KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Přesně před třiceti lety rozezněl americký prezident George Bush starší na Václavském náměstí kopii Zvonu svobody. Udeřil do něj třikrát a každý úder doprovodil slovy: „jednou za vaši odvahu… jednou za vaši svobodu… a jednou za vaše děti!“ Sto tisíc lidí jeho projev několikrát přerušilo nadšeným potleskem. Koho by v té euforii 17. listopadu 1990 napadlo, že za tři desetiletí padne na českou demokracii temný stín.
George Bush později o své návštěvě v Praze prohlásil: „Tehdy jsem cítil vůbec nejsilněji, jakou sílu má svoboda.“ Co by asi mohl říci o atmosféře v Česku americký prezident dnes? Nejspíš by euforii vystřídala jistá skepse, již už tehdy cítil Václav Havel, který se na přítomné davy obrátil s příznačnou otázkou: „Proč nám jde společné dílo tak těžce?“ A prorocky nabídl možné vysvětlení, zda to není tím, že „jsme podcenili dědictví minulého režimu či přecenili sebe samé“.
