Maňák: Beznadějný spor o Babišův střet zájmů. Není to konflikt dotačního dobra se zlem

Martin Maňák

03. 07. 2020 • 14:00

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Nekončící kauza střetu zájmů českého premiéra se většinou vykládá jako souboj absolutního dobra v podobě „blahodárných“ eurodotací s učiněným zlem v podobě velkopodnikatele Andreje Babiše, který ze své funkce řídí toky erárních peněz do firem, včetně svých vlastních. Skutečnost je trochu jiná: Jde také o střet mezi politikem-podnikatelem, který si přeparkoval holding plný dotovaných firem do svěřenských fondů, a velmi kontroverzním přerozdělovacím nástrojem v podobě oněch dotací.

 

Tuzemské i unijní běsnění kvůli střetu zájmu premiéra Babiše směřuje k vyústění, které by v systémové podobě bránilo podnikatelům v působení v politice, nebo by naopak odstřihlo firmy politiků od jakýchkoli dotací. Ne snad, že by to konkrétně v případě Andreje Babiše byla nějaká tragédie; Česko by přežilo jak bez jeho působení v politice, tak bez dotací pro tu či onu firmu. Mrzuté ovšem je, že v boji za eliminaci střetu zájmů se zaměňují příčiny a následky. Zatemňuje se podstata problému.

V košaté diskusi totiž zaniká, že primární příčinou sporu je samotná existence dotací. Pokud by tento bytostně zavrženíhodný relikt reálného socialismu neexistoval, neexistoval by ani dotační střet zájmů. Logickým řešením problému by tedy měla být snaha o jejich rušení, nikoliv paušální zákaz působení magnátů v politice. I podnikatel je přece občanem, který platí daně. Snaha exkomunikovat ho z politiky jen kvůli tomu, že se může dostat do střetu zájmů, se v této logice zdá být téměř neústavní.

Pro pořádek: Není sebemenšího sporu o tom, že Andrej Babiš je v závažném dotačním střetu zájmů. Být v čele vlády a řídit stát, skrze jehož útroby tečou miliardové dotace k firmám včetně těch spojených s premiérem, je eticky neobhajitelné. Setrvávat v této funkci, zatímco mi skrze holding plynou nemalé příjmy, je nemorální, i kdyby se premiér odvolával na politický mandát třeba od všech voličů světa.

O vyhrocenosti tohoto rozporu vypovídá i nedávná rezoluce Evropského parlamentu. Podle ní Babiš zpochybňuje nezávislý výkon své funkce, neboť se podílí na rozhodování o unijních penězích a zároveň kontroluje holding Agrofert. Vyplývá z toho, že si Babiš má vybrat: buď politika, nebo Agrofert. Skloubit to podle europoslanců zkrátka nejde. Vláda (tedy Babiš) reagovala vcelku očekávaným protiútokem a osočila Evropský parlament, že se vměšuje do českých vnitřních záležitostí. Načež na nás seslal blesky i šéf EP David Sassoli, který se proti tomuto výkladu ze Strakovy akademie ostře ohradil s poznámkou, že jde přeci o peníze z rozpočtu EU.

Přestřelka kolem rezoluce přesvědčivě dokazuje, že mnohé orgány (logicky s výjimkou vlády ČR) vidí ve složité dotačně-politické rovnici jedinou chybu: premiérství Andreje Babiše. A vidí jedno jediné „řešení“ spočívající buď v důslednějším odstřihnutí od „poloukrytého“ holdingu, nebo v Babišově odchodu z vrcholné politiky. Jako by na jedné straně rovnice bylo „absolutní dobro“ v podobě dotací (ať už národních či evropských) a na straně druhé absolutní zlo, kterým je premiér propojený s mamutím agroholdingem. Samotná existence dotací přitom zůstává tabu, ty jsou naopak nadále glorifikovány.

Jistě, střet zájmů českého premiéra je evidentní snad každému člověku. Ale pokud jdeme do důsledků, opravdu podnikatelé mají mít zakázáno účastnit se aktivně politiky jen proto, že mají hypoteticky nárok na finanční podporu z veřejných zdrojů? Člověk nevlastnící firmy má být preferován jako optimální kandidát na politické funkce, zatímco majitelé firem mají být dopředu považováni za politicky nežádoucí? Vždyť takřka každý podnikatel se nějakou svou firmou může kvalifikovat do pozice příjemce dotací a současně, pokud se ocitne v politice, může se dostat do vysoké funkce a vytvořit si „dotační“ střet zájmů. V důsledném pojetí by tento přístup k problematice znamenal, že je část společnosti (podnikatelé) vyloučena z politiky.

Nejde o to dovozovat, že velcí podnikatelé, magnáti a „Andrejové Babišové“ jsou snad pro veřejný prospěch a politiku prospěšnější či vhodnější než politici-nepodnikatelé, potažmo politici-úředníci. Ale ústavně konformní závěr by měl spíše znít tak, že lidem vlastnícím (či ovládajícím) nějaké firmy nelze aktivní účast v politice zakazovat jen proto, že existují dotace, jejichž iniciátorem je jakási bruselská komise a distributorem národní přerozdělovací mašinerie. Jediným skutečně „čistým“ řešením tohoto dilematu může být jen úplné zrušení národních i evropských dotací pro firmy a podnikatele. Ruku v ruce s tím by se měly omezit pravomoci vlády tak, aby svými zásahy nemohla zvýhodňovat konkrétní podniky či konkrétní odvětví byznysu; stejně tak by vlády měly mít zakázáno škodit konkrétním podnikům či segmentům byznysu.

Jenže celá EU i národní státy jsou na přerozdělování dotací čím dál více založeny. Jejich zrušení by fatálně pozměnilo podstatu států i unie, a je tedy prakticky nemožné. Vládní kapři ani dotační úředníci natož eurounijní komisaři si vlastní rybník nevypustí… Nežijeme v morálně uvědomělém světě, kde by vlastníci firem měli tak pevné zásady, že by se sami drželi od politických funkcí a střetu zájmů dál. Žijeme v systému, který je protkán svody v podobě přístupu k neomezeným veřejným penězovodům. A tento systém bude ze své podstaty vytvářet střety zájmů nehledě na rezoluce, jež navenek bojují proti nemorálnostem. Nemluvě o tom, že dotace zřejmě přežijí tak dlouho, dokud podnikatelské prostředí na zemi úplně nezničí…

SDÍLET