Zvon svobody zmlkl. Třicet let po návštěvě prezidenta Bushe padl na českou demokracii stín

Martin Schmarcz

17. 11. 2020 • 11:15
KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Přesně před třiceti lety rozezněl americký prezident George Bush starší na Václavském náměstí kopii Zvonu svobody. Udeřil do něj třikrát a každý úder doprovodil slovy: „jednou za vaši odvahu… jednou za vaši svobodu… a jednou za vaše děti!“ Sto tisíc lidí jeho projev několikrát přerušilo nadšeným potleskem. Koho by v té euforii 17. listopadu 1990 napadlo, že za tři desetiletí padne na českou demokracii temný stín.

George Bush později o své návštěvě v Praze prohlásil: „Tehdy jsem cítil vůbec nejsilněji, jakou sílu má svoboda.“ Co by asi mohl říci o atmosféře v Česku americký prezident dnes? Nejspíš by euforii vystřídala jistá skepse, již už tehdy cítil Václav Havel, který se na přítomné davy obrátil s příznačnou otázkou: „Proč nám jde společné dílo tak těžce?“ A prorocky nabídl možné vysvětlení, zda to není tím, že „jsme podcenili dědictví minulého režimu či přecenili sebe samé“.

Po třiceti letech nezbývá než konstatovat, že náš první polistopadový prezident měl pravdu a viděl jasně. Pořád nám to se svobodou a demokracií jde ztuha a jedním z podstatných důvodů je, že jsme si neuvědomili, jakou setrvačnost má v myslích velké části národa komunistický resentiment a příliš věřili tomu, jak vše snadno zvládneme. Před sedmi lety jsme na Havlově cestě zakopli a zatím se nedokázali zvednout. V poločase pouti od totality ke svobodné společnosti nám vládnou lidé, kteří vězí v bolševismu až po uši.

Můžeme si za to sami. Co jsme si zvolili, to máme. Přitom od historicky první návštěvy prezidenta USA se mnohé zásadním způsobem změnilo k lepšímu. Tenkrát jsme ještě formálně zůstávali členy Varšavské smlouvy, dnes jsme pevně ukotveni v Severoatlantické alianci. Na konci roku 1990 jsme pořád patřili do RVHP, nyní těžíme z členství v Evropské unii. Neměli jsme dobudované instituce demokratického právního státu a nyní je máme. Před třiceti lety kapitalismus dělal první krůčky, nyní jsme plně tržní ekonomikou.

Je třeba uznat, že Česká republika prošla obrovskou pozitivní proměnou. Ale jak jsme se za ty tři dekády změnili my, její občané? Zdá se mi, že jediné, co se opravdu výrazně zlepšilo, je, že jsme zbohatli. Hrubý domácí produkt se zvedl na šestinásobek, v indexu lidského rozvoje, tedy v kvalitě života, jsme na 13. místě na světě, komunismem vybydlená města a obce jsou vesměs opravené a je na nich vidět prosperita země. Zde všude se událo mnoho dobrého. Co však naše mysl, náš vztah k druhým, naše oddanost svobodě?

Co opravdu odlišuje svobodnou společnost od nesvobodné, nejsou instituce ani bohatství, ale hodnoty, v něž lidé věří a jež se promítají do jejich jednání, zejména do vztahů k jiným lidem. Není přitom třeba složitých sociologických a politologických rozborů, stačí nám dva prosté postuláty: „zákon dobré vůle“ a „zákon otevřené mysli“. Tam, kde lidé od druhých očekávají spíše pomoc a pochopení než podezíravost a nedůvěru, kde si vždy vyslechnou názor druhého a jsou ochotni si případně opravit ten svůj, tam se dobře žije.

V tomto jsme se za třicet let nepohnuli skoro ani o píď. Spíše naopak. Výtku Václava Havla, že se u nás šíří „nevraživost, zlovolnost, řevnivost, vzájemné osočování a závist“, kterou mířil na politickou sféru, můžeme nyní v mnohém vztáhnout i na chování lidí k lidem. Jsme rozděleni hlubokými zákopy, nenávidíme souseda, který volí jinak než my, spoluobčana patřícího k jiné generaci, ignorujeme názory lidí z jiné bubliny, válčíme spolu a udáváme se. V životní úrovni západní země rychle doháníme, v životních postojích nikoli.

Nejde o maličkost. Svoboda, právo a bohatství mají svůj původ v morálce, v tom jak se každý z nás chová k bližním, jak si cení pravdy a rozumového přístupu, zda dokáže podřídit své emoce faktům. Havel se před třiceti lety ptal: „Proč naše politické ovzduší je otravováno jedem demagogie a politické národnostní i rasové nesnášenlivosti?“ Je to dnes lepší? Nebo ještě horší? Neplatí snad stále jeho slova, „že se v naší společnosti rychle šíří nespokojenost, nervozita, nejistota, netrpělivost a zklamání“?

Tenkrát se mohlo zdát, že za všemi problémy stojí krátká doba od pádu totalitního režimu. Po třiceti letech si můžeme stěžovat jen sami na sebe. Jak to, že pořád a ještě více platí na naše představitele Havlova slova: „Zkusme si uvědomit, jaké asi obrysy má naše často až provinciálně zabedněné počínání v očích civilizovaného světa“? Náš první prezident nakonec vyvodil z kritiky poměrů pozitivní závěr. Netrpělivost a nervozitu lidí označil za pochopitelné a řekl, že mohou vytvořit tlak, který si vynutí zlepšení poměrů.

Tuším, že tato změna k lepšímu – nebo spíše návrat k tomu dobrému – už je doslova za rohem. Přeci jen je zde jedna nová společenská síla, kterou jsme tenkrát neměli. Máme celou generaci, která vyrostla ve svobodě. Tato země bude brzo její. S totalitou ji neváže nic a není pro ni problém dodržovat „zákon dobré vůle“ a „zákon otevřené mysli“. To, co nás staré často bolí a stojí mnohé přemáhání, je pro ně stejně přirozené jako volné cestování po Evropě a znalost cizích jazyků.

Z ohromné atmosféry, která přesně před třiceti lety provázela Bushovo trojí vyzvánění, si připomeňme pocit z třetího úderu. Svobodu máme, a za tu snad zvonit nemusíme. Odvahu z listopadu 1989 mnozí z nás bohužel ztratili pod tíhou všednosti. Ale zazvonění „za vaše děti“, ze kterého jsem už tenkrát měl husí kůži, zapůsobilo jako proroctví dobré sudičky. Vyrostly, mají volební právo a budou to ony, kdo definitivně zakroutí krkem bolševikovi, jehož manýry se vrátily k moci spolu s nynějším prezidentem a premiérem.

Je dobré připomenout si, co 17. listopadu 1989 říkali prezidenti Václav Havel a George Bush. A stejně tak se hodí rozpomenout na slova Bushova předchůdce Ronalda Reagana: „Svoboda není nikdy dál od zániku než jednu generaci“. Ano, uběhlo čtvrt století, tedy zhruba doba jedné generace od porážky komunismu, kdy nám totalita vrátila úder a naše svoboda se ocitla na pokraji záhuby. Nyní je čas, aby si ji mladí znovu vybojovali. Na rozdíl od nás kvůli tomu nemusejí nutně vyjít do ulic. Stačí jim volební lístek.

Předlistopadové generace jsou rozdělené. Polovina z nás si nade vše cení svobody, polovina se jí cítí být poražena. Nové pokolení může být „rozdílovým hráčem“, jazýčkem na vahách, který zvrátí rovnováhu ve prospěch svobodné společnosti. Je jich na to dost. Jeden a půl milionů hlasů dokáže přinést změnu, pokud je mladí využijí. Na českou demokracii padl stín. Ale ne temnota. Věřím, že mladí to příští rok u voleb pořádně „rozsvítí“.

SDÍLET