hostička a Jiří Křížek. A právě nyní, kdy si připomínáme smutné kulaté výročí procesu a popravy Horákové, je vhodná doba k tomu, abychom si připomněli i oba zmíněné lidovce. Jejich životní příběh a statečnost za to stojí.

Diplomat milující svou rodinu

Bedřich Hostička byl právník, který na začátku své kariéry v roce 1938 působil ve funkci zástupce tajemníka na bolívijském konzulátu a po válce vstoupil do ČSL. Ve straně nejprve působil jako okresní funkcionář, poté jako zaměstnanec právního odboru a nakonec jako tajemník stranického ústředí. Patřil k těm lidovcům, kteří věřili tomu, že i po únorovém puči budou moci dělat více méně nezávislou politiku. Jak ale všichni víme, nestalo se tak.

Dne 22. června 1949 byl Bedřich Hostička zatčen a obviněn z pokusu o podvracení režimu. Kladla se mu za vinu např. údajná příprava puče ve vlastní straně, který měl mít za cíl svrhnout její prokomunistické vedení. Ihned po zatčení byl brutálně vyslýchán a mučen příslušníky StB, kteří mu od začátku hrozili trestem smrti.

Jeho případ spojili vyšetřovatelé s případem Milady Horákové, kde figuroval jako zástupce ČSL a „špion Vatikánu“. Ze strany vyšetřovatelů byl násilím nucen podepisovat přiznání k činům, kterých se nikdy nedopustil, když na něj vyvíjeli nátlak prostřednictvím jeho malého syna. V tomto procesu byl za svoji údajnou „nenávist k lidově-demokratickému režimu“ odsouzen k trestu 28 let těžkého žaláře.

Prošel si postupně věznicemi v Praze-Ruzyni, na Mírově, v Leopoldově a ve Valdicích. Až v roce 1963 byl podmínečně propuštěn. Po návratu na svobodu pracoval u Staveb silnic a železnic v Rakovníku. V létě 1968 emigroval do Švýcarska, kde se usadil a v roce 1996 také zemřel. Dožil se tedy i plné rehabilitace v roce 1990. Ve Švýcarsku pracoval u Creditbank a obnovil kontakty s bývalými lidoveckými politiky. Působil také v řadě exilových sdružení. Za zmínku stojí hlavně jeho členství v K 231 ve Švýcarsku a také jeho působení ve funkci předsedy organizace československých politických vězňů.

Jeden z nejvýznamnějších právníků v naší zemi

Právníkem byl i Jiří Křížek, který měl už před svým zatčením za sebou dlouholetou kariéru advokáta. Během druhé světové války se zapojil do zpravodajské činnosti v rámci odboje a účastnil se i Pražského povstání. Jako advokát také poskytoval služby i některým ambasádám západních zemí (mj. USA či Velké Británii) a udržoval kontakty s řadou šlechtických rodů. Mezi jeho klienty totiž patřili Lobkowiczové, Kinští nebo Schwarzenbergové.

Důležité je také zmínit, že po skončení druhé světové války se stal členem ČSL. A právě členstvím u lidovců bylo vedle styků s bohatou aristokracií a diplomaty z „nepřátelských“ západních zemí důvodem, proč se ocitl mezi obžalovanými v procesu s Miladou Horákovou.

Na konci roku 1949 rozhodlo Krajské sdružení advokátů v Praze, že Jiří Křížek musí svoji advokátní kancelář zrušit. Druhá rána přišla v únoru následujícího roku, kdy byl vzat do vazby. Přestože ostatní obžalované neznal, byl taktéž přiřazen ke skupině Milady Horákové, která se měla spolčit proti lidově-demokratickému zřízení. Obžalován byl ze spáchání zločinu velezrady a vyzvědačství. Nakonec byl odsouzen k 22 letům těžkého žaláře a druhému nejvyššímu finančnímu trestu ve výši 150 000 Kčs. Dále mu bylo zkonfiskováno celé jmění a na 10 let byl zbaven čestných práv občanských.

Křížek si odpykával trest v několika věznicích. Prošel Mírovem, Valdicemi a Leopoldovem. Ve vězeních onemocněl, v čemž sehrál roli i jeho vysoký věk. Manželka Anna proto žádala v roce 1955 o přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů. Bohužel neúspěšně. Komunisté se nemocného Jiřího Křížka natolik báli, že trvali na jeho setrvání ve věznici, kde se jeho zdravotní stav nadále zhoršoval. 

Až v roce 1963 byl Jiří Křížek podobně jako Bedřich Hostička podmínečně propuštěn. Nebyl mu přiznaný ani starobní důchod, a tak se v následujících letech živil jako knihkupecký příručí. Zemřel 5. září 1975, jen několik dní po své manželce Anně.

Obětí bylo mezi lidovci mnohem více

Tito dva muži však nebyli zdaleka jedinými lidovci, kteří se stali obětmi komunistického režimu. Stačí se podívat např. na to, jak únorový puč postihl tehdejší poslance zvolené v roce 1946 za ČSL, kteří zasedali v Ústavodárném Národním shromáždění. Celková čísla jsou opravdu zajímavá: 11 ze 46 tehdejších poslanců ČSL uprchlo za hranice a 21 jich bylo dříve či později uvězněno. Čtyři poslanci navíc důsledkem komunistických represí zemřeli.

Stanislav Broj byl popraven v roce 1950. Jan Plesl zemřel v roce 1953 v Mírově důsledkem krutého věznění a opakovaného mučení. Rostislav Sochorec byl už 23. února 1948 zadržen StB, poté byl vězněn a zemřel za nevyjasněných okolností v psychiatrické léčebně. Alois Janáček zemřel v roce 1967 na následky předchozího věznění a brutálního zacházení příslušníků StB.

Dále není možné opomenout ani další stovky až tisíce členů strany a jejich rodinných příslušníků, kteří byli vězněni, pronásledováni či museli snášet nejrůznější ústrky ze strany režimu. Rád bych zde připomněl, že na rozdíl od členství v KSČ, nepřinášelo členství v ČSL mezi lety 1948–1989 žádné výhody. Právě naopak. Řadoví členové strany museli počítat s problémy při kariérním postupu. Dětem z rodin členů strany byla znemožňována možnost dalšího studia.

Naprosto nesmyslný je proto názor některých lidí, že ČSL jako celek kolaborovala s komunisty, a dokonce se významně podílela na jejich vládě. Ano, strana měla ve vedení od komunistů a StB dosazené členy, kteří jsou skvrnou na celé její minulosti. Nic to ale nemění na skutečnosti, že měla zároveň tisíce lidí z řad členské základny, kteří se zachovali statečně a navzdory všem nesnázím projevili obrovské hrdinství. A tyto osobnosti je třeba si neustále připomínat, a to nejen okolo výročí justiční vraždy Milady Horákové!

Autor je europoslanec a místopředseda KDU-ČSL

 

SDÍLET