Zemanovský „režim“ a sedm let destrukce. Prezident z bahna a děr vytáhl to nejhorší, krotí jej už jen soudy. Právní stát je poslední bariérou svobody. Braňme ho!

30. 11. 2020 • 17:23
KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Zaručuje sama demokracie svobodu? Ne! Bez právního státu zůstávají občanská práva jen na papíře. Pokud soudci ztrácejí nezávislost, získává vláda i v demokratické zemi nad lidmi navrch. Význam justice dokládá fakt, že zatímco s demokraticky volenými politiky si prezident Zeman dělá, co chce, u soudů jeho vševládné choutky narážejí.

Po třiceti letech pořád ještě nelze říct, že nám demokracie přešla do krve. Mnozí z nás podléhají nebezpečné iluzi, že pokud něco udělá volená většina, je její rozhodnutí automaticky správné. A komu se to nelíbí, může tak akorát mlčet. Když tento falešný postulát dovedeme ad absurdum, pak se taková „demokracie“ liší od totality pouze nominací vládců. Jakmile už někdo uchopí moc, může ji užívat dle své libovůle. Bez ohledu na názor menšiny a na svobodu jednotlivce.

Ve skutečné demokracii je svévole vlády omezována jak „horizontálně“ (tedy poměrně úzkým okruhem oblastí a témat, o nichž se rozhoduje politicky), tak zejména „vertikálně“ (občanskými a menšinovými právy a institucemi právního státu). Na to první jsme narazili v čase opoziční smlouvy, kdy zde existovala tendence „rozpínání“ politické sféry mimo narýsované teritorium, snaha dosadit všude své lidi a doslova pozřít občanskou společnost. Druhou cestu, tedy likvidaci osobní svobody, volí zemanovsko-babišovský režim.

Demokracii nelze redukovat na volby. Jinak platí výrok Olivera Cromwella: „Když zasedá parlament, nikdo si nemůže být jistý majetkem ani životem.“ Věděl, o čem mluví, sám vedl parlamentní diktaturu... Potřebujeme nejen volební právo, ale i systém vah a protivah, v němž zásadní roli hrají soudy. Útoky na liberální demokracii mají průhledný cíl – odstranit z cesty překážky v neomezeném vládnutí.

Paradoxně Miloš Zeman svojí brutalitou v podstatě napomáhá tomu, abychom si uvědomili, na čem stojí demokracie. Jeho neustálé zlostné mručení, že ti, kteří ho kritizují, nerespektují výsledek svobodných voleb, vyvolává protitlak. Je to paradoxní, protože narozdíl od zemí s nepřerušenou demokratickou tradicí u nás dosud málokdo zpochybňoval právo vítěze dělat si, „co chce“. Až když nám to hlava státu začala ustavičně předhazovat, lidi se probudili a začíná jim to připadat divné.

Menšina zkrátka má svá práva a současný prezident mimoděk napomohl k tomu, aby nám význam této premisy byl zcela jasný. Ještě výraznější je Zemanův nechtěný vliv na budování právního povědomí. Všeobecně je u nás rozšířená představa že demokratická „volená“ moc by měla mít jasně navrch nad mocí soudní. Prezidentovy neustálé absurdní eskapády, kdy jeho monarchistické chování musejí krotit právě soudci, ale občanům otevírají oči.

Spory o jmenování profesorů či neochota omluvit se za evidentní lži jsou přitom banalitami proti „převratu“, jímž Zeman v podstatě zahájil panování. Jenže jsou každému na očích a působí tak strašně trapně… Když čerstvě zvolený prezident proti vůli parlamentu jmenoval v roce 2013 vlastní „vládu odborníků“, šlo o těžký zločin proti základům republiky. Nicméně mnozí mohli mít pocit, že se jich to netýká, že jde o problém politické elity a ta že si to nakonec zaslouží. Ale i za Cromwella nejprve setnuli hlavu králi, prostý lid přišel na řadu později.

Je neuvěřitelné, jak drtivě a destruktivně za těch sedm let působí současná hlava státu na společenskou atmosféru a mocenské uspořádání České republiky.

Vinou Zemana jsme v situaci, kdy proti sobě stojí jeho bezvýhradní příznivci a ti, jimž záleží na institucích liberální demokracie – na právním státu, na občanských svobodách, na ochraně menšin, na nezávislých médiích, na obraně a bezpečnosti země, na morálce a pravdě. Je neuvěřitelné, jak drtivě a destruktivně za těch sedm let působí současná hlava státu na společenskou atmosféru a mocenské uspořádání České republiky.

Miloš Zeman vytáhl na světlo to nejhorší, co za Václava Havla přežívalo skryto v děrách a v bahně. Kdyby nás host z kosmu navštívil v roce 2000 a pak v letošním roce, musel by mít pocit, že je v jiné zemi. Ani za Václava Klause se některé věci nemohly stát. Nechal sundat vládu během předsednictví EU, ale nevyřadil parlament z vlivu na další vývoj. Zasahoval premiérům do pravomoci odvolávat ministry, ale zůstával v rámci Ústavy. Měl více sympatii k Rusku než k EU, ale nepůsobil jako Putinův agent.

Kdo nevěřil, že reálná moc hlavy státu je daleko větší, než na první pohled určuje Ústava, tomu dal Zeman jasnou odpověď. V kulisách polistopadové republiky začal tvořit de facto jiný režim, a to kombinovaným útokem na tři opěrné sloupy svobody: ústavnost, demokracii a morálku. Nejprve prolomil ústavní omezení prezidentských pravomocí a dosadil si svůj kabinet, jako by byl král. Pak svojí apriorní podporou Andreje Babiše vyřadil z činnosti parlamentarismus. A svým vlastním příkladem zbavil lidi pocitu studu za, jemně řečeno, nemravné chování.

Situace je dnes daleko horší než za opoziční smlouvy. Právě proto, že tehdy seděl na Hradě Havel a ještě platil polistopadový étos. Společnost nebyla ochotná tolerovat mocným úplně vše. Dnes už v podstatě trpně necháváme projít šílenosti, z nichž každá by tehdy vzbudila ohromnou bouři. Tehdy bylo nemyslitelné, aby prezident jmenoval do vlády člověka, který nemá čisté lustrační osvědčení. A že by hlava otevřeně kopala za zájmy našich nepřátel?

Je neuvěřitelné, že prezident tlačí na premiéra, aby odstranil šéfa BIS a dosadil nějakého proruského a pročínského poskoka, ale my už to bereme jako běžný fakt. Práh bolesti se posunul strašně vysoko. Za prezidentem – pluhem, který rozrývá bahno – povstává z postbolševické sedliny skupina lidí, kteří cítí svoji šanci, kterou by za Havla nedostali a za příští hlavy státu už (věřme) zase nedostanou.

Příští rok se ve sněmovních volbách uvidí, co ještě lidé snesou. Nebude se rozhodovat „jen“ o obsazení sněmovny. Půjde symbolicky i o referendum o Zemanovi. Voliči rozhodnou o tom, zda si udrží svou „prezidentskou většinu“ ANO, SPD a KSČM, s jejíž pomocí si prosadí, co se mu zlíbí, aniž by za to nesl odpovědnost. Navzdory Ústavě v řadě zásadních ekonomických a bezpečnostních zájmů republiky má rozhodující slovo on, ne kabinet. volby tomu můžou udělat přítrž.

Soudci o volbách nerozhodují. Ale chrání občanská práva a svobody proti demokracii vymknuté z kloubů. Rozsudky ve věci Zemanova lhaní o Ferdinandu Peroutkovi a jeho svévole při nejmenování profesorů, či zrušení vládních mimořádných opatření ukazují význam právního státu. 

Každý autoritář ví, že pokud jeho vládu nemá nic brzdit, musí ovládnout soudy. Komunisté a nacisté by nemohli budovat totalitní hrůzovládu bez povolných soudců. Strašné je, že většinou vychovaných v demokracii. V této souvislosti není divu, že Evropská unie s obavami sleduje snahy o omezování soudcovské nezávislosti v Maďarsku a Polsku. Svobodu nemůžete mít bez právního státu, byť formálně žijete v demokracii.

Pokud Zeman ztratí ve sněmovně zmíněnou většinu, může se v krajním případě stát, že ho poslanci zbaví úřadu na základě čl. 66 Ústavy, neboť není schopen vykonávat svou funkci. Pak by se Zeman třeba obrátil se stížnosti na Ústavní soud a jeho soudci by museli rozhodnout dle práva. Když demokracie jedná bezprávně, právní stát je poslední bariérou svobody.