Kovář: Zrodila se politická hvězda. V čem tkví tajemství úspěchu Sebastiana Kurze? | info.cz

Články odjinud

Kovář: Zrodila se politická hvězda. V čem tkví tajemství úspěchu Sebastiana Kurze?

PROFIL | Rakouská politická scéna, v posledních dvou a půl letech poměrně stabilní, má za sebou nečekané zemětřesení. V polovině května 2019 propukl skandál, jenž byl důsledkem zveřejnění videa, na němž vicekancléř a předseda Svobodné strany Rakouska Heinz-Christian Strache společně s dalším politikem této partaje Johannem Gudenusem diskutují s údajnou neteří ruského oligarchy o tom, že jsou za podporu ve volbách ochotni pomoci Rusům se sjednáním státních zakázek. V důsledku následujícího politického dramatu nakonec padl nejen Strache, ale – po prvním poválečném vyjádření nedůvěry v parlamentu – i celá vláda v čele s lidoveckým předsedou Sebastianem Kurzem. A právě o tomto dnes již bývalém rakouském kancléři bude na následujících řádcích řeč.

Svým způsobem se jedná o „politický zázrak“. Skutečnost, že se na konci roku 2013 stal ministrem zahraničí Rakouské republiky sedmadvacetiletý „kluk“ bez ukončeného vysokoškolského vzdělání, byla tehdy a v řadě ohledů je i dnes alespoň zvnějšku prostě „neuvěřitelná“, stejně jako to, že jej o necelé čtyři roky později, na jaře 2017, téměř 99 % delegátů zvolilo předsedou Rakouské lidové strany a že se v prosinci téhož roku stal i kancléřem, a tedy, v jednatřiceti letech, nejmladším ministerským předsedou v celé Evropě. U našich jižních sousedů se zkrátka zrodila politická hvězda první velikosti.

Jak se to seběhlo a kdo bývalý – a s vysokou pravděpodobností i budoucí – rakouský kancléř je? Sebastian Kurz se narodil roku 1986 ve vídeňské středostavovské rodině. Zde také po absolvování reálného gymnázia a povinné vojenské služby nastoupil na univerzitu ke studiím práv, která nicméně nedokončil, protože se chtěl naplno věnovat politické práci. Ano, čtete dobře. Mladý Kurz se vykašlal na studium prestižního oboru na nejlepší vysoké škole v zemi, protože nemohl zároveň dělat na sto procent politiku!

Toto rozhodnutí svědčí o minimálně dvou věcech: za prvé, že dotyčný byl už od mládí politikou doslova posedlý a nemohl bez ní být (žít), a, za druhé, o neobyčejně narostlém sebevědomí a takové víře ve vlastní schopnosti, že to až bere dech. Kurz měl do jisté míry k sebedůvěře důvod: již od roku 2009 úspěšně vedl rakouské lidovecké „mládežníky“, od roku 2010 zasedal ve vídeňské městské radě, od roku 2011 byl státním tajemníkem pro problematiku integrace menšin při ministerstvu vnitra a od roku 2013 též poslancem rakouské Národní rady. Ve všech těchto funkcích si počínal s mimořádnou, vzhledem k věku a nedostatku zkušeností, a nečekanou rozvahou a suverenitou, což mělo za následek další politický vzestup.

Už jako státní tajemník si pro svůj „rezort“ nejprve obratně zajistil dostatek finančních prostředků a poté se zaměřil, vzhledem k situaci v Rakousku příznačně, zejména na efektivní dialog s příslušníky přistěhovaleckých komunit ohledně jejich integrace do většinové společnosti, s důrazem na roli náboženství a jazykovou „vybavenost“ dětí z řad imigrantů. Kurzův otevřený přístup k dané problematice a v nejlepším slova smyslu nakažlivou energii, s níž se pustil do práce, oceňovala nejen zmíněná většinová společnost, ale i část přistěhovaleckých komunit, a Kurz si tak mohl připsat první opravdu velký politický úspěch.

Jako jednoznačně nejmladší evropský ministr zahraničních věcí si Kurz v roce 2013 vybral několik klíčových, pro veřejnost dobře viditelných témat. Předně stál u zrodu tzv. „kampaně národní hrdosti“, během níž se – mimo jiné prostřednictvím horečné aktivity na sociálních sítích – soustředil na posilování národní identity Rakušanů, a to s pomocí kulturních, sportovních a společenských celebrit, stejně jako dalších předních politiků země včetně prezidenta republiky Heinze Fischera.

Fakt, že Kurz akcentoval téma národní hrdosti v době, kdy pro mnohé, především levicové aktivisty, organizace a politiky bylo, respektive je slovo „národ“ div ne sprosté slovo, svědčilo o jeho (nejen) politické odvaze, ale i schopnosti vnímat dobře atmosféru ve společnosti, stále unavenější neustálým zdůrazňováním předností a přínosů multikulturalismu, nadnárodní evropské identity, evropské integrace a potenciální federalizace starého kontinentu. Nebylo přitom žádnou náhodou, že Kurzovu kampaň podpořila, mezi jinými, rakouská židovská komunita; pozitivní vztah k Izraeli byl totiž další z priorit mladého ministra zahraničí.

Současně Kurz usiloval o vytvoření co nejsrdečnějších vztahů s balkánskými zeměmi, a to nejen proto, že s mnohými z nich pojí Rakousko úzká historická pouta; jako příklad lze uvést jeho podporu srbského vstupu do Evropské unie. Jako ministr zahraničí se Kurz logicky držel rovněž tématu imigrace do Rakouska (a obecně do Evropské unie), přičemž kladl důraz na posilování kontrol na rakouských hranicích, na výuku němčiny pro děti migrantů, na zákaz úplného zahalování na veřejnosti atd., což mu v konzervativním, katolickém Rakousku zajišťovalo standardně vysokou popularitu veřejnosti.

Poté, co v květnu 2017 po drtivém vítězství na stranickém sjezdu převzal od Reinholda Mitterlehnera vedení Rakouské lidové strany, třebaže si jako jednu z podmínek nárokoval kontroverzní právo ovlivňovat pořadí na kandidátkách pro místní i celonárodní volby, uspěl i v následných volbách do parlamentu, které lidovci vyhráli, a navíc si oproti předchozímu hlasování polepšili o více než sedm procent. Bylo tomu tak díky atraktivnímu volebnímu programu (daňové škrty, reforma školské politiky zahrnující mimo jiné dvouletou povinnou předškolní docházku pro děti mající problémy s němčinou, a v neposlední řadě heslo „pořádek a bezpečnost“) i tomu, že Kurz nabízel (svoji) „novou“ tvář, navíc způsobem, který přitahoval jak tradiční (tj. starší a konzervativní) voliče, tak rakouskou („progresivní“) mládež včetně prvovoličů, jež jeho „aura“ fascinovala podobně jako například mladé Britky a Brity ze všech společenských vrstev fascinoval mladý Tony Blair v devadesátých letech minulého století.

Vládu, kterou Kurz nakonec nevytvořil „tradičně“ se sociálními demokraty, nýbrž s již zmíněnou Svobodou stranou Rakouska, bylo možné až do května letošního roku označit za úspěšnou, čemuž odpovídaly i výsledky pravidelných měření popularity. Kancléř dokázal získat podporu veřejnosti pro drtivou většinu své agendy, ať už se jednalo o zlepšení a zjednodušení fungování sociálního pojištění, o povinnou výuku němčiny pro všechny žáky rakouských základních škol či o již zmíněný zákaz zahalování obličeje na veřejnosti.

Brzy bylo o kancléři Kurzovi slyšet i na evropské politické scéně. Některá jeho vystoupení z poslední doby, například volání po nahrazení „v mnoha ohledech přežité“ Lisabonské smlouvy novou dohodou, která by „nabídla odpovědi na výzvy dneška“, s nímž Kurz přišel na letošní jinak celkem sterilní květnové schůzce vrcholných představitelů zemí EU v rumunském Sibiu, po „omlazení“ unie či zrušení „nesmyslného pendlování“ mezi dvěma sídly Evropského parlamentu, měla vskutku veliký ohlas, podobně jako jeho předchozí nesmlouvavá kritika „utopických plánů“ francouzského prezidenta Emmanuela Macrona na reformu evropského společenství. Vezmeme-li v potaz, že Rakousko nepatří k zakládajícím zemím EU ani k velkým státům s velkým počtem obyvatel, je třeba před Kurzem a před způsobem, jakým promlouvá do celoevropské agendy, smeknout.

V čem spočívá mimořádné „kouzlo“ Sebastiana Kurze? Kromě všeho, o čem již byla řeč, tj. toho, že se stále ještě jedná o „novou svěží tvář“ rakouské politiky, kromě (nejen) politické odvahy, ochoty riskovat a schopnosti číst „dokonale“ nálady veřejnosti, jsou to ještě dvě dosud přímo nezmíněné věci: talent a charisma. Co přesně mám na mysli? V zásadě existují dva typy politiků. Za prvé jsou to ti, kteří s nesmírnou pečlivostí, pracovitostí a oddaností svému řemeslu krůček za krůčkem stoupají stranickou hierarchií, až se nakonec dříve či později „vypracují“ k vysokému stranickému a vládnímu postu. A potom jsou to „ti druzí“, jako byl už zmíněný Tony Blair, anebo, když už jsme u Británie, Boris Johnson, kteří jsou prostě a jednoduše „natural talents“ či, jak kdysi říkával Václav Klaus, „political animals“, tj. ti, kteří mají politiku a smysl pro politiku v krvi už od narození, což je i příklad Sebastiana Kurze.

Připočteme-li k tomu nepopiratelnou „uhrančivost“ nejen pro jeho stoupence, ale i pro mnohé z jeho politických odpůrců, jsme tak říkajíc „doma“. Pád rakouské koaliční vlády z května letošního roku sice znamenal, že Kurz musel svoji kancelář na Ballhausplatzu vyklidit, zároveň je ale vysoce pravděpodobné, že se do ní po podzimních parlamentních volbách vrátí; výsledky nedávných voleb do Evropského parlamentu tento názor potvrzují. Pokud se tak opravdu stane, Rakousko i Evropa na tom po mém soudu mohou jen vydělat.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud