Od reforem ke stagnaci. Trnitých dvacet let ruské ekonomiky pod Vladimirem Putinem | info.cz

Články odjinud

Od reforem ke stagnaci. Trnitých dvacet let ruské ekonomiky pod Vladimirem Putinem

Pokud někdo vládne zemi dvacet let, ať už jako prezident či jako premiér, je to důvodem k bilancování. Vladimir Putin má za sebou dvě dekády v čele Ruska a rozhodně je co připomínat. Je možné tu dobu vnímat jako deset let prudkého růstu následovaných deseti roky stagnace. Zásadní otázkou je, kudy dál?

Ekonomicky systém Vladimira Putina procházel přirozeně svým vývojem. Na počátku, tedy v roce 1999, Putin nastupoval do čela ruské vlády jako reformátor, obklopený lidmi, jako je posléze dlouholetý ministr financí Alexej Kudrin či Andrej Illarionov, ze kterého se později stal jeden z jeho největších kritiků.

Z dnešního pohledu a z většiny komentářů k současným událostem se to může jevit jako překvapivé, ale je to fakt: Putin přišel s rozsáhlým programem reforem. Vypracoval jej jeho blízký spolupracovník, v současnosti šéf Sběrbank a jeden z nejschopnějších ruských manažerů, tedy German Gref. Reformy přinesly nejen mediálně vděčnou rovnou daň ve výši 13 procent, ale byly vedeny i zjevnou snahou o zjednodušení systému, který byl zvláště v 90. letech zanesen obrovským množstvím výjimek či nejasností pravidel a rozdělení pravomocí.

I když se plán nepodařilo naplnit ani z poloviny, šlo o sympatický pokus o vyjasnění vztahů a narovnání pravidel. Ačkoli se na to někdy zapomíná, ekonomický růst prvního období nelze zjednodušeně vztahovat pouze k růstu cen ropy. Putinovy reformy, jakkoli nedokonalé, dávaly jistou naději, že by Rusko mohlo jít „správným“ směrem. Na druhou stranu, byly tu i signály, které dost dobře mohly svědčit o opaku – rostoucí vliv silových složek či všudypřítomná a neklesající korupce.

Dítě štěstěny

Vladimir Putin byl do značné míry dítětem štěstěny, když po krizi v roce 1998 ceny ropy rychle vyrostly ze 13 dolarů za barel ropy Urals až někam ke čtyřiceti dolarům kolem roku 2004. Nicméně právě přelom let 2003-2004 je možné brát za další předěl v ruském hospodářství. Zatčení šéfa Jukosu Michaila Chodorkovského přineslo nejistotu ohledně vlastnických práv, zvláště v klíčové ropné oblasti. Chodorkovskij nebyl žádný beránek a mnoho Rusů se jím – z velké části oprávněně – cítilo být okradeno. Proto také Putinovu tažení proti oligarchům, které ostatně započalo už v předcházejícím období, kdy porazil mediální magnáty Borise Berezovského a Vladimira Gusinského, tleskali.

Tady je Putinovo! Jak se z judisty a agenta KGB stal vládce Ruska? autor: INFO.CZ

Paradoxně, zlomení moci vzpurného oligarchy, který se pokoušel jednat i proti Putinovu přání (ropovod do Číny, spojení Jukosu se Sibněftí a následný prodej, podpora opozice) přišlo ve chvíli, kdy Chodorkovskij výrazně pročistil svoji korporátní strukturu a zprůhlednil svoje podnikání. To bylo v ostrém kontrastu s tím, že se Juganskněftěgaz – nejhodnotnější společnost v rámci Jukosu – dostal v prapodivné aukci do rukou společnosti sídlící kdesi v kavárně v Irkutsku. Teprve později se vyjasnilo, že tou společností byla Rosněfť, přičemž vše se pravděpodobně odehrálo za státní peníze…

Druhé období se sice neslo ve znamení posilování role státu v ekonomice, zvláště v zásadních oblastech produkce ropy a zemního plynu. Rusko například po vzoru dalších ropných států zřídilo takzvaný Stabilizační fond (později rozdělený na Rezervní fond a Fond národního bohatství), kam odčerpávalo přebytečné zisky z ropy. Šlo o rozumné opatření, které mělo hned dva základní cíle: Odvrátit nebezpečí tzv. holandské nemoci, kdy posilování měny v souvislosti s vývozem ropy likviduje exportní potenciál jakéhokoli jiného odvětví, a také vytvořit polštář pro případ náhlého propadu cen ropy. Jen o několik let později se ukázalo, jak moc prozíravé toto opatření tehdejšího ministra financí Kudrina bylo. Nelze ani zapomínat na to, že Rusko prakticky splatilo zahraniční státní dluh.

Mimo ropnou oblast se druhé období neslo ve znamení zadrhávání reforem a posléze spíše jejich regresu. Sám Putin takový vývoj zdůvodňoval nutností přejít od první fáze reforem, tedy oblasti daní, cel a nastavení makroekonomického mechanismu vůbec, ke změnám v sociální oblasti. Ke slovu se dostaly snahy o reformy zdravotnictví a školství. Nutno ovšem říci, že žádný z těchto tzv. Národních projektů nepřinesl hmatatelný výsledek. Objevily se i první protesty, a to v případě monetizace sociálních dávek v roce 2005.

Čas krize

Třetí období pak bylo poměrně jasně zahájeno ekonomickou krizí v roce 2008. V ruském prostředí se v počátku mluvilo o tom, že země je ostrovem stability, kterého se krize příliš nedotkne. Částečně to byla pravda, protože i přes prudký propad HDP o 7,8 procenta se krize vnitřní ekonomiky země výrazněji nedotkla. Nebylo to ale zadarmo. Vedle pokrytí výpadku státního rozpočtu z Rezervního fondu nastal masivní nákup akcií klíčových ruských firem státem.

Stát v tom měl poměrně těžkou volbu. Ruské firmy v předchozím období masivně získávaly úvěry v zahraničních měnách, přičemž část svého zisku realizovaly v rublech. Jeho náhlý propad a pokles akcií těchto společností hrozil nutností splatit vše naráz, což bylo mimo jejich možnosti. Volba zněla – buď dluhy za firmy platit, což by byly i pro Rusko neúnosné částky, nebo podpořit ceny jejich akcií. Logicky, byť z hlediska ekonomiky ne ideálně, bylo zvoleno druhé řešení.

Ekonomická strategie se stále více odkláněla od liberálních řešení směrem k politicky podmíněným metodám. Začal masivní program přezbrojování, hlavně pod dojmem nepříliš přesvědčivého vystoupení ruské armády proti nepoměrně menší a slabší gruzínské. Další peníze směřovaly do sociální oblasti a v souvislost s volbami v roce 2011/2012 se zvyšovaly platy i penze. V této době odešel z vlády poslední z liberálů prvního období, tedy Alexej Kudrin. Rusko také zaznamenávalo i přes stále relativně vysoké ceny ropy pokles ekonomického růstu a jeho postupnou stagnaci, a to již někdy od druhé poloviny roku 2012.

K tomu se přidávaly zdánlivě „neekonomické“ problémy. Ze země odcházeli schopní mladí lidé, kteří cítili daleko větší možnosti uplatnění v zahraničí. Stále větší role silových složek pak ještě posilovala nejistotu ohledně vlastnických práv. Případy Sergeje Magnitského či Pavla Durova, zakladatele ruské obdoby Facebooku jménem VKontaktě byly dostatečně známé i na Západě. Důsledkem byl například skomírající zájem o investice do Ruska. Navíc i sami ruští podnikatelé drželi svoje peníze spíše mimo zemi, aby zabránili tomu, že o ně přijdou.

Čas sankcí

Poslední období od roku 2014 lze vymezit ekonomickými sankcemi ze strany Západu a ruskými protiopatřeními. Není mým cílem sankce hodnotit, přesto měly silný vliv. V první fázi znamenaly nepochybný náraz, který byl ještě znásoben propadem cen ropy. Rusko se ocitlo v nepříjemné situaci, která navíc ještě byla znásobena jeho vlastními vnitřními problémy (výdaje na armádu, další výdaje na Krym, dluhy regionů způsobené nárůstem platů a důchodů v předcházejících obdobích, podnikatelské prostředí). Stabilizace ruské ekonomiky se tak odehrávala na úrovni „nové reality“, tedy ekonomického růstu blízkého nule či stagnujících reálných příjmů obyvatelstva. Rusko se ekonomicky nepropadalo a nepropadá, nicméně ve srovnání s jinými ekonomikami ztrácí.

V současném Rusku tak znovu nabírají na obrátkách debaty o tom, jak zemi vrátit na trajektorii růstu. Jedna koncepce, reprezentovaná poradcem prezidenta Sergejem Glazjevem, počítá se státními investicemi, které rozhýbou ekonomiku. Ta druhá, jejímž mluvčím je Alexej Kudrin, mluví o nutnosti navrácení důvěry v ruské podnikatelské prostředí prostřednictvím debyrokratizace, zlepšení práce soudů a fungování státu vůbec. Národní projekty, které se zdají být preferovanou variantou prezidenta Putina, pak směřují někam mezi obě koncepce. Podporou oblastí jako je školství či zdravotnictví zvýšit blahobyt občanů a prostřednictvím toho také ochotu Rusů investovat v zemi.

V předchozích odstavcích jsme nahlédli do vývoje ruské ekonomické politiky za vlády Vladimira Putina, ať už jako prezidenta či jako premiéra. Ani zdaleka jsem ale nepokryl všechno. Pro část komentátorů, byť menší, je Putin stále ještě zachráncem Ruska před hrůzami 90. let, pro další spíše symbolem stagnace. Kdo bude hodnotit celých dvacet let, dojde k průměrnému růstu HDP někde okolo 3,75 %. Kdo si vezme za základ posledních deset let, dojde k číslu 0,9 %, což je žalostné, zvláště ve srovnání se světem. Důležité nicméně bude, jakým směrem bude ruská ekonomika pokračovat. Prozatím panuje spíše skepse, a to nejen v mezinárodních organizacích, ale i mezi ruskými ekonomy.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud