Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Analýza: Čínská „kouzelná zbraň“. Pekingu získává vliv v zahraničí a doma kontroluje neposlušné

Analýza: Čínská „kouzelná zbraň“. Pekingu získává vliv v zahraničí a doma kontroluje neposlušné

V zahraničí téměř neznámá čínská organizace ovlivňuje politiky v zahraničí, získává vliv v zahraničních médiích a na univerzitách a v Číně se snaží předělat islám, buddhismus i křesťanství tak, aby vyhovovalo vládnoucí komunistické straně.

Ve středu čínského hlavního města Pekingu na ulici Fuyou stojí neoznačený 200 metrů vysoký mrakodrap hlídaný uniformovanými strážemi. Právě to je podle deníku Financial Times centrum, odkud se šíří vliv Pekingu po celém světě a to i do České republiky. Centrum toho, co si vládcové Pekingu představují jako tak zvanou „měkkou sílu.“

Co si pod tímto pojmem představit? Oproti Západu nejde o snahy získat vliv a přitažlivost prostřednictvím argumentů, kultury a na hodnotách postavené zahraniční politiky. V představách čínských vládců jde spíše o zákulisní ovlivňování médií, ekonomiky, politiků i náboženských představitelů a manipulaci s nimi. A právě k tomu slouží Pracovní oddělení Jednotné fronty se sídlem na ulici Fuyou.

Zaměstnanci tohoto úřadu vytvářejí rozsáhlé sítě spřátelených osob a někdy přímo čínských agentů doma i v zahraničí a zároveň mají na starosti zacházení s „nepřizpůsobivými menšinami“ uvnitř Číny. Působí ve více než 180 zemích celého světa a zřejmě bude mít desetitisíce nebo spíše statisíce zaměstnanců. Letos byl počet jeho personálu zvýšen o 40 tisíc lidí. Navíc už tři roky řídí Pracovní oddělení Jednotné fronty (většinou se používá zkrácené pojmenování Jednotná fronta) přímo prezident a generální tajemník vládnoucí komunistické strany Si Ťin-pching a letos svou kontrolu nad celou organizací ještě posílil. Jednotná fronta se má stát „kouzelnou zbraní,“ která mu má pomoci získat „srdce a mozky lidí“ a naplnit plán „velkého obrození čínského národa.“ Zároveň funguje Jednotná fronta podle příručky pro zaměstnance, kterou získal list Financial Times, jako „železná Velká zeď“ proti „nepřátelským silám v zahraničí“, které chtějí údajně rozdělit Čínu a zbrzdit její ekonomický rozvoj.

720p 360p
Supermoderní čínská stíhačka překvapila svět. Peking masivně zbrojí a Američané nestíhají

Dozorci, špioni a úplatkáři

Jednotnou frontu je těžké pochopit, říkají odborníci na Číní; o její jisté neuchopitelnosti se občas zmíní dokonce i čínští politici. Není to rozvědka či tajná služba, ale občas pracuje metodami tajné policie, podporuje kulturu, ale rozhodně to není organizace na podporu kultury, má spolupracovat s lidmi různých vyznání a různých národností, ale ve skutečnosti je – pokud je to možné – potlačuje a pronásleduje. Oficiálně podporuje spolupráci s cizími zeměmi, ale ve skutečnosti se snaží ovlivnit jejich politiku ve prospěch Číny všemi prostředky včetně úplatků, vypouštění falešných zpráv a podpory pročínských médií. Snad nejvíce se Jednotná fronta podobá Kominterně, sovětské meziválečné organizaci šířící sovětský vliv po světě a vysílající do něj agenty a zabijáky. Kombinované ovšem s něčím co se zase podobá československé Národní frontě, sdružení rádoby nezávislých organizací kolaborujících s komunistickou stranou. To vše navíc zkřížené se stranickým a policejním aparátem pro kontrolu menšin a náboženství.

Proti nepřátelům doma i v zahraničí
Devět odborů Pracovního oddělení Jednotné fronty: 1. Úřad pro práci s politickými stranami: Odbor, který se zabývá osmi oficiálně povolenými nekomunistickými stranami v Číně. Řídí je, vybírá jejich vedení a jejich představitele do čínského parlamentu. 2. Úřad pro menšiny a náboženství: Snaží se potlačit možný separatismus mezi 55 oficiálními čínskými národnostními menšinami a de facto je asimilovat. Speciální úřad je pak pro „práci“ s muslimy a Tibeťany. Zároveň kontroluje náboženské organizace a snaží se, aby byly loyjální komunistické straně nebo aby ji minimálně uznávaly jako nezpochybnitelnou nejvyšší moc. 3. Úřad pro Hong-kong, Macao, Tchaj-wan a zámoří: Snaží se udržet loyalitu zejména Hongkongu vůči komunistické Číně, potlačuje tamní pokusy o separatismus a pečuje o tamní propekingské představitele. Vyhledává a spolupracuje s propekingskými politiky, studenty i podnikateli na Tchaj-wanu a snaží se zabránit vyhlášení nezávislosti ostrova. „Pracuje“ se 60 miliony Číňanů žijících v zahraničí včetně toho, že se ty propekignské snaží podpořit při kandidatuře do cizích parlamentů. 4. Kádrové oddělení: Zabývá se personalistikou, ale asi působí i jako obdoba špionážní sítě. Není známo, kolik lidí v Jednotné frontě a pro ni pracuje a jaký má organizace rozpočet. 5. Ekonomické oddělení: Údajně má získávat podporu chudých lidí v Číně pro politiku strany. Zejména těch, kterým se vyhnul přínos ekonomického rozvoje a podporovat „starou revoluční základnu.“ Ve skutečnosti se ale Jednotná fronta zaměřuje spíše na bohaté podnikatele či lidi ze showbyznysu, kteří mohou posílit vliv komunistické strany doma i v zahraničí. 6. Odbor pro práci s nestraníky a intelektuály: Má získávat podporu mezi intelektuály doma i v zahraničí pro politiku komunistické strany Číny. Zdá se, že se zaměřuje na média a vlivné lidi z různých oborů, včetně vědců.

Obdobou naší Národní fronty je samotná Jednotná fronta, která je jakousi nadstavbou nad Pracovním oddělením Jednotné fronty. Tvoří ji osm nekomunistických politických stran a několik „společenských organizací“ včetně studentských spolků v zahraničí a nově také organizace propagátorů „velkého obrození čínského národa“. Vše kontroluje komunistická strana a vedoucí členové nekomunistických stran jsou zároveň i členy komunistické strany. A aby to celé bylo ještě méně přehledné, Jednotná fronta je zároveň základem Čínského lidového politického poradního shromáždění, jehož členy jsou důležití podnikatelé, náboženští představitelé, zástupci menšin a Číňanů žijících v zahraničí. Není zcela jasné, kdo koho řídí, ale zdá se, že významné osoby v poradním shromáždění se automatický stávají činiteli nebo spolupracovníky Pracovního oddělení Jednotné fronty. Pracovní oddělení Jednotné fronty pak fakticky kontroluje a řídí Jednotnou frontu, i když formálně je to naopak. Jak celý mechanismus funguje, není zcela jasné. Nedávno sice čínské úřady podle hongkongského listu South China Morning Post rozhodly, že Jednotná fronta už nebude působit v utajení ale veřejně, ale jde zřejmě spíš o otevřenost dovnitř čínské komunistické strany než navenek.

V samotné Číně je nejvíce patrné působení Jednotné fronty ve vztahu k tibetskému buddhismu a Tibeťanům jako takovým. Je to kvůli tomu, že Peking se obává i pouhé možnosti odtržení Tibetu od Číny; tibetští budhisté jsou zároveň i náboženskou menšinou, jejíž část navíc jako svého vůdce uznává dalajlamu, který sídlí v zahraničí. Čínští komunisté tak chápou Tibeťany hned jako zdroj trojího nebezpečí: národnostního separatismu, náboženství a ovlivňování ze zahraničí. Generální tajemník čínských komunistů Si Ťin-pching totiž prý bere velmi vážně „poučení“ z rozpadu východního bloku a Sovětského svazu, na němž se podílely i tamní církve i nárůst národního vědomí mezi sovětskými národnostmi. Politika Jednotné fronty má zabránit opakování něčeho takového v Číně a potlačit všechny národností i náboženské menšiny. A samozřejmě jejich napojení na zahraničí.

Novým Bohem je generální tajemník

Jednotná fronta má vychovat z Tibeťanů Číňany uznávající vládu komunistické strany i Siho osobně. Letos v létě tak například zesílila indoktrinaci buddhistických mnichů v Tibetu. Kromě toho, že mniši a mnišky musejí v klášterech absolvovat „politické vzdělávání,“ musí nyní také podstoupit speciální kursy v tibetském hlavním městě Lhase či ve východní Číně. Pro výchovu nových představených buddhistických klášterů slouží klášter a škola fungující přímo v hlavním městě Pekingu – na místě, kde se podobným způsobem snažili kdysi vychovat loajální Tibeťany čínští císaři. Cílem je omezit vliv dalajlamy v Tibetu a vychovat komunistické straně oddané tibetské buddhisty. „Je důležité, aby představitelé Jednotné fronty zlepšili své působení zejména v oblastech, jako je Tibet, kde se snaží proniknout se svým vlivem dalajlamova klika,“ prohlásil Ču Wej-čchün, bývalý zástupce šéfa Jednotné fronty citovaný čínským listem Global Times patřícím vládnoucí komunistické straně.

Pracovníci Jednotné fronty byli také pověřeni výběrem nástupce současného dalajlamy. Pomohli vytvořit seznam 1300 komunisty odsouhlasených „žijících Buddhů“, ze kterých se má vybírat nový dalajlama až zemře současný 14. dalajlama, uvádí list The Financial Times. Podle tibetského buddhismu se totiž dalajlama po smrti reinkarnuje, znovuzrodí. Náboženští představitelé zjistí, kdo je znovuzrozeným dalajlámou a uvedou ho do úřadu. „Reinkarnace musí být schválena čínskou centrální vládou,“ uvádí ovšem prohlášení Jednotné fronty. Dalajlama musí být z Číny a respektovat vládu komunistické strany i její kontrolu náboženství. „Nesmíme v žádném případě připustit, aby jakákoliv zahraniční náboženská skupina nebo jednotlivec měli vliv na náboženství v naší zemi,“ uvádí se v příručce pro pracovníky Jednotné fronty.

CITICCITICautor: Info.cz

Jednotná fronta chce také omezit napojení křesťanských protestantských církví na zahraničí a hlavně omezit vliv papeže na čínské katolíky. Právě zástupci Jednotné fronty jsou těmi, kteří jednají s Vatikánem o jmenování nových biskupů a činnosti katolické církve v Číně. Požadují, aby Vatikán jmenoval jen Pekingem schválené biskupy a de facto rozpustil podzemní katolickou církev v Číně. Pokus vytvořit kolaborantskou prokomunistickou katolickou církev totiž nebyl tak úspěšný, jak si čínští úředníci představovali, a stále existuje i podzemní církev věrná papeži.

Zatím nejdál zřejmě hodlají zaměstnanci Pracovního oddělení Jednotné fronty zajít s islámem, který chtějí rychle „přizpůsobit socialistické společnosti“. V muslimských oblastech Číny jsou konfiskovány i dříve povolené náboženské texty včetně Koránu a zdá se, že straničtí funkcionáři by rádi vytvořili jejich speciální revidovanou verzi, která by byla v souladu s cíli komunistické strany. Vyznavači všech náboženství mají mít víru v souladu s ideologií komunistické strany a mají se „počínštit,“ jak to na posledním sjezdu komunistické strany Číny požadoval prezident a zároveň generální tajemník čínských komunistů Si Ťin-pching. Podle serveru The Diplomat se mají „přizpůsobit“ náboženští představitelé, u významných náboženských staveb mají vlát čínské vlajky, a „počínštit“ se má i jejich architektura. Představitelé Jednotné fronty mluví o tom, že „základní svoboda náboženství se nezmění,“ ale v náboženstvích bude potřeba provést i teologické změny a musí se „vymanit ze sevření tradic“ a „modernizovat se“.

Jednotná fronta od Mao Ce-tunga po současnost
Je to naše kouzelná zbraň, řekl kdysi Mao Ce-tung o organizaci Jednotná fronta a po něm to opakoval i současný prezident a generální tajemník komunistické strany Číny Si Ťin-pching. Pro Maa byla Jednotná fronta jedním z nástrojů, vedle armády a leninistické komunistické strany, jednou ze tří „kouzelných zbraní“, která mu pomohla porazit čínské nacionalisty ze strany Kuomintang a vyhrát čínsku občanskou válku. Jednotná fronta měla spojit síly Čínské komunistické strany a Kuomintangu nejprve proti generálům ovládajícím části Číny ve dvacátých letech dvacátého století a později proti Japoncům, kteří napadli Čínu ve třicátých letech. Zároveň byla ovšem v Maově pojetí organizací, která měla přesvědčit část nekomunistů ke spolupráci s komunisty a rozložit nekomunistické strany a organizace. Podle Si Ťin-pchinga je Jednotná fronta „kouzelnou zbraní“, která má pomoci „obrození čínského národa“ a zlepšit jeho postavení ve světě. Si chce jejím prostřednictvím posílit čínský vliv v zahraničí a kontrolovat Číňany, kteří studují či podnikají mimo svoji vlast. Zároveň má změnit náboženství vyznávaná v Číně na organizace, na které nemají vliv lidé ze zahraničí, třeba na katolíky papež či na tibetské buddhisty dalajlama, a které jsou „čínské“ a dbající pokynů komunistické strany.

Zároveň roste i tlak na národnostní menšiny, které se mají přizpůsobit a asimilovat se. Postupně mizí výuka ve dvou jazycích, národnostní a oficiální mandarínštině, a je nahrazována mandarínskou čínštinou. V čínském Sin-ťiangu je Jednotná fronta navíc přímo odpovědná za boj proti ujgurskému separatismu. Jde zřejmě o jeden z kanálů, kterými je přímo z centra řízena indoktrinace Ujgurů a jejich „převýchova“. Tu provádějí státní zaměstnanci ve střediscích, které často fungují de facto jako vězení. Jak to probíhá, popsali nedávno někteří „převychovávaní“ kanadskému listu The Globe and Mail: podobá se „převýchově“ za Maovy Kulturní revoluce v šedesátých letech minulého století a spočívá mimo jiné v neustálém opakování frází oslavujících čínského prezidenta Si Ťin-pchinga a komunistickou stranu. Ti mají fakticky nahradit Boha i rodinu. Jako nepřátelé jsou přitom označováni všichni cizinci, kapitalismus, Spojené státy a také věřící lidé. Výsledky se prý už dostavily. Ujgurové i v běžném hovoru mimo převýchovná centra používají místo dosud běžného slova inšálláh, tedy dá-li Bůh, sousloví dá-li (komunistická) strana, uvádí kanadský list.

Vyváženost médií po čínsku

Největší obavy na Západě vzbuzuje působení Jednotné fronty v zahraničí. Organizace se totiž věnuje nejen šíření dobrého jména Číny, jak tvrdí, ale také kontrole čínské diaspory, ovlivňování zahraničních médií, vytváření Pekingu nakloněných organizací a v neposlední řadě získávání politického vlivu a nakonec i špionáži. V Austrálii před pár dny kvůli tomu, že se Čína snaží ovlivňovat australskou politiku, přijal tamní parlament nové zákony trestající krádež obchodního tajemství pro cizí vládu či skryté ovlivňování politiky placené cizí vládou. V americkém Senátu zase projednávají zákonodárci návrh zákona o protiopatřeních proti vlivu Číny a čínské komunistické strany v USA. Nový zákon má mimo jiné přitáhnout pozornost ke snahám Pekingu ovlivňovat americká média, vysoké školy a další vzdělávací instituce a americká vláda má podle něj připravit veřejnou zprávu o čínském vlivu a postoji vlády k němu.

720p 360p
Policejní stát, který se vymknul kontrole: Lidé tu mizí po tisících, k zatčení stačí plnovous

Peking se při šíření svého vlivu často opírá o Číňany či občany cizích zemí s čínskými kořeny. Jak uvádí ve svých článcích novozélandská specialistka na čínskou politiku Anne-Marie Bradyová z University of Canterbury, lidé z Pracovního oddělení Jednotné fronty přitom často vystupují pod diplomatickým krytím a spolupracují s čínskými tajnými službami včetně vojenské rozvědky. Pořádají různá setkání krajanů, nabízejí stipendia i pomoc, pomáhají vytvářet různé zájmové organizace. Kromě ovlivňování lidí s čínskými kořeny či Číňanů v zahraničí je ale Peking také sleduje, aby mohl zakročit proti neposlušným či proti jejich rodinám. Například letos byl ve Švédsku zadržen člověk podezřelý z toho, že dodával čínským představitelům v Polsku a Finsku informace o Tibeťanech žijících v exilu v Evropě. K podávání informací o etnických Číňanech a bývalých či současných občanech Čínské lidové republiky slouží i místní pročínští aktivisté, Peking verbuje i novináře z evropských zemí včetně střední Evropy. Cheng Yonglin, bývalý čínský diplomat, který sloužil na čínském konzulátu v australském Sydney a nakonec požádal v Austrálii o politický azyl, popsal pro Radio Free Asia, jak čínská vláda využívá čínské studenty v zahraničí jako stranické informátory. Na jednu stranu na ně tlačí, například vyhrožuje jejich příbuzným, na druhou stranu jim nabízí různé výhody nebo peníze.

V poslední době se ale Peking zaměřil i na nečínské akademiky a média. Snaží se navázat spolupráci se zahraničními vysokými školami, sponzorovat například profesorská místa na západních univerzitách a dostat svůj „pohled na věc“ do západních médií. V českých i některých západních médiích se objevily komerční přílohy oslavující Čínu, které jsou občas těžko rozeznatelné od redakčního obsahu. Propekingské organizace také sponzorují zpravodajství o Číně. V USA například sponzoruje některá vysvětlovací videa na serveru Vox hongkongská nezisková organizace Chine-United States Exchange Foundation. Podle listu Washington Post je přitom šéf této nadace napojen na Jednotnou frontu – prostřednictvím Čínského lidového poradního shromáždění, kde je místopředsedou. Vznikají i pročínské think-tanky či různé zájmové organizace. Podle australského odborníka na Čínu Gerryho Groota think-tank z The Jamestown Foundation využívá Jednotná fronta toho, že média v demokratických zemích hledají „tak zvanou vyváženost“ a chtějí mít různé hlasy. Groot to uvádí na australském příkladu přístupu zpravodajství o čínských muslimech, kde média kvůli „vyváženosti“ vůči vyjádření odpůrců čínského komunistického režimu citují propekingská vyjádření různých organizací vytvořených či řízených Jednotnou frontou.

Komu Peking vybírá poslance

Vedení Jednotné fronty ale hlavně touží ovlivňovat politiku cizích zemí a to nejlépe prostřednictvím pročínských poslanců či dokonce ministrů. V příručce pro pracovníky Pracovního oddělení Jednotné fronty, kterou získal list Financial Times, se uvádí jako jeden z příkladů úspěchu této organizace to, že ve volbách v kanadském Torontu bylo v roce 2003 zvoleno šest z 25 kandidátů čínského původu a v roce 2006 dokonce 25 ze 44. Peking tyto zastupitele považuje za osoby, které budou prosazovat jeho vliv a pohled na svět. Ještě úspěšnější byl v tomto ohledu zřejmě donedávna Peking v Austrálii a na Novém Zélandu. Novozélandské tajné služby prošetřují styky poslance tamního parlamentu Jian Yanga s čínskými komunisty, vojáky a špiony a podle Petra Mattise z think-taku Jamestown Foundation je ve spojení s Jednotnou frontou největší sponzor vládní novozélandské Labour Party. Čína se snaží ovlivnit i australskou politiku, uvádí tajná zpráva vypracovaná před dvěma lety pro australského premiéra Malcolma Turnbulla.

Podle letos publikované knihy australského profesora Cliva Hamiltona přednášejícího etiku na Charles Sturt University mají obě největší australské politické strany sponzory, kteří jsou napojeni na Peking. Hamilton poukazuje na případ australského senátora Sama Dastyariho, který byl nucen odejít z politiky poté, co se zjistilo, že dostával peníze od sponzorů napojených na Peking. Dastyari zastával pročínská stanoviska a dokonce varoval jednoho z čínských sponzorů, že ho zřejmě odposlouchává australská tajná služba. Hamilton dokonce tvrdí, že Austrálie a Nový Zéland jsou testovacím polem pro čínské postupy, jak dosáhnout dominance nad Západem. Na první pohled je to poněkud fantastické tvrzení a také se v Austrálii objevili mnozí jeho kritici. Jenže další recenzenti naopak poukazují na to, že Hamilton jen použil většinou veřejně dostupné zdroje, jeho závěry jsou logické a Čína se skutečně snaží šířit svůj vliv dále, mimo jiné i do Evropy.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718