KOMENTÁŘ PETERA RENDEKA | Tajné financování antisystémových stran fungovalo již v dobách studené války a dodnes jej Rusko využívá ke zpochybnění demokracie v Evropě. Archivy odhalují, jak se politika a šedá ekonomika prolínají častěji, než si mnozí chtějí připustit. Jaké metody využívaly tajné služby a kdo tahá za nitky ve vlivových operacích?
V lednu 2025 uvalily USA sankce na švýcarského advokáta Fabia Delca kvůli praní ruských peněz. Delcovy firmy stály i za financováním politické strany SPO – Zemanovci, která od něj obdržela více než polovinu darů.
Ruskou stopu v platbách lze prokázat i v případě německé AfD nebo francouzského populistického Národního shromáždění. Historicky Sovětský svaz tento nástroj využíval proti svobodnému světu pod zástěrkou boje proti kapitalismu.
Rovněž Španělsko v poslední době zaznamenalo enormní nárůst ruských vlivových operací. Jejich hlavní cíle jsou zaměřeny na zničení důvěryhodnosti španělské demokracie i evropských institucí.
Ruské zločinecké komunity jsou hluboce integrované do mocenských a bezpečnostních struktur ruského (sovětského) režimu a ve Španělsku pobývají nepřetržitě od začátku 90. let 20. století. A zdá se, že mezi důležitý faktor pro volbu této země patřil i pozitivní obraz Španělska v ruské kolektivní historické paměti.
Občanská válka ve Španělsku zanechala poměrně výraznou stopu i v Československu. Řada dobrovolníků – interbrigadistů se po únoru 1948 dočkala významných pozic v komunistickém bezpečnostním aparátu.
Pouto se španělskými soudruhy bylo dlouhodobé a v dochovaných archivech nalezneme i případ z osmdesátých let, kdy KSČ – bezesporu se souhlasem Moskvy – tajně financovala soudruhy ve Španělsku prostřednictvím podniku zahraničního obchodu.
Koospol – potraviny za miliardu amerických dolarů
Potravinová soběstačnost v socialistickém Československu byla chiméra a ani „úspěšná“ kolektivizace problémy nevyřešila. V říjnu 1964 StB v informaci stranickému vedení potvrzuje vážnost situace v národním hospodářství.
Narychlo svolaný aktiv ekonomických a obchodních ředitelů státních podniků řeší mimo jiné neuspokojivý stav v zemědělství, kde „za poslední 4 roky stouply investice o 25%, naproti tomu zemědělská produkce klesla při současném růstu příjmu zemědělců… Během IV. pětiletého plánu se očekává dovoz obilí ve výši 4,5 mil. tun a to opět z vyspělých KS (kapitalistických států – pozn. aut.)...“.
Hlavním úkolem pro dovoz obilí bylo zajistit dostatek deviz na jejich nákup. Tento úkol se má realizovat přes vývoz strojírenských produktů do kapitalistických) zemí. Zde nastává další problém, jestli „...se podaří převést strojírenské fondy z dodávek pro SSSR na fondy KS z toho důvodu, že to, co bylo přijatelné pro SSSR, nebude patrně možno realizovat na trhu KS, kde to bude zboží neprodejné.“ Aktiv ředitelů si rovněž klade otázku: „Jak vysvětlit dělníkům nutnost zvýšeného úsilí pro zajištění dovozu obilí, když vidí na polích nesklizené obilí vlastní.“
Po únoru 1948 měl monopol na dovoz a vývoz potravinářských a zemědělských produktů v socialistickém Československu podnik Koospol, od roku 1953 podnik zahraničního obchodu (PZO). V sedmdesátých letech obhospodařuje síť dva a půl tisíc partnerů ze sto zemí. Společnosti z kapitalistické ciziny, které chtějí dělat lukrativní obchod s ČSSR, musí bojovat o přízeň referentů různými dary a úplatky.
Touha po západním zboží a tvrdé měně je mezi soudruhy z PZO mnohem silnější než „socialistická zákonnost“. Například v roce 1986 hlásí celní správa z jedné prohlídky obchodních cestujících větší obnosy valut u dvou Švýcarů, kteří do PZO Strojimport vezli čokolády a 11 lahví whisky u obchodníka do PZO Technoexport 5ks švýcarských nožíků, další obchodník vezl do PZO Kovo 3kg banánů a obchodník na jednání s PZO Omnipol vezl 2 láhve koňaku atd.
Tyto „neškodné“ dary bylo poměrně snadné dokumentovat a dle vnitropodnikových směrnic je dokonce možné – po patřičném zaevidování – i přijímat. Skutečné obchody i s úplatky se ovšem nedělaly za jednacím stolem v podniku, nýbrž v zákulisí pohostinských a restauračních zařízení, mimo zápis a beze svědků.
Jedním z prvních ředitelů PZO Koospol byl „dělnický kádr“ Jan Poula, od roku 1945 člen KSČ a v letech 1956–1969 náměstek ministra zahraničního obchodu (MZO). Od jeho pracovního zařazení v Londýně po udání agentem Karlem Zbytkem (agent Light) na něj začala StB získávat poznatky (akce Trhovec) a na základě dalších zdrojů prověřila, že „Poula je necharakterní a nemorální člověk, který se nechává nezakrytě uplácet zahraničními obchodníky dary, penězi, tuzexovými bony a který vede nemorální život (flámy, děvčata a kompromituje se tak značně i před obchodníky z kapitalistických států). Nemorální způsob jeho osobního života je na pracovišti u vedení MZO všeobecně znám.“ V roce 1970 byl Jan Poula vyloučen z KSČ a odvolán z funkce obchodního rady v SRN.
V letech 1968 a 1969 je podnik v sektorové soutěži „vyhodnocen jako držitel Rudého praporu MZO“. V sedmdesátých letech se po vyhazovu Pouly stává jeho generálním ředitelem podniku Ladislav Malý, později vyznamenaný Řádem práce „za celoživotní práci v zahraničním obchodě“. Do KSČ vstoupil už v roce 1945 a od roku 1952 je rovněž spolehlivým spolupracovníkem StB (kr. jméno Melichar).
Po požáru Veletržního paláce v roce 1974, kde sídlila většina podniků PPZO, se Koospol přestěhoval do nové budovy na Leninově třídě (dnešní Evropská). Jeho roční obrat dle informací z Rudého Práva činil cca jednu miliardu amerických dolarů, což představovalo přibližně jednu devítinu celkového zahraničního obchodu ČSSR.
