Malá legislativní statistika 2020: Chybí nám skutečný krizový zákon i rozpočet

Karel Havlíček

18. 12. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Když jsem se o tom před týdnem na tomto místě zmiňoval, slavili naši normotvůrci tiše a skromně pětistou položku v letošní Sbírce zákonů. Kdeže loňské sněhy jsou – během jediného týdne jich přibylo dalších 37. Mluvit o kvalitě z hlediska právní kultury nemá smysl. Předpisy roku 2020 vejdou do dějin jako lavina, která se hrne do údolí, smete vše, co jí stojí v cestě, a nezbude po ní nic než zmar. Podívejme se jen na některé její rysy. 

1. Celkem pětkrát letos muselo ministerstvo vnitra přikročit k vydání sdělení o opravě tiskových chyb ve dříve publikovaných předpisech. To je poměrně hodně (téměř 1 % položek Sbírky), více než bývalo zvykem v předchozích letech. Kuriozitou je sdělení o opravě tiskové chyby ve sdělení o opravě tiskové chyby. Pečlivost tedy není silnou stránkou aktuální normotvorby, čemuž se ovšem v tom fofru nelze divit.

2. Čtrnáctkrát se pod sbírkovým číslem skrývá akt Ústavního soudu. Ten zrušil ve třech nálezech tři části téhož ustanovení advokátního tarifu, ve dvou nálezech dvě ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, dále jedno ustanovení zákona o střetu zájmů a část jednoho ustanovení zákona o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití. 

Jinak návrhy na zrušení zákonných norem (týkající se zákona o státní sociální podpoře, zákona o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití, zákona o střetu zájmů, zákona o důchodovém pojištění, trestního zákoníku, občanského soudního řádu a soudního řádu správního) zamítl či odmítl. Krom toho zamítl návrh na zrušení jedné obecně závazné městské vyhlášky a zrušil jedno nařízení obce. To vše je ještě doplněno sdělením o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu k posuzování skutečností nebo důkazů soudu dříve neznámých v řízení o povolení obnovy trestního řízení. 

Podíl Ústavního soudu na letošní Sbírce zákonů je tedy kvantitativně relativně vysoký (blíží se ke 3 % celkového počtu položek), ale obsahově nepříliš rozsáhlý. Žádný z uvedených nálezů se explicitně netýká toho podstatného, co výrazně formuje podobu letošního „práva“ (omlouvám se, že nemohu vynechat uvozovky), totiž masivních zásahů do výsostně ústavní roviny reprezentovaných sumou krizových opatření.

3. Položek, které v záhlaví nesou hrdý název „zákon“, vyšlo letošní Sbírkou k poledni 17. prosince 2020 celkem 108 (tedy přibližně 20 % z celkového počtu). Ve skutečnosti však je to 36 zákonů bezprostředně (včetně názvu) spjatých s koronavirovou krizí – kdyby jí nebylo, nejspíš by se nikdy neobjevily, neboť jsou v drtivé většině (ne-li stoprocentně) pouze výsledkem reaktivní legislativní politiky: cosi se přihodilo, musíme přijmout zákon. 

K tomu nutno přičíst pět rozpočtových zákonů, aniž bychom měli skutečný základní zákon o státním rozpočtu. To je ryze zmetková výroba „covidového“ typu postižená ještě navíc totální politickou artritidou. Ve zbytku se nachází 10 nových zákonů (počítáme-li mezi ně i tak „zásadní“ zákonodárné počiny, jako je třeba zákon o zamezení dvojímu zdanění ve vztahu k Tchaj-wanu) a jako výraz pokračování novelizační epidemie, která nás provází celá léta, dalších 57 novel.

4. Zdaleka nejpočetnější skupinu předpisů tvoří usnesení vlády. Napočítal jsem jich 139 (a to jsem klidně mohl nějaké přehlédnout), což tvoří více než čtvrtinu všech dosavadních položek letošní Sbírky. Ponechme stranou otázku, k níž se jistě bude teorie i praxe ještě nejednou vracet, zda forma vládního usnesení (řekněme „tradičně“ považovaného za interní normativní akt) je tou nejvhodnější formou pro zásadní zásahy do práv a povinností subjektů stojících mimo státní strukturu – občanů, obchodních korporací, spolků atd. 

Osobně jsem přesvědčen, že jde o nejvýznamnější nástroj tvorby nového normativního systému, který má paraprávní povahu, a přitom aktivně ovlivňuje praktickou podobu materiálního jádra ústavy, neboť formativně působí na celý koncept základních práv člověka a občana i na dělbu moci. Definitivní odpověď na to, co se to přihodilo, nám dá budoucnost a snad ji přesvědčivě zformuluje Ústavní soud.

Předpisů máme v této zemi jak naseto (možná by se hodil i jiný, daleko expresivnější pojem). Letošní rok v souvislosti s koronavirovou krizí (a to jak s její částí faktickou, objektivní, tak i umělou – včetně aférek, které i aktuální ministr zdravotnictví spojuje s pověstným jménem docenta Chocholouška) celkem nepřekvapivě tuto sklizeň ještě významně rozmnožil. Zákon, který by systému vydávanému za parlamentní velmi slušel nejen obsahem, ale právě i formou, však překvapivě schází. A nikde po něm ani vidu, ani slechu. Mám na mysli skutečný zákon krizový, v němž by namísto obojakého ptydepe stály jedna za druhou pěkně v zástupu skutečné, perfektní a použitelné právní normy.

A teď jdu zase sledovat všechny přístupné informační zdroje, abych se dozvěděl, co za „právo“ platí zrovna v tuto hodinu a den.

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET