Merkelová jednala v Moskvě s Putinem. Schůzka ukazuje realitu současné evropské politiky | info.cz

Články odjinud

Merkelová jednala v Moskvě s Putinem. Schůzka ukazuje realitu současné evropské politiky

Setkání Angely Merkelové a Vladimira Putina v Moskvě ukazuje realitu současné evropské politiky, i to, jak si stojí v očích Ruska. Dělat závěry z jednání je vzhledem k úspornému komuniké velmi obtížné, přesto se dá alespoň částečně rekonstruovat, o čem se státníci vlastně bavili. Z velké míry šlo o reakci na poslední americké akce, ať již zabití Kásima Sulejmáního či uvalení sankcí proti firmám zapojeným do stavby podmořského plynovodu Nord Stream 2.    

Německá politika vůči Moskvě je ze všeho nejvíc pragmatická. Berlín tak sice dodržuje sankce uvalené na Rusko za válku na Donbase či anexi Krymu, ale zároveň naplňuje prostor, kam sankce nedosahují, do nejzazších mezí. Není to tak dávno, co automobilka Mercedes otevřela v Rusku novou továrnu, a co se Vladimir Putin s Angelou Merkelovou shodli na podpoře plynovodu Nord Stream 2, který staví navzdory odporu jak některých členů EU, tak i USA.

Současné jednání pak jen potvrdilo, že Německo podporuje výstavbu i přes sankce USA. Nutno nicméně říci, že nešlo o nic nového, takovou odhodlanost vyhlašuje německá a koneckonců i ruská strana dlouhodobě. Velmi zjednodušeně řečeno, jak Rusko, tak Německo chtějí obchodovat napřímo, bez tranzitních zemí.

Rusko se nijak netají tím, že tranzit plynu jdoucí přes Ukrajinu či Polsko mu nevyhovuje. Musí platit přepravní poplatky a jak ukázaly krize v letech 2006 či 2009 (ne, že by byly první), spolehlivost není vždy nejvyšší. Zároveň mu ale změna statusu Ukrajiny z tranzitně-spotřebitelského na čistě spotřebitelský dává větší vyjednávací sílu vůči této zemi. Pro Německo je pak zájem obdobný, nebude se muset spoléhat na to, že tranzitní země splní svoje závazky ani platit tranzitní poplatky v ceně svého plynu. Z ekonomického hlediska je nicméně projekt sporný. Přepravní kapacity jsou v současné době dostatečné, potrubí znamená náklad navíc bez navýšení dodávaných objemů.  

O něco méně shody panuje mezi oběma zeměmi v pohledu na konflikt na Donbase, hlavně v otázce Minských dohod. Během nedávného summitu tzv. Normandské skupiny projevila německá kancléřka názor, že Minské dohody nejsou neměnné, naproti tomu Vladimir Putin trvá na tom, že mají být dodrženy do detailu, navíc v jeho pojetí. Nadále tak prosazuje udělení zvláštního statusu oběma „republikám“, po němž mají následovat volby a až následně dojít k předání kontroly rusko-ukrajinské hranice ukrajinským orgánům.

Německá kancléřka ani moc neskrývá své pochyby o demokratičnosti případných voleb. Mohlo by se tak lehce stát, že by se území od Ukrajiny takovou úpravou fakticky oddělila, zůstala by pod kontrolou Moskvy, přitom ale měla právo veta v nejdůležitějších otázkách zahraniční politiky Ukrajiny.

Daleko větší prostor nicméně dostala mezinárodní agenda. Pás zemí od Libye po Írán je v současné době největším problémem jak pro Německo, tak hlavně pro Rusko. To se aktivně a otevřeně zapojilo do konfliktu v Sýrii, o něco méně otevřeně pak v Libyi, a podporu dlouhodobě poskytovalo i Íránu. Americký prezident Donald Trump svým rozhodnutím zabít vrcholného představitele Íránu Kásima Sulejmáního překvapil všechny a nastavil, podobně jako Putin vojenským obsazením Krymu před šesti roky, zcela jiná pravidla hry. Ukázal tím, že je připraven udělat cokoli a jediným jeho limitem je vlastní rozhodnutí.

Podobně ani fakt, že Turecko oficiálně hodlá vstoupit do konfliktu v Libyi na straně vlády v Tripolisu, tedy opačné, než na které bojují ruští ozbrojenci, také na klidu nepřidal. Poslední zprávy o tom, že obě strany libyjského konfliktu přijaly příměří, které jim Putin a turecký prezident Erdogan nabídli, sice zavdává na optimismu, ale rovnováha je to jen velmi křehká. Je přitom zjevné, že ani Rusko, ani Turecko netouží být zataženy do místního konfliktu, stejně jako Evropská unie, potažmo Německo, nestojí o další eskalaci bojů.      

Asi nejzajímavější otázkou z mezinárodního bloku byla problematika přítomnosti ruských vojáků na libyjském území. Vladimir Putin zřejmě mluvil pravdu, když říkal, že ruští ozbrojenci na území této země nepředstavují zájmy ruského státu a nejsou ruským státem placeni. Nekomentoval ale už to, nakolik představují zájmy ruských státních společností, jmenovitě Rosněfti. Fakt, že se setkání maršála Haftara s představiteli ruského ministerstva obrany účastnil i Jevgenij Prigožin, člověk kontrolující Wagnerovu soukromou vojenskou společnost, ukazuje na to, že zcela bez vědomí ruského vedení ozbrojenci v zemi nepůsobí.  

Témat přitom bylo mnohem více. Ani se nedalo čekat, že by během tří a půl hodinového jednání došlo k vyřešení byť jediného, zvláště když se mezi první dohodou o setkání a jeho realizací událo tolik zásadního. Schůzka pak ze všeho nejvíc ukázala na tradiční přístup Ruska k Evropské unii. Při posuzování zásadních otázek se ruští představitelé obrací téměř výhradně na jednotlivé země s tím, že Německo hraje vždy dominantní roli. Nejde jen o to, že Vladimir Putin sloužil během své práce pro KGB v Německu, ale ukazuje to i na význam Berlína. Jedině on spolu s Francií je v Rusku vnímán jako reálná síla, byť nikoli ve vojenském slova smyslu, zatímco EU má stále pověst nezávazného a lehce ignorovatelného klubu.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud