Po trojici slavných Armstrongů (muzikant Louis, astronaut Neil a cyklista Lance), po charismatickém gangsterovi Benjaminovi „Bugsym“ Sieglovi a po českém rodákovi Antonínovi Josefu Čermákovi, jenž se stal přítelem prezidenta USA Franklina D. Roosevelta a starostou Chicaga, si dnes budeme povídat o dalším americkém hrdinovi. A protože jsme u písmene D, není to nikdo jiný než Walt Disney, jedna z největších legend amerického filmu – muž, jehož jméno nese dodnes televizní, filmová a multimediální korporace, The Walt Disney Company, která vykazuje rok co rok příjmy v řádu několika desítek miliard dolarů. Tak se pojďme na pozoruhodný život Walta Disneyho podívat podrobněji.
Sněhurka a její trpaslíci v jičínském kině Svět
Když se dnes po více než padesáti letech ohlížím za svým dětstvím, uvědomuji si, mimo jiné, které filmy jsem jako malý kluk viděli v kině v doprovodu svých rodičů, prarodičů nebo starších přátel – jak to na „stříbrném plátně“ v nostalgickém snímku Bio ráj z roku 1988 s Philipem Noiretem v hlavní roli zachytil italský režisér Giuseppe Tornatore.
V mém případě byl jedním z prvních „iniciačních“ filmových zážitků snímek Sněhurka a sedm trpaslíků (Snow White and the Seven Dwarfs; 1937;) Walta Disneyho, který se v Čechách poprvé promítal již na konci třicátých let minulého století, tedy krátce po uvedení v Americe, a který byl v roce 1970 nově nadabován pro další generaci malých i velkých diváků.
Osobně mám za to, že mi mohlo být tak pět, šest, možná sedm let, čili někdy v letech 1970–1972, když mě na film („na trpaslíky“, jak jsme tehdy říkali) vzala babička do jičínského kina Svět (dnešní geniálně zrekonstruovaný Biograf Český ráj).
Právě tehdy jsem, dost možná, propadl kouzlu filmu obecně, atmosféře ztemnělých sálů, paprsků světla z promítačovy kabiny, právě to jsou moje nejranější „vzpomínky na hvězdný prach“, řečeno s milovaným Woodym Allenem „vzpomínky, na které nejde zapomenout“, stejně jako na jména trpaslíků (Brumla [v prvním dabingu Rejpal], Hopla [Štístko], Doktor [Prófa], Kejchal [Kejchal], Klimba [Dřímal], Stydlík [Stydlín] a Šmudla [Šmudla]) v již zmíněném novém českém kongeniálním dabingu; kde jsou ty časy...
Tehdy jsem samozřejmě jméno Walta Disneyho ještě neznal, stejně jako ani jeho fascinující životní příběh. A už vůbec jsem nevěděl o četných peripetiích, které natáčení Sněhurky a sedmi trpaslíků provázely – mnozí „lidé od filmu“ i novináři totiž byli vzhledem k unikátnosti až „revolučnosti“ projektu („filmový svět“ do to doby nikdy nic takového neviděl/nezažil), délce natáčení (tři roky) a nákladům (tři milióny dolarů) hodně skeptičtí.
Walt Disney nicméně vytrval a výsledkem byl kolosální celosvětový úspěch. Hlavní režisér, newjerseyský rodák David Dodd Hand (1900–1986), sice zůstal ve stínu majitele studií a producenta Disneyho, filmoví fandové ale jeho jméno znají dobře. Stejně tak je dobře znám i unikátní způsob, jakým film ocenila Americká akademie – snímek získal kromě jedné velké oscarové sošky (Sněhurka) i sedm malých (trpaslíci) a jeho sláva se „dotýkala hvězd“.
Zejména děti (ale i jejich rodiče) na celém světě byly doslova nadšené, filmové postavičky, primárně trpaslíci, totiž byly „jako živé“, naprosto nezaměnitelné (div ne archetypální), děj navíc provázela vynikající hudba – „chytlavé písničky“, které si zpívali prckové jak za „velkou louží“, tak i v prvorepublikovém a posléze komunistickém, respektive normalizačním Československu...
Rodinné kořeny a počátky budoucího „amerického snu“
Kdo byl oním mužem, jenž za světovým úspěchem nejen Sněhurky a sedmi trpaslíků stál? Walter Elias „Walt“ Disney (1901–1966) se narodil v severoamerickém Chicagu na začátku prosince 1901, tedy ještě v časech před zrozením filmu, jak jej známe dnes.
Jeho předkové z otcovy strany pocházeli z Irska, rodinné kořeny ale sahaly až do normanské Francie (odtud také pocházelo jeho jméno: d’Isigny → Disney). Tatínek Elias sice snil o tom, že zbohatne jako zlatokop, po neúspěchu se ale živil jako zaměstnanec Union Pacific Railroad a poté jako farmář ve státě Missouri.
A právě tady, na farmě v Marceline, v „železničním městečku“ na trati z Chicaga do Santa Fe, vznikla Waltova láska či spíše posedlost malováním. Kam až malého tichého kluka dovede, nemohl tehdy nikdo ani v náznaku tušit.
Po přestěhování do Kansas City v roce 1911 se Disney spřátelil se spolužákem Walterem Pfeifferem (1901–1976; kluci byli přezdívaní „dva Waltové“ – The Two Walts“), jehož rodiče hráli v divadle a v kabaretu a byli ve všech ohledech „posedlí“ jevištěm či – obecně řečeno – kumštem, což se v případě kamaráda jejich syna neminulo účinkem.
Po dalším přestěhování, opět do Chicaga (jak americké!), už nebylo o Waltově životním směřování pochyb. Ve škole se stal karikaturistou časopisu a současně navštěvoval místní akademii výtvarných umění (Chicago Academy of Fine Arts), založenou krátce po skončení občanské války (1861–1865) v roce 1866.
Po vstupu USA do Velké (první světové) války v roce 1917 se Walt – stejně jako řada dalších mladých mužů či spíše chlapců, kteří měli o válce falešnou, romantizovanou představu – přihlásil do armády. Byl ale shledán příliš mladým (bylo mu patnáct!), a když se mu nakonec, podobně jako například Ernestu Hemingwayovi, podařilo stát se „alespoň“ řidičem sanitky Červeného kříže a nastoupit ve Francii pořádně ke službě, bylo podepsáno (11. listopadu 1918) příměří a „nešťastná válka“ skončila.
Po podpisu příměří se Disney vrátil do Ameriky a po několika nejistých měsících se nechal zaměstnat v Pesmen-Rubin Commercial Art Studio, v němž se stejně jako jeho nový, stejně starý kamarád Ub Iwerks (1901–1971) věnoval reklamě, z velké části pro noviny, divadla a jiné umělecké scény.
V roce 1920 spolu oba mladí snílkové založili firmu Iwerks-Disney Commercial Artists, jež sice neměla dlouhý život, i tak ale znamenala jejich vykročení do tajuplného a tehdy nového „světa filmu“. Po nesčetných zádrhelech a peripetiích, kdy o sobě Disney jako o „uměleckém tvůrci“ nejednou pochyboval, založil v roce 1921 s kamarádem a společníkem Fredem Harmanem (1902–1982) další firmu, jejímž cílem bylo vyrábět a promítat do té doby prakticky neznámou novinku – kreslené filmy (zvané Laugh-O-Grams) v kině místního podnikatele Franka L. Newmana v Kansas City.
Vzhledem k úspěchu, jaký se svými filmy měli, to nakonec nemohlo dopadnou jinak než přestěhováním do Hollywoodu, k čemuž došlo v létě 1923, navzdory skutečnosti, že hlavním centrem „kresleného filmu“ byl tehdy New York. Magická kalifornská „továrny na sny“ ale Disneyho přitahovala víc, a proto se rozhodl pro ni. Budoucnost ukázala, že udělal dobře.
