PESkvil. Převratný český objev má šanci změnit svět!

KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Událostmi uplynulého týdne je to konečně definitivně potvrzeno! Ministerstvem zdravotnictví zformulovaný, vládou posvěcený a s blekotavými výhradami opozice v podstatě akceptovaný systém PES byl záhy po přijetí týmiž subjekty rozcupován. Ukázalo se, jak jsem tu před týdnem napsal, že se jako právo vskutku jen tvářil, a přitom nebyl právem, nýbrž dystopickým paraprávem. Že to není vážně míněný závazný dokument, dokonce ani orientační plán, jak se dojemně snažil nabídnout resortní ministr, nýbrž paskvil. Navrhuji nově pojem PESkvil. Definice: cestovní mapa, podle které nelze dorazit k cíli, protože na každé křižovatce fouká vítr a směrovky se točí jako vrtule obnovitelných zdrojů.

Česko má zase jednou primát a na rozdíl od Prokopa Diviše nás žádný Franklin o prvenství nepřipraví. Oba základní euroatlantické právní systémy – kontinentální a anglosaský (a s nimi i ten americký hybrid, aby si v Bílém domě nevyskakovali) – byly zrušeny. To se ovšem nestalo včera, Euroatlantida na tom usilovně pracuje už několik dekád a my jsme se přičinlivě přidali. A daří se!

Současné právo je jako banjo, jehož čtyři struny – struna vlády práva, struna základních práv člověka a občana i basové struny právní přiměřenosti a přijatelnosti práva – byly dlouhá léta laděny prostě tak, že je nahluchlý ladič jen a jen napínal. Přepínáním strun akord samozřejmě nevyladíte. Nanejvýš můžete čekat, kdy přijde ten okamžik a ony prasknou.

Aktuální český příspěvek k tomuto nevídanému experimentu na první pohled není světodějný. Ale znáte to. Alexander Fleming toho pověstného rána při pohledu na zapatlanou Petriho misku také hned netelefonoval k Nobelům a nedožadoval se ceny (ostatně – kdo se toho Fleminga prosil o penicilín proti bakteriím, když my evidentně potřebujeme něco proti virům?). Buďme skromní.

Prchal jako „největší zlosyn historie“? Nenávist na sítích jen nahrává Babišovi

Zatím se nám zdařilo jen prokázat (a znovu se vracím ke svému minulému pátečnímu komentáři), že:

1. Teze, byť podepřená tvrdými (přesněji: tvrdě se tvářícími) epidemiologickými daty (v našem případě třeba: prokazatelně nakažených je tolik a tolik, hospitalizovaných s covidem-19 tolik a tolik, v těžkém stavu tolik a tolik, rizikový index je takový či makový, vývojová křivka stoupá, zplošťuje se, klesá, a tak dále) není dogma. To je skvělé: nejsme dogmatici!

2. Normativní hypotéza (když se stane to a to) nedefinuje podmínky uplatnění nějakého pravidla (normativní dispozice), jak se lidstvo po staletí domnívalo, nýbrž je jen potěmkinovskou kulisou, jíž není žádoucí věřit. Výborné: nejsme zaostalí zabedněnci!

3. Normativní dispozice (nastalo-li to, co předpokládá hypotéza, stane se právem to a to) neformuluje ve skutečnosti pravidlo chování. Jen vytváří široširý prostor, v němž můžeme popustit uzdu fantazii. Nově tedy zní: Nastalo-li to, co předpokládá hypotéza, mohli bychom udělat to, nebo bychom mohli udělat ono, eventuálně udělat to i ono, případně neudělat nic, či udělat něco úplně jiného. Vynikající: jsme plnokrevní kreativci!

4. Právní sankce jsou zbytečná věc. Toto východisko je důležité, aby se nikdo na nikoho nezlobil. Trochu se s tím ještě pereme – sporné zatím je, zda je lepší úplně na sankci zapomenout (například na postih právnické osoby), nebo zda při masovém výskytu porušení pravidel sankcionovat vskutku masově (několik desítek případů v celé republice během týdne!), což by ovšem mohlo vypadat příliš represivně. Někteří mají chuť rozdávat exemplární tresty (zatím vyzkoušeno jen u krádeže pár housek), což malinko koliduje s tím, že právo exemplární trest nezná (to by se ovšem dalo napravit). Většinou ale převažují zcela inovativní postupy, mezi nimiž se rýsují tři klasické figury. První spočívá v tom, že vysoce postavený politik prosí, zda by nebylo možno pravidla dodržovat. Druhá v tom, že týž vyhrožuje (už se dávno ukázalo, že zejména osmistá třicátá čtvrtá ostrá nóta je velmi působivá). Třetí pak v tom, že aniž bylo sebeméně využito existujících sankcí, stejný gentleman (nebo jiný či jiná) požaduje jejich zpřísnění. Bravo: jsme přísní (ba mnozí politici hlavně sami na sebe, jen jim to občas kazí paparazzi a jiní investigativci po bohu), a přitom tak lidští!

To je samozřejmě jen zjednodušený výklad převratného českého objevu, jak definitivně zničit právo. Komu se zdá malý, nechť si vzpomene na Armstronga (na toho, co poskakoval po Měsíci ve skafandru, nikoliv po Blueberry Hill s trumpetou nebo po pyrenejských silnicích na kole). Krůček pro člověka, ale velký skok pro lidstvo!

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET
sinfin.digital