„Jsme laboratoří zeměkoule.“ České vědce na Špicberkách odřízla pandemie od světa | info.cz

Články odjinud

„Jsme laboratoří zeměkoule.“ České vědce na Špicberkách odřízla pandemie od světa

Špicberky je jednou z mála oblastí na světě, kde se zatím neobjevil ani jeden případ nákazy novým koronavirem. Podle českého biologa Jakuba Žárského, který na soustroví žije s pětičlennou rodinou, však obyvatelé musí počítat s tím, že se dlouhé měsíce vůbec nepodívají na pevninu. Pandemie totiž polární oblasti doslova odřízla od světa. A to zřejmě nadlouho.

Jakub Žárský se pomalu smiřuje s tím, že pro něj, jeho manželkou i jejich tři děti, se souostroví stane nepřetržitým domovem na mnohem delší dobu, než všichni původně očekávali. Důvod je jednoduchý. „Mohu sice s rodinou teoreticky odletět, ovšem to by znamenalo, že návrat na Špicberky může být se všemi karanténami velmi komplikovaný. A nechce se nám v tomto směru podstupovat zbytečné riziko,“ uvedl Žárský v telefonickém rozhovoru pro INFO.CZ. Podobně je na tom podle něj i řada dalších obyvatel či rezidentů na souostroví.

I když totiž Špicberky zatím nehlásí ani jednoho nakaženého, přece je pandemie zasáhla. „Jakmile začalo přibývat potvrzených infekcí v pevninském Norsku, jeden čas jich bylo dokonce nejvíc v Evropě, vláda vyhlásila karanténní opatření pro celé území státu, včetně soustroví Špicberky,“ uvedl Žárský. Celkem 2500 obyvatel arktických ostrovů, ležících 600 kilometrů severně od nejbližší pevniny, se tak dostalo do zvláštní situace. Ačkoliv se u nich žádná nákaza nevyskytovala a obyvatelé o ní slyšeli pouze z televize, zavřely se na ostrovech školy i školky, omezilo se shlukování lidí a především se souostroví naprosto uzavřelo před světem.

To se podle Žárského mnoha obyvatelům nelíbilo, ovšem nakonec se ukázalo, že právě tento nechtěný a zřejmě i světově unikátní experiment se zavedením karantény ještě před příchodem nákazy se Špicberkům vyplatil. Koronavirus zatím u nikoho z obyvatel testy neodhalily. Odvrácenou stránkou tohoto úspěchu ale zůstala totální izolace ostrovů a prakticky okamžitý krach celé větve ekonomiky žijící z turismu.

Území zvláštní ochrany

„Odletěli studenti místní univerzity, takže tady zbylo zřejmě méně než 2000 lidí. Dostanou se k nám jen rezidenti souostroví nebo lidé s pověřením norských úřadů a všechny čeká povinná čtrnáctidenní karanténa,“ uvádí Žárský, který se zabývá výzkumem mikrobů v zaledněných oblastech Arktidy. Jeho žena na Špicberkách pracuje v rámci mezinárodního výzkumného projektu jako kulturní antropoložka. Na souostroví jsou zhruba rok, z toho byli ale měsíc na pevnině.

Pokud by se nyní i se třemi dětmi ve věku 2, 4 a 6 let rozhodli souostroví opustit a povedlo by se jim to, museli by počítat se čtrnáctidenní karanténou v Norsku a poté i v Česku, což by jejich zaměstnání na dlouho přerušilo. Navíc by ale ani tak neměli vzhledem ke stále se měnícím opatřením jistotu, že se k práci na Špicberkách budou moci vrátit. Nejen Norsko, ale i všechny další státy s územím v Arktidě totiž své polární destinace právem vyhlásily za oblast zvláštní ochrany. A to z jednoduchého důvodu.

„Na Špicberkách sice máme nemocnici, ovšem jsou v ní na 2000 obyvatel asi 4 lůžka. Obrovský problém by byl ale nedostatek kvalifikovaného personálu,“ říká Žárský. Pokud by se na souostroví začal podle něj rychle šířit koronavirus, nikdo si nedovede představit, jak by si místní omezený zdravotnický systém s nemocnými poradil. I přesun nemocných na pevninu by byl při větší epidemii komplikovaný.

