Viděli jsme to v televizních záběrech, na sociálních sítích a na fotografiích všichni. Paříž, Marseille, Bordeaux a další francouzská města v plamenech a v kouři a dýmu, hořící automobily, rozbité výlohy a vydrancované, vyrabované obchody. Převážně, byť nikoli výhradně potomci migrantů ze zemí Maghrebu, zejména ti ze třetí a čtvrté generace, dávali několik dní a nocí tímto způsobem najevo svůj vztek a svoji frustraci ze zabití sedmnáctiletého mladíka z jejich řad policistou. Na druhé straně, podle průzkumu veřejného mínění svalovalo na vrcholu krize až 70 % Francouzů nasazení armády. Země doslova vřela a stále ještě vře – na obou stranách – hněvem a strachem.
Jaké jsou příčiny současného stavu, zejména ty dlouhodobé? Co dělaly a dělají francouzské vlády od časů první světové války, a hlavně od tzv. alžírské krize z přelomu padesátých a šedesátých let špatně? Proč se nedařilo a nedaří primárně mladíky afrického původu z předměstí integrovat do většinové společnosti? Je to, mimo jiné, selháním, rozpadem „společenské smlouvy“ mezi imigranty a bílými Francouzi? A existuje taková „společenská smlouva“ vůbec? O tom všem v dnešním již 17. dílu podcastu Nový svět. Tak poslouchejte.
