Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Porcování Sýrie. Jak si ji Turecko, Rusko a Írán rozdělí?

720p480p360p240p

Mírové rozhovory mezi vládou a povstalci začínají po bezmála šesti letech syrské občanské války v kazašské Astaně. Organizují je Rusko, Turecko a Írán, USA delegaci neposlaly. Rebelové tvrdí, že chtějí jednat hlavně o příměří. Analytici už ale spekulují, zda si cizí mocnosti rozdělí Sýrii do svých sfér vlivu a jak.

Rozpad Sýrie už probíhá. Země by mohla být rozparcelována do sfér vlivu zahraničních hráčů. Agentuře Reuters to už v polovině ledna řekl Andrej Kortunov, šéf Ruské rady pro zahraniční politiku, tedy organizace, která má blízko k moskevskému ministerstvu zahraničí. A co je důležitější, sdílí nejen jeho myšlení, ale pravděpodobně i cíle.

Kortunov i další ruští analytici mohou – a z taktických důvodů možná dokonce musejí – být otevřenější než moskevští politici. Schůzku v kazašské Astaně svolala nová osa Moskva–Ankara–Teherán, o jejichž ambicích rozmýšleli analytici především.

Moskva by si podle ruských analytiků i do budoucna podržela vliv na region, který obývají alavité. Tedy přímořský pás, kde mezi roky 1920 až 1936 fungoval tzv. Alavitský stát s centrem v Latákii. Zde se nacházejí Rusy využívané vojenské základny Tartús a Hmímím. Alavité, ač menšina, byli páteří předválečné Sýrie a patří k nim prezident Bašár Asad s rodinou.

Ankara a Teherán nechtějí zůstat pozadu

Turecko (nejen) podle nich vykolíkovalo sféru svého vlivu na severu Sýrie tím, že se svými spojenci vojensky obsadilo území mezi městy Azaz, al-Báb a Džarábulus. Vladimir Agajev z Institutu strategických výzkumů a prognóz dodává, že se tak patrně stalo se souhlasem Moskvy a Damašku, které při dobývaní města al-Báb upustily od útoků na tureckou koalici. Rusové prý souhlasili s odchodem ozbrojenců z povstalecké části Aleppa hlavně proto, že se jistě část těchto rebelů chystala zapojit do bojů u al-Bábu – na turecké straně proti radikálním islamistům.

Co se Íránu týče, tomu moskevští experti přiznávají také právo na část Sýrie. „Rozdělení sfér vlivu, tedy pokud k němu dojde, může kopírovat pozice, které v současnosti drží turecké a syrské vládní jednotky,“ říká Anatolij Cyganok z ruského Centra pro vojenské plánování. „Vzhledem k tomu, že Írán teď v Sýrii koordinuje s Ruskem, je třístranné jednání (s ním a Tureckem) jistě na místě,“ dodává.

Jen pokusné balónky? 

Ruští analytici zřejmě vypouštějí pokusné balónky a Kreml čeká na reakce. Snad místy mluví za sebe, tedy hájí zájmy jednotlivých center ruské mocenské krajiny. Varianty vyslovují v podmiňovacím způsobu. Přesto: Sýrie opravdu je rozložená a cizí státy i skupiny skutečně drží značnou část jejího území.

Ba co více, některé už patrně začaly naplňovat své vize a organizují transfery obyvatel. Jistě, jednotlivé etno-náboženské skupiny jsou v pohybu po celou dobu občanské války a bylo by naivní se domnívat, že k útěkům a vyhánění docházet nebude. Britský list The Guardian ovšem informoval o přesně formulovaném a už odstartovaném plánu šíitského Íránu a spřáteleného hnutí Hizballáh, podle kterého by na území mezi libanonskou hranicí a pomyslnou linií spojující města Damašek a Homs napříště neměli žít žádní sunnité.

Jinými slovy: etno-náboženská proměna a s nimi možné dělení Sýrie, jejíž prezident Bašár Asad je spíše vazalem než spojencem Ruska a Íránu, přechází z divoké válečné do organizované fáze. A to i proto, že damašský režim díky spojencům sice přežil, je ale velmi vyčerpaný ekonomicky stejně jako vojensky: už loni se zřejmě počet šíitských bojovníků ze zahraničí (Írán, Irák, Afghánistán, Libanon etc.) nejméně vyrovnal kádrům syrské armády.

Tedy postupně a při vědomí, že jde o spekulace. Málokdo pochybuje o tom, že Moskva tuze stojí o přístup ke Středozemnímu moři u syrských měst Tartús a Latákia.

Íránský koridor

Šíitský Írán cílevědomě usiluje o vytvoření koridoru mezi Zálivem a Středozemním mořem – z Iráku přes Sýrii na jih Libanonu, kde žije i operuje hnutí Hizballáh. Nejen izraelští žurnalisté předpokládají, že by touto cestou putovaly moderní íránské zbraně k Hizballáhu, tedy na hranici židovského státu.

Turecko při operaci Štít Eufratu opravdu ovládlo kus Sýrie při své jižní hranici. A pustilo se do boje se syrskými Kurdy, kteří mají zastání vlastně jen v nevypočitatelném Západu. Mimochodem, bude zajímavé sledovat, jak se k nim zachová výjimečně asertivní Rusko. Britský, v libanonském Bejrútu žijící komentátor David Hearst připomíná, kterak kremelský server Sputnik v nadšené zprávě o spolupráci Moskvy a Ankary pozapomněl na fakt, že Rusko povolilo syrským Kurdům ve svém hlavním městě otevřít zájmovou kancelář. To ale bylo před ruským smířením s Tureckem...

Další hráči, kteří se v Sýrii angažují? Země Zálivu se zdají být v defenzivě, byť možná jen vyčkávají, jak se k Blízkému východu postaví zcela nový i nevyzpytatelný americký prezident Donald Trump. Již zmíněného Davida Hearsta překvapilo, že saúdský panovník Salmán v prosincovém bilančním projevu k (nevolenému) sněmu ani jedenkrát nezmínil situaci v Sýrii. Navzdory tomu, že několik dní před jeho řečí dobyla šíitská koalice, syrská armáda a Írán se svými spojenci – tu část Aleppa, kterou drželi sunnitští povstalci. Které Záliv podporoval. Styděl se monarcha za prohru, nebo rebely a s nimi i Sýrii odepsal?

Tři scénáře

Lze také jen hádat, zda se Sýrie rozdělí jen neformálně, nebo zda vzniknou nové celky, i když třeba jen uvnitř předválečných hranic země.

Nabízejí se tři scénáře: súdánský, bosenský a libanonský. Ten první znamená vznik dvou (nebo více) suverénních států. Bosenské komunity mají i společnou vlajku, kupříkladu už hlava státu je ale kolektivní, aby byla zastoupena všechna hlavní etnika. A společná vláda je velmi slabá. Libanon v těsném syrském sousedství vytvořil složitý systém pojistek, který přiřazuje mocenské posty podle etno-náboženského klíče. Je také možné, že sféry vlivu vzniknou jen v hlavách Syřanů a jejich zahraničních patronů, nikoli na papíře...

Ano, Sýrie může zůstat i fakticky unitárním státem pod vládou Asadových lidí. Nikdo však netuší, jak k poslušnosti nevojensky přesvědčit celé regiony, které proti prezidentovi povstali, nebo zakusili dosud nepoznanou nezávislost – jako Kurdové.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744