Rodina Jakuba Žárského na ŠpicberkáchRodina Jakuba Žárského na Špicberkáchautor: Archiv Jakuba Žárského

Trosečníci na ostrově

Proto například i Kanada a další státy velmi přísně izolovaly obydlené destinace ve své části Arktidy. Nákaza v odlehlé arktické vesnici či městečku by mohla mít pro místní obyvatele fatální následky. Dovnitř se tak dostanou pouze zaměstnanci, kteří jsou životně důležití pro udržení chodu společnosti, třeba energetici či lékaři. „I ti ale musejí po příletu být nejprve čtrnáct dní v karanténě,“ popisuje Žárský. Navíc to podle něj zatím vypadá, že vlády Norska a dalších států s územím Arktidě se budou z již zmíněných důvodů snažit chránit obyvatele polárních oblastí ještě dlouho poté, co v Evropě či Americe pandemie skončí.

„My tak prostě počítáme i s variantou, že na Špicberkách zůstaneme bez přerušení i s dětmi do konce projektu, tedy rok a půl,“ uvádí Žárský. Žádný stres ani paniku však podle něj tahle představa „trosečníků na ostrovech“ v rodině nevyvolává. „Na Špicberky jsme chtěli a určitě věděli o tom, že to nebude jednoduchá mise. Takže si vlastně nemáme na co stěžovat,“ míní Žárský. Je přesvědčený, že i děti, které si mezitím našly mezi místními kamarády, odloučení zvládnou bez větších potíží. 

K tomu by mohla izolace souostroví přinést i jedno pozitivum. Norská vláda totiž zatím neoficiálně uvažuje o tom, že by na Špicberkách část vnitřních epidemiologických opatření zrušila. Jinými slovy: ostrovy by zůstaly v naprosté izolaci, vzhledem k tomu, že se na nich ale zatím žádná nákaza nevyskytla, mohli by se lidé začít znovu scházet, děti chodit do škol a školek, dospělí do restaurací a za zábavou. Na Špicberkách by tedy vznikl jakýsi „ostrovní ráj uprostřed pandemie“, ovšem s jednou podstatnou nevýhodou. Pokud by ho někdo chtěl na chvíli opustit, už by se nemusel vrátit.

Konec arktického výzkumu

Současná i budoucí izolace obydlených míst na Špicberkách, v Grónsku, severní Kanadě a jinde v Arktidě má přitom ještě jeden podstatný rozměr. „Minimálně do konce letošního roku se ze dne na den zastavil arktický výzkum pro všechny, kteří do Arktidy dojížděli a nyní tam nemohou,“ uvedl pro INFO.CZ Josef Elster, vedoucí Centra polární ekologie (CPE) Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. Na stanici, kterou na Špicberkách provozuje Jihočeská univerzita, zůstal podle něj pouze jeden zaměstnanec, který také musí počítat s tím, že tam zůstane dlouho. Vědci z kontinentu mají až do odvolání vstup zapovězen.

Přitom například právě Špicberky představují území, které by si výzkum zasloužilo nejen z hlediska přírodovědy. Souostroví jako by symbolizovalo všechny problémy, do kterých se svět dostal a jejichž naléhavost odhalila až současná pandemie koronaviru. „Zatímco jinde to lidé znají pouze z televize, my se tady denně potýkáme s důsledky globálního oteplování. Jsme svědky úbytku mořského ledu, lavin v místech, kde je nikdo nepamatuje, sesuvů tajícího permafrostu,“ popisuje Žárský.

Do toho se na Špicberkách podle něj každý rok zvyšoval počet lodí, doslova narvaných turisty ze všech koutů planety, kteří při relativně malém zisku pro místní ekonomiku představují pro souostroví velkou sociální i ekologickou zátěž. „Špicberky byly a jsou takovou laboratoří světa, kde lze jako ve zkumavce v koncentrované podobě sledovat přírodní a společenské procesy působící i na globální úrovni. To, že se i na souostroví hodně věcí změní a musí změnit, je jisté. Otázkou zůstává, jaké změny to po konci pandemie vlastně budou,“ říká Žárský.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud