Lidé v karanténě nevolili desetiletí, teď se ale přijímá zvláštní zákon. Celé je to špatně

Karel Havlíček

21. 08. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Před několika týdny jsem na tomto místě krátce psal o volebním právu – a musím znovu. Vláda mezitím předložila návrh zákonné úpravy zvláštních způsobů hlasování v letošních krajských a senátních volbách, teď zákonodárný sbor – Poslanecká sněmovna, Senát – a po podpisu prezidenta a vyhlášení ve Sbírce jsme z toho venku. Ten zákon a jeho důvodová zpráva, to je vám zvláštní čtení. Jako ateista jsem nikdy nebyl u zpovědi, ale z Hollywoodu (Kalifornie, tam dělají filmy) a z Neoluxoru (Václavák, tam prodávají knížky) si tu proceduru umím představit. Přiznáte se k hříchům a je vám odpuštěno za přiměřené pokání.

Až bude nějaký Velký zpovědník ukládat zákonodárcům přiměřený počet otčenášů, měl by si ovšem být vědom, že volební hřích nespočívá v tom, že vznikla snaha (korunovaná slavnou parlamentní konfesí) umožnit realizaci kardinálního politického práva těm, kteří by o ně byli podle dosavadních právních norem připraveni, neboť byli uvrženi do karantény kvůli potenciálnímu ohrožení veřejného zdraví. O podstatě toho skutečného legislativního hříchu jsem psal už nesčíslněkrát, jenže můj hlas prachobyčejného smrtelníka – jakož hlasy všech nás prachobyčejných smrtelníků – nemá fakticky žádnou sílu.

Ona podstata je dvojí:

1. Nepřijmeš zákona k řešení jednotlivosti! Nikdy nelze vybudovat osvícený (kdyby to slovo nebylo tak devastováno různými chytrými karanténami, chytrými městy a vůbec naší přechytralou dobou, řekl bych chytrý) právní řád, budeme-li se čím dál tím více utápět v kauzální legislativě podle principu: vznikl problém, přijmeme zákon. Teď jej přijmeme na letošní říjen kvůli koronaviru. Bude platit ve středu, v pátek a v sobotu. Příště (a volby mají u nás vždy své blízké „příště“) budeme volební zákon přijímat kvůli vzteklině roznášené nadměrnými populacemi hrabošů? A platit bude od čtvrtečního večera do sobotního poledne? A to že jsou zákony? Kam se poděla skutečná normativita? Kde se toulá prospektivita práva?

2. Nepřijmeš výjimek z výjimek! Goethe dobře věděl, co je ve hře, mluvil-li o šedi teorie a zeleném stromu praxe. Pravidlo – a zákony by měly být pravidly v kantovském věcném a morálním smyslu – je základ normality, výjimka je nutný vedlejší výhonek. Pravidlo je barevně neutrální, výjimka má na dnes tolik oblíbených semaforech barvu zelenou. Ale výjimka z výjimky nebezpečně rudne: Stop!

V důvodové zprávě k návrhu zákona se hovoří o tom, že „současná úprava jako jednu z překážek aktivního volebního práva stanoví omezení osobní svobody z důvodu ochrany zdraví lidu.“ Listina základních práv a svobod ovšem zdůrazňuje, že „při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“ Pokud jsme po 20 let existence stávajících volebních zákonů připouštěli, že karanténa je důvodem pro to, aby „karantéňan“ byl vyloučen z možnosti volit, prostá logika věci nabízí jen dvě možná vysvětlení: buď jsme teď právě díky zázračnému vývoji vědy přišli na to, jak „karantéňana“ zbavit jeho zdravotní nebezpečnosti pro veřejnost (to se nestalo), nebo jsme jako praví dialektici povýšili význam kvantity nad kvalitu pod heslem „Když je ‚karantéňanů‘ moc, už se s tím nemůžeme tolik mazat!“ Ano, právě to jsme učinili – slovy důvodové zprávy: „na překážku, jejímž účelem je ochrana veřejného zdraví, je nutno pohlížet i z pohledu dopadů na volby a integritu volebních výsledků.“

To je legitimní, mají-li mít volby smysl. Je to pragmatické. Nedocílíme toho ovšem vakcinací nebo jiným supermoderním medicínským způsobem, nýbrž výhradně legislativní konstrukcí. Je to ve skutečnosti stejné, jako když před 60 lety Antonín Novotný pravil, že v socialismu nemůže být přece tolik soudně stíhaných a trestaných lumpů, a legislativci ruče přispěchali s tím, že z dřívějších trestných činů nadělali přestupky. To jsme ovšem stejným způsobem mohli vyřešit už před těmi 20 lety při přijímání volebních zákonů (nebo aspoň kdykoliv během těch dvou desetiletí). Ty tři jednoduché metody (a existují i další) „objevené“ náhle tímto zákonem jsme měli vymyslet dávno. To, že jsme je nevymysleli, byla léta trvající protiústavní svévole, lenost a bohorovnost.

Zvláštní! V době, kterou otřásají různé rasové, genderové, ageové a další identitární konflikty, vypořádáme se v tichosti s dosavadní diskriminací „karantéňanů“, kteří – nepovšimnuti dosud lhostejnou většinovou společností – léta neměli volební právo. Nevím, jestli bychom neměli volat, ať někdo (kdo to má v referátu) přepíše dějiny. Ale spíš bych to ponechal na jinou příležitost. Však ona to žádná velká sláva není a zajímavější bude jistě rozepsat se o tom, kterak se vypořádat s nějakým „podstatnějším“ problémem. Třeba s těmi, kdo vybírají z popelnic jídlo a oblečení, až se i tak ctihodná instituce jako německý ústavní soud musí tím „kolosálním“ malérem zabývat. Nebo naopak se vskutku popelnicovým nápadem směřujícím by the way k tak konstitucionálnímu kroku, jakým je hrozba radikálního zásahu do soudcovských platů v době, kdy se jasně – nejen u nás – ukazuje, jak důležitý je právní stát s kvalitním soudnictvím. To jsme to na cestě k osvícenému právu dopracovali věru daleko!

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET