Vzpomínky na jaro 2000, kdy Josef Kreuter po takřka sedmi letech ukončil své působení v úřadu českého velvyslance při EU, ho podněcují k bilancování a k nadčasovým úvahám o evropské integraci, jejím místě a smyslu v širší světové politice. Kreuter více než dosud dává události do kontextu, všímá si souvislostí a spojnic; mimo jiné se dvakrát jako o zásadní události zmiňuje o zvolení a posléze inauguraci Vladimira Putina ruským prezidentem. Poukazuje na nedostatky v konstrukci EU a odhaluje myšlení a taktiku členských zemí, zejména vůči budoucím novým členům, a budování pozic pro rozšířenou unii, které se všichni báli, ale jako historické nutnosti už jí nemohli vzdorovat. V obou případech mu daly události dalších desetiletí za pravdu.
Je pozoruhodné, vzpomíná Kreuter, že nejdůležitější kapitoly vstupních rozhovorů byly nakonec dojednávány v gesci sociální demokracie, vůči níž byl vždy velmi skeptický. Dává nadále prostor pro negativní hodnocení ministra zahraničí Kavana a premiéra Zemana, obvykle ze strany západních politiků, ale všímá si i pozitivní role zejména vicepremiéra Mertlíka. Zajímavé jsou postřehy z fungování Černínského paláce – pro Kreutera zde po dlouhém působení na nejnáročnější „výspě“ české diplomacie v podstatě není odpovídající místo. Zůstává proto členem Teličkova vyjednávacího týmu a vzpomíná, že sám Telička měl v té době chuť z této role odejít, protože necítil dostatečnou podporu vlády. Do konce přístupových rozhovorů zbývaly ještě dlouhé dva roky.